III.ÚS 3748/13 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3748/13 ze dne 5. 3. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce Jana Filipa a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele R. V., zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Praha 1, Charvátova 11, proti usnesení Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 10. 10. 2013, č. j. 10 Nc 2990/2005-59, za účasti Okresního soudu v Jindřichově Hradci jako účastníka řízení, a ALD Automotive s.r.o, se sídlem Praha 10, U Stavoservisu 1, jako vedlejšího účastníka řízení, zastoupeného JUDr. Martinem Doubravou, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 6, U První baterie 1, a o návrhu vedlejšího účastníka na náhradu nákladů řízení takto: Ústavní stížnost a návrh vedlejšího účastníka, aby stěžovateli byla uložena povinnost nahradit mu do tří dnů do právní moci rozhodnutí náklady právního zastoupení vč. DPH, se odmítají. Odůvodnění: I. 1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 10. 12. 2013 a doplněnou podáním ze dne 23. 1. 2014, která splňuje všechny formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo na ochranu vlastnictví a pokojné užívání majetku ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. II. 2. Stěžovatel vykonával funkci soudního exekutora, avšak z této funkce byl ministrem spravedlnosti ke dni 23. 2. 2011 odvolán pro úmyslný trestný čin spáchaný v souvislosti s exekuční činností. 3. ALD Automotive s.r.o. (vedlejší účastník), coby oprávněný v exekučním řízení, které bylo původně vedeno stěžovatelem coby soudním exekutorem, požádal v této souvislosti z důvodu ztráty důvěry ke stěžovateli exekuční soud o změnu exekutora. Této žádosti bylo vyhověno a zároveň bylo rozhodnuto o tom, že provedením exekuce se pověřuje Mgr. Jan Krejsta, soudní exekutor, Exekutorský úřad Brno-město. 4. Stěžovatel následně vstoupil do předmětného exekučního řízení vedeného Mgr. Janem Krejstou pod sp. zn. 159 EX 00295/11, přičemž žádal, aby nově pověřený soudní exekutor vydal příkaz k úhradě nákladů exekuce, jímž mu bude přiznána odměna za dosavadní provádění exekuce ve výši 1.460,- Kč. V této souvislosti uvedl, že mu již byla pravomocně přiznána odměna ve výši 11.100,- Kč a náhrada hotových výdajů ve výši 3.500,- Kč. Protože však stěžovateli dle jeho názoru měla s přihlédnutím k výši jím vymoženého plnění náležet odměna nikoli pouze ve výši již přiznané, ale ve výši 12.560,- Kč, navrhl nově pověřenému exekutorovi, aby rozhodl o tom, že stěžovateli se přiznává též zbývající odměna ve výši 1.460,- Kč. 5. Tomuto návrhu stěžovatele nově pověřený soudní exekutor nevyhověl, když svým příkazem k úhradě nákladů exekuce ze dne 11. 7. 2013, č. j. 159 EX 00295/11-108, rozhodl o tom, že stěžovateli se přiznává odměna za exekuci ve výši 0,- Kč. V odůvodnění uvedl, že při stanovení odměny původního exekutora dle § 44b odst. 4 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "exekuční řád"), je třeba postupovat stejně, jako by došlo k zastavení exekuce, a tedy je třeba zkoumat i míru zavinění původního exekutora. Protože ke změně exekutora došlo zcela zjevně v příčinné souvislosti s jednáním stěžovatele, který byl pravomocně uznán vinným ze spáchání trestného činu v souvislosti s výkonem své funkce, dospěl nově pověřený exekutor k závěru, že ke změně exekutora došlo v důsledku zavinění stěžovatele a stěžovateli proto odměna nenáleží. 6. Právě uvedený příkaz k úhradě nákladů exekuce stěžovatel napadl včasnými námitkami. Tyto námitky však byly usnesením Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 10. 10. 2013, č. j. 10 Nc 2990/2005-59, odmítnuty, neboť exekuční soud dospěl k závěru, že stěžovatel není k jejich podání aktivně legitimován, neboť pozbyl funkce soudního exekutora, přičemž námitky proti předmětnému příkazu by byl oprávněn podat pouze tehdy, pokud by nadále funkci exekutora vykonával. III. 7. Posledně uvedené rozhodnutí stěžovatel napadl ústavní stížností. V ní uvedl, že rozhodnutí exekučního soudu je "projevem naprosté ignorance právních předpisů, neúcty k práci stěžovatele a jeho vlastnický[ch] práv", neboť rozhodnutí exekučního soudu o odmítnutí jeho námitek je založeno na principu "jednou vinen, navždy vinen za cokoliv". Přitom zdůraznil, že jeho odsouzení za spáchání trestného činu nijak nesouvisí s předmětným exekučním řízením, a nijak tedy nesouvisí s projednávanou věcí. Exekuční soud (jakož i nově pověřený soudní exekutor) dle stěžovatele pochybil též v tom, že při rozhodování o jeho odměně neaplikoval ustanovení § 44b exekučního řádu. Stěžovatel namítl konečně i to, že napadené rozhodnutí exekučního soudu není přezkoumatelné, neboť z něj není patrné, podle jaké právní normy bylo soudem rozhodnuto. IV. 8. K ústavní stížnosti se k výzvě Ústavního soudu vyjádřil Okresní soud v Jinřichově Hradci a vedlejší účastník, ALD Automotive s.r.o. Josef Beneš (povinný v předmětném exekuční řízení), se práva vedlejšího účastníka (konkludentně) vzdal. 9. Okresní soud v Jindřichově Hradci ve svém vyjádření ze dne 18. 6. 2014 poukázal nejprve na to, že stěžovateli byl v souvislosti s jeho odsouzením uložen mj. i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu činnosti soudního exekutora na dobu 4 let, přičemž z tohoto důvodu byl také stěžovatel podle § 15 odst. 2 exekučního řádu odvolán z funkce exekutora, a to k datu 23. 2. 2011. V důsledku této skutečnosti pak stěžovatel dle názoru soudu ztratil aktivní legitimaci k podávání námitek proti exekučnímu příkazu nově pověřeného exekutora. V projednávané věci navíc dle názoru soudu nejde o případ popsaný v ustanovení § 44b exekučního řádu, kdy změna exekutora vyplývající z vůle oprávněného je vázána na souhlas exekutora, který exekuci vede. Pokud pak jde o podíl exekutorů na odvedené práci, je třeba tuto situaci řešit postupem dle § 15 odst. 6 exekučního řádu. 10. Vedlejší účastník ve svém vyjádření ze dne 20. 6. 2014 sdělil důvody, které jej vedly k podání návrhu na změnu exekutora, a navrhl, aby ústavní stížnost byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta a Ústavní soud uložil stěžovateli povinnost nahradit mu náklady právního zastoupení. 11. Stěžovatel ve své replice ze dne 6. 8. 2014 vyjádřil nesouhlas s právním závěrem exekučního soudu, že není aktivně legitimován k podání námitek proti exekučnímu příkazu z důvodu, že došlo k zániku jeho funkce. Uvedl, že tento názor, pro který stěžovatel nemůže bránit majetková práva svého podniku (exekutorského úřadu, který mu zůstává až do doby jmenování nového exekutora), je porušováno právo stěžovatele na nerušené vlastnictví. V. 12. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti, jejích příloh (včetně ústavní stížností napadeného rozhodnutí) a vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení dospěl k závěru, že tato představuje návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. 13. Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. 14. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníků a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. 15. Stěžovatel se ve své ústavní stížnosti dovolával ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny (a jeho prostřednictvím též ustanovení čl. 11 odst. 1 Listiny). Z tohoto ustanovení však neplyne garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, které stěžovatel za správné pokládá. Pod ochranou tohoto ustanovení jsou toliko situace, kdy interpretace podústavního práva, jíž obecné soudy zvolily, je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli, případně je v rozporu s obecně sdílenými zá