III.ÚS 368/26 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 368/26 ze dne 29. 4. 2026   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudce zpravodaje Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Petra Fišera, sídlem Obeciny I 3417, Zlín, insolvenčního správce dlužníka REALITNÍ SPOLEČNOST, s. r. o. v likvidaci, sídlem Lešetín II 385, Zlín, zastoupeného JUDr. Václavem Hochmannem, advokátem, sídlem Sadová 7250, Zlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2025 č. j. 30 Cdo 769/2025-246, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. prosince 2024 č. j. 14 Co 450/2024-192 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 5. srpna 2024 č. j. 15 C 93/2024-153, ve znění opravného usnesení ze dne 16. ledna 2025 č. j. 15 C 93/2024-203, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 427/16, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva podle čl. 10 odst. 1, 2, čl. 11 odst. 1, 4, čl. 36 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, čl. 17 Listiny základních práv Evropské unie. 2. Z ústavní stížnosti, jejího doplnění a příloh vyplývá, že se stěžovatel, jako insolvenční správce dlužníka REALITNÍ SPOLEČNOST, s. r. o. v likvidaci (dále jen "úpadce"), žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") domáhal částky 953 000 Kč s příslušenstvím představující náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřeně dlouhým směnečným řízením vedeným u Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") pod sp. zn. 5 Cm 94/98, původně pod sp. zn. 5 Sm 23/98. Vedlejší účastnice v rámci předběžného projednání nároku dospěla k závěru, že během směnečného řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu v podobě nepřiměřené délky řízení, které trvalo 25 let a 10 měsíců. Jako satisfakci újmy poskytla stěžovateli konstatování porušení práva ve smyslu § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti ("zákon o odpovědnosti státu"), avšak peněžité zadostiučinění stěžovateli nepřiznala. 3. Obvodní soud napadeným rozsudkem stěžovatelovu žalobu zamítl (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Obvodní soud konstatoval, že směnečné řízení bylo vedeno od roku 1998 na návrh žalobce, tj. UNIVERSAL BANKY, a. s. (dále jen "banka"), přičemž úpadce v řízení vystupoval v pozici žalovaného. Délka řízení byla ovlivněna jeho přerušením do skončení řízení vedeného u krajského soudu pod sp. zn. 3 Cm 44/98 (v řízení se úpadce návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu domáhal na bance zaplacení částky 4 047 791 Kč s příslušenstvím a provize) a následně z důvodu konkurzu na majetek banky. Význam řízení pro stěžovatele byl nepatrný, neboť banka se na úpadci domáhala zaplacení směnečného dluhu ve výši 2 000 000 Kč s příslušenstvím a úpadce se bránil námitkou zániku jeho dluhu v důsledku jednostranného započtení jeho pohledávky vůči bance ve výši 4 047 791 Kč s příslušenstvím. Úpadce nárok banky uznal a řešilo se pouze možné započtení nároku. Ohledně jeho existence rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodnutím ze dne 6. 5. 2002, potvrzené rozhodnutím Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 1. 2004. Tím bylo postaveno najisto, že úpadce bude za jakýchkoli okolností ve směnečném řízení vedeném u krajského soudu úspěšný, tj., že žaloba bude zamítnuta, pokud řízení neskončí jiným způsobem (zastavením řízení). Nejistota úpadce ohledně výsledku řízení tak byla snížena na minimum. 4. Napadeným rozsudkem Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") potvrdil rozsudek obvodního soudu a rozhodl o nákladech řízení. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel v obsáhlé ústavní stížnosti namítá, že konstatování porušení práva vedlejší účastnicí není adekvátní forma zadostiučinění nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou soudního řízení v délce téměř 26 let. Podle stěžovatele obecné soudy ignorovaly rozsáhlou judikaturu ESLP, která peněžitou formu zadostiučinění v obdobných případech upřednostňuje. 6. Stěžovatel dále namítá extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními, provedenými důkazy a právními závěry obecných soudů, zejména pokud jde o hodnocení přiměřenosti délky řízení a adekvátnosti zvolené formy zadostiučinění. Podle stěžovatele obecné soudy řádně nevysvětlily, proč v řízení trvajícím téměř 26 let považují konstatování porušení práva za postačující. Stěžovatel dále zdůrazňuje, že obecné soudy nedostatečně zohlednily vzájemnou provázanost jednotlivých řízení. 7. Stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud opakovaně ve svých odmítavých usneseních závěr o tom, že odškodnění nepřiměřené délky řízení ve formě tzv. konstatování porušení práva je odškodněním primárním, resp. plně srovnatelným s odškodněním v penězích, což je v rozporu s důvodovou zprávou k zákonu č. 160/2006 Sb., a s relevantními nálezy Ústavního soudu a rozhodnutími ESLP. Nejvyšší soud tímto svým postupem zavazuje nižší soudy rozhodující v kompenzačních řízeních. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a do rozhodovací činnosti soudů zasahuje až tehdy, dojde-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. již nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94). 10. V souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu je úkolem Ústavního soudu posoudit, zda obecný soud při stanovení formy a potažmo výše přiměřeného zadostiučinění vycházel z pravidel plynoucích z § 31a odst. 3 zákona o odpovědnosti státu, a zda své závěry řádně, tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logiky odůvodnil. Ústavní soud již v nálezu ze dne 9. 12. 2010 sp. zn. III. ÚS 1320/10 zdůraznil, že v systému jednotlivých kritérií pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění podle § 31a odst. 3 písm. e) zákona o odpovědnosti státu je význam předmětu řízení pro poškozeného klíčový (byť je toto kritérium uvedeno v pořadí jako poslední). Ústavní soud v případech týkajících se zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení opakovaně uvedl, že k přiznání zadostiučinění nikoli v peněžní formě, nýbrž toliko ve formě konstatování porušení práva má docházet výjimečně, např. pokud je význam předmětu řízení pro poškozeného pouze nepatrný (srov. nálezy ze dne 6. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 1572/11; ze dne 1. 8. 2016 sp. zn. II. ÚS 19/16, bod 29; ze dne 10. 11. 2020 sp. zn. IV. ÚS 2058/20, bod 10.). Stejně tak judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") považuje při porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě za prioritu peněžitou satisfakci, avšak zadostiučinění ve formě pouhého konstatování porušení práva v odůvodněných případech také připouští (viz rozsudek Velkého senátu ESLP ze dne 26. 3. 2006 ve věci Apicella proti Itálii, č. 64890/01, bod 93, rozsudek ze dne 15. 7. 2003 ve věci Berlin proti Lucembursku, č. 44978/98, bod 72, či rozsudek ze dne 22. 2. 2001 ve věci Szeloch proti Polsku, č. 33079/96, bod 122). 11. V nyní posuzované věci obvodní soud přisvědčil stěžovateli, že směnečné řízení před krajským soudem bylo nepřiměřeně dlouhé, avšak při rozhodování o formě zadostiučinění zohlednil význam řízení pro stěžovatele jako nepatrný. Dostatečným zadostiučiněním tak shledal konstatování porušení práva stěžovatele vedlejší účastnicí. Ústavní soud neshledal důvod, pro který by tento řádně odůvodněný závěr obvodního soudu, aprobovaný městským soudem i Nejvyšším soudem, bylo možné označit za svévolný či extrémní, resp. excesivní, neboť má racionální základ a je logicky a srozumitelně odůvodněn (včetně odkazů na