III.ÚS 3741/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3741/16 ze dne 7. 2. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti VS PETROL s. r. o., sídlem Španielova 1701/52a, Praha 6, zastoupené Mgr. Jakubem Kratochvílem, advokátem, sídlem Novomlýnská 3, Praha 1, proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu ze dne 1. června 2016 č. j. 2 As 36/2016-49, a ze dne 23. listopadu 2016 č. j. 2 As 262/2016-33, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. září 2016 č. j. 47 A 34/2013-111, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České obchodní inspekce, Ústředního inspektorátu, sídlem Štěpánská 567/15, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností ze dne 11. 11. 2016, doplněnou podáním ze dne 13. 1. 2017, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozsudků správních soudů, a to z důvodu porušení jejích práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. 2. Ředitel České obchodní inspekce, Inspektorátu Středočeského kraje a hl. m. Prahy uložil rozhodnutím ze dne 6. 5. 2013 stěžovatelce pokutu 100 000 Kč za správní delikt, kterého se měla dopustit tím, že prodala nebo vydala pohonnou hmotu, která nesplňovala požadavky na pohonné hmoty, konkrétně u stanoveného "bodu vzplanutí P. M." u motorové nafty [§ 3 odst. 1, § 9 odst. 1 písm. b) zákona č. 311/2006 Sb., o pohonných hmotách, ve znění pozdějších předpisů]. Odvolání stěžovatelky bylo zamítnuto rozhodnutím Ústředního ředitele České obchodní inspekce ze dne 27. 8. 2013. Ve věci řešené správními orgány vyplývají výchozí nesporné skutkové okolnosti, dle kterých byly při kontrole v čerpací stanici stěžovatelky dne 5. 12. 2012 odebrány vzorky čtyř různých pohonných hmot, z toho ve dvou případech šlo o motorové nafty. Vzorek každé z těchto dvou motorových naft byl rozdělen do tří částí (tj. nabrán do tří nádob), přičemž části vzorků (tj. každá z nádob) byly vždy označeny identifikačními štítky s týmž kódem - č. 502/10/12 nebo č. 503/10/12 (dále jen "502", "503"), a uzávěry byly zapečetěny. První část každého vzorku poté předal kontrolní správní orgán k rozboru do akreditované laboratoře obchodní společnosti SGS Czech Republic, s. r. o. (dále jen "laboratoř SGS"), druhá část každého vzorku byla ponechána stěžovatelce (tzv. "kontravzorek"), a třetí část každého vzorku byla uskladněna u kontrolního správního orgánu (pro účely případného dalšího rozboru při pochybnostech ohledně rozboru první části vzorku). Zatímco první část vzorku č. 503 vyhověla v laboratoři SGS ve všech parametrech, první část vzorku č. 502 nevyhověla změřenými hodnotami ohledně parametru "bod vzplanutí P. M." (v ostatních měřených parametrech vyhověla). Stěžovatelka následně dne 17. 12. 2012 předala její (druhou) část vzorku, označenou č. 502, k rozboru do akreditované laboratoře obchodní společnosti ČEPRO, a. s. (dále jen "laboratoř ČEPRO"), a to za účelem provedení zkoušky (jediného) parametru - "bod vzplanutí P. M."; podle laboratorního protokolu tato část vzorku požadované hodnoty měřeného parametru splnila. Kontrolní správní orgán následně předal laboratoři SGS třetí část vzorku č. 502; dle laboratorního zjištění parametr "bodu vzplanutí P. M." nebyl v požadovaných hodnotách splněn. 3. K žalobě stěžovatelky rozhodl Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 29. 1. 2016 č. j. 47 A 34/2013-57 tak, že obě rozhodnutí správních orgánů zrušil. Dospěl k závěru, že skutkový stav, ze kterého vycházel vedlejší účastník, nemá oporu ve správním spise; jsou zde dvě rovnocenné protichůdné skupiny důkazů, přičemž je třeba aplikovat zásadu in dubio pro reo (případně je třeba doplnit dokazování). Ke kasační stížnosti podané Českou obchodní inspekcí, Ústředním inspektorátem (tj. vedlejším účastníkem v řízení o ústavní stížnosti), rozhodl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 1. 6. 2016 č. j. 2 As 36/2016-49 tak, že rozsudek krajského soudu ze dne 29. 1. 2016 zrušil a vrátil mu věc, se závazným právním názorem, k dalšímu řízení. 4. Krajský soud ve věci znovu rozhodl, a to rozsudkem ze dne 1. 9. 2016 č. j. 47 A 34/2013-111, kterým žalobu stěžovatelky zamítl. Následnou kasační stížnost stěžovatelky Nejvyšší správní soud zamítl rozsudkem ze dne 23. 11. 2016 č. j. 2 As 262/2016-33. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že ve správním řízení navrhla vypracování znaleckého posudku z oboru paliv za účelem zjištění, z jakého důvodu byly u dvou různých laboratoří získány při použití stejného postupu ke vzorku č. 502 rozdílné výsledky. Správní orgány však důkazní návrh nevypořádaly a následnou žalobní námitku proti tomuto jejich postupu krajský soud opomněl. Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem Nejvyššího správního soudu, dle něhož tuto výtku neuplatnila v rámci svých žalobních bodů. 6. Stěžovatelka má dále za nesprávný názor Nejvyššího správního soudu, podle kterého by se případná systémová chyba laboratoře SGS, namítaná stěžovatelkou, musela projevit rovněž ve výsledcích testování dalších vzorků od stěžovatelky (vzorku č. 503). Podle stěžovatelky, pokud není znám charakter případné systémové chyby některé z daných dvou laboratoří, nelze předjímat, jak by se tato chyba projevila ve výsledcích jednotlivých testování. Uvedla, že usiluje o objektivní zjištění znalcem, zda v některé ze dvou laboratoří nedošlo k chybě; jejím cílem není fakticky znemožnit kontrolní činnost správních orgánů (jak uvedl Nejvyšší správní soud). 7. Dále stěžovatelka namítá, že se již ve svém vyjádření ke kasační stížnosti vedlejšího účastníka vymezila proti jeho tvrzení, že mohlo u stěžovatelky (na čerpací stanici) dojít k záměně identifikačních štítků na nádobách vzorku č. 502 a č. 503; není tedy podle ní správný závěr Nejvyššího správního soudu, podle kterého se tímto způsobem v řízení nebránila. Podle stěžovatelky navíc není nutné v řízení prokazovat pouze shodná tvrzení účastníků; ostatní skutečnosti je třeba v řízení prokázat, což se však v případě záměny identifikačních štítků nestalo. Podle stěžovatelky nadto nemůže být k její tíži (nýbrž naopak k tíži vedlejšího účastníka), pokud (by) bylo možno zaměnit identifikační štítky na jeho nádobách, a to bez patrných stop této záměny; stěžovatelka měla za to, že označení na nádobách odpovídá jejich obsahu. 8. Stěžovatelka tvrdí, že nebylo prokázáno, že by její druhá část vzorku č. 502, při předání laboratoři ČEPRO, obsahem neodpovídala první a třetí části daného vzorku. Závěr krajského soudu, že neprokázala totožnost její druhé části vzorku, byl navíc překvapivý, neboť v předchozím řízení bylo nesporné, že její druhá část vzorku byla skutečně označena č. 502. Krajský soud konstatoval neunesení důkazního břemene stěžovatelkou, aniž by však provedl důkaz výslechem dvou navržených svědků (těmi chtěla prokázat "označení kontejneru a související okolnost"). Dle obou správních soudů navržené výslechy nemohou objasnit, jak bylo s nádobou obsahující druhou část vzorku č. 502 manipulováno v mezidobí od uložení na čerpací stanici do doby předání laboratoři ČEPRO, ani vyvrátit možnou záměnu nádob vzorků č. 502 a č. 503 již při jejich odběru na čerpací stanici dne 5. 12. 2012. Podle stěžovatelky by však svědek pan Černý mohl vypovídat nejen k okolnostem stavu její části vzorku až po předání laboratoři ČEPRO. Správní soudy tedy předpovídají obsah výpovědi svědků, aniž by je vyslechly. Při daných závěrech správních soudů tedy stěžovatelka nevidí důvod, proč je jedna ze tří částí vzorku nechávána právě kontrolované osobě (zde stěžovatelce), když z této části vzorku dle správních orgánů a správních soudů nelze fakticky nic prokázat. 9. Z vyjádření svědka pana Třebízského nelze dle stěžovatelky vycházet, neboť je na věci zainteresován a není nezávislým odborníkem; jde o pracovníka laboratoře SGS. 10. Stěžovatelka shledává porušení svých práv dále v tom, že vedlejší účastník v průběhu správního řízení telefonicky kontaktoval paní Platilovou, pracovnici laboratoře ČEPRO, která prováděla měření druhé části vzorku č. 502 pro stěžovatelku. Podle stěžovatelky tedy šlo o výslech svědkyně, aniž by stěžovatelce bylo umožněno znát obsah daného rozhovoru a aktivně se jej zúčastnit. Nesprávným a v rozporu s realitou je podle stěžovatelky závěr Nejvyššího správního soudu, podle kterého sice v tomto směru došlo k vadnému postupu vedlejšího účastníka, avšak bez vlivu na zákonnost jeho rozhodnutí, neboť pokud není uvedený rozhovor zahrnut do odůvodnění správního rozhodnutí, nešlo o provedení důkazu, nýbrž jen o informativní rozhovor. Stěžovatelka považuje za zřejmé, že obsah rozhovoru zůstává úřední osobě správního orgánu (vedlejšího účastníka) "v hlavě", a poté tato úřední osoba rozhoduje