III.ÚS 3713/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3713/18 ze dne 18. 12. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele D. B., zastoupeného Mgr. Petrem Zemlákem, advokátem, sídlem Jiráskovo náměstí 121/8, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. října 2018 č. j. 6 Tdo 1258/2018-23, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. května 2018 č. j. 7 To 58/2018-347, rozsudku Okresního soudu v Karviné ? pobočky v Havířově ze dne 13. prosince 2017 č. j. 105 T 21/2017-283 a usnesení Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově ze dne 29. října 2018 sp. zn. 105 T 21/2017, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Karviné ? pobočky v Havířově, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ostravě a Okresního státního zastupitelství v Karviné ? pobočky v Havířově, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 90 a čl. 95 Ústavy a čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Karviné ? pobočky v Havířově (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), a byl odsouzen podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu čtrnácti měsíců. Dále bylo podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), rozhodnuto o nároku poškozených na náhradu škody. 3. O odvolání stěžovatele a jednoho z poškozených rozhodl Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením, jímž podle § 257 odst. 1 písm. b) tr. řádu rozsudek okresního soudu v celém rozsahu zrušil a podle § 222 odst. 2 tr. řádu věc postoupil k projednání Magistrátu města Havířov, když žalovaný skutek by mohl být tímto orgánem posouzen jako přestupek. 4. Stěžovatel podal proti rozhodnutí krajského soudu dovolání opřené o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, které Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl. 5. Po rozhodnutí Nejvyššího soudu vydal okresní soud posledně napadené usnesení, jímž rozhodl, že stěžovatel je povinen podle § 152 odst. 1 písm. e) tr. řádu nahradit státu náklady trestního řízení stanovené paušální částkou 10 000 Kč. Své rozhodnutí odůvodnil poukazem na § 153 odst. 1 větu první tr. řádu a § 3a odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 312/1995 Sb., kterou se stanoví paušální částka nákladů trestního řízení, ve znění vyhlášky č. 432/2002 Sb. (dále jen "vyhláška") o zcela bezvýsledně podaném dovolání 10 000 Kč. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel uvádí, že od počátku stavěl svoji obhajobu na tom, že jednal v nutné obraně, když se pouze bránil slovnímu napadání poškozeného J. C. Poukazuje přitom na výpověď poškozeného, která má jeho verzi skutkového děje nasvědčovat. Jediným svědkem události byla úřednice D. H., která soudu sdělila, že byla po celou dobu v šoku z toho, co se děje, což se zřejmě projevilo v tom, že jako jediná uváděla, že stěžovatel udeřil poškozeného jednou, přičemž nevyloučila, že mohlo dojít ke škrcení stěžovatele. Stěžovatel má za to, že v důkazní rovině jsou rozpory, a proto navrhoval výslech své družky, která ho viděla po incidentu a mohla tak popsat, jak vypadal jeho krk, a mohla se také vyjádřit k tomu, zda a jak byl poškozený omezen v běžném způsobu života. Okresní soud však jeho návrh bez odůvodnění zamítl a krajský soud věc posoudil tak, že o nutnou obranu nešlo. Rovněž Nejvyšší soud jeho dovolání odmítl s tím, že nepřináší žádné argumenty, ale pouze se zaměřuje na skutkový stav věci. Dle stěžovatele soudy pochybily při dodržování zásady volného hodnocení důkazů a zásady in dubio pro reo, čímž porušily jeho právo na soudní ochranu. 7. Stěžovatel shledává zásadní pochybení také v tom, že byl v usnesení okresního soudu ze dne 29. 10. 2018 zcela v rozporu s výsledkem řízení označen za odsouzeného a jako takovému mu byla s odkazem na § 152 odst. 1 písm. e) tr. řádu uložena povinnost k náhradě nákladů trestního řízení. I v tomto zjevném pochybení spatřuje porušení svého práva zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť nemůže považovat za spravedlivé, aby byl nucen státu zaplatit 10 000 Kč, když to byly orgány činné v trestním řízení, které zcela odmítaly provádět stěžovatelem navrhované důkazy a dokonce ho uznaly nepravomocně vinným, přestože žádný trestný čin nespáchal. Dovolání musel podat, neboť jinak by byla jeho ústavní stížnost nepřípustná. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost proti usnesení okresního soudu ze dne 29. 10. 2018 sp. zn. 105 T 21/2017 je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Jak však bude odůvodněno níže, ústavní stížnost proti meritorním rozhodnutím přípustná není, neboť stěžovatel doposud nevyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně dotčených ústavně zaručených práv poskytuje. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy); není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními zásadami (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. 10. Jistou opodstatněnost lze přiznat námitce stěžovatele, kterou brojí proti usnesení okresního soudu, jímž mu byla uložena povinnost nahradit státu náklady řízení o zcela bezvýsledně podaném dovolání stanovené paušální částkou 10 000 Kč. V uvedeném usnesení se totiž okresní soud dopustil zjevného pochybení, označil-li v rozporu se skutečným stavem stěžovatele v záhlaví, ve výroku i v odůvodnění jako odsouzeného a uvedl-li ve výroku nesprávné ustanovení trestního řádu, podle něhož postupoval. Ústavní soud však mnohokrát v obdobné situaci konstatoval, že existence určitého procesního nedostatku nemusí vždy vést ke kasaci napadeného rozhodnutí (srov. např. usnesení ze dne 24. 7. 2008 sp. zn. III. ÚS 1325/09, ze dne 3. 8. 2011 sp. zn. II. ÚS 1596/11, ze dne 12. 4. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3436/15, ze dne 25. 11. 2015 sp. zn. I. ÚS 2592/15 či ze dne 30. 6. 2016 sp. zn. III. ÚS 1578/16, dostupná jako další rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz). Měřítkem pro rozhodování Ústavního soudu je intenzita, s níž bylo zasaženo do ústavně zaručených práv dotčené osoby a současně zjištění, že jde o zásah, který nelze odčinit (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 2592/15). 11. Okolnosti, pro něž by bylo možno přistoupit k vydání kasačního nálezu, v posuzovaném případě nenastaly. Stěžovatel ostatně ani netvrdí, že mu napadeným rozhodnutím okresního soudu byla způsobena závažná neodčinitelná újma (např. v podobě ztráty osobní svobody), když v této souvislosti namítá porušení práva na soudní a jinou právní ochranu. Z hlediska ústavněprávního je ovšem zásadní, že okresní soud věcně nepochybil, uložil-li stěžovateli povinnost nahradit státu náklady vzniklé v řízení o zcela bezvýsledně podaném dovolání. Nenastala tak situace, která by mohla mít dopad do procesních práv stěžovatele takové povahy a intenzity, jenž by současně znamenal zásah do jeho ústavně zaručených práv. Případná kasace rozhodnutí okresního soudu pouze z důvodu, že vykazuje uvedené procesní pochybení, by byla pouhým formalismem bez vlivu na výsledek řízení. Rozhodující je, že na věc byl správně použit § 153 odst. 1 tr. řádu (což vyplývá z odůvodnění usnes