III.ÚS 3805/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3805/15 ze dne 17. 5. 2016   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. S., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody Vazební věznice Praha - Pankrác, zastoupeného Mgr. Petrem Hulánem, advokátem, sídlem Opletalova 1535/4, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. září 2015 sp. zn. 5 Tdo 906/2015, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. září 2014 sp. zn. 4 To 52/2014 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. května 2014 sp. zn. 56 T 2/2014, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí soudů, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod, jmenovitě práva na osobní svobodu podle čl. 8 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na svobodu a osobní bezpečnost podle čl. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), práva na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí podle čl. 7 Listiny, práva na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny, práva na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy a čl. 14 odst. 3 písm. g) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt") a zákazu svévole podle čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 2 odst. 2 Listiny. 2. Městský soud v Praze shora uvedeným rozsudkem stěžovatele uznal vinným pod body I., III., IX., X. výroku o vině zvlášť závažným zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3, 4 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), v jednočinném souběhu s pokusem zločinu podvodu podle § 21 odst. 1 a § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, a to ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Pod bodem XI. výroku o vině ho uznal vinným přečinem výroby a držení padělatelského náčiní podle § 236 odst. 1 tr. zákoníku spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Podle § 234 odst. 4 a § 43 odst. 1 tr. zákoníku jej odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let a podle § 56 odst. 2 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), zařadil k výkonu tohoto trestu do věznice s ostrahou. Vedle toho mu podle § 70 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku uložil trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty týkající se věcí popsaných ve výroku citovaného rozsudku a podle § 71 odst. 1 tr. zákoníku trest propadnutí náhradní hodnoty, a to konkrétních finančních částek, které vydal orgánům činným v trestním řízení. Stejným rozsudkem rozhodl také o vině a trestu spoluobviněných. 3. Vrchní soud v Praze odvolání stěžovatele a spoluobviněných ústavní stížností napadeným usnesením podle ustanovení § 256 tr. řádu jako nedůvodná zamítl. 4. Následná dovolání stěžovatele a spoluobviněného Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu coby zjevně neopodstatněná odmítl. II. Argumentace stěžovatele 5. V ústavní stížnosti stěžovatel vyslovuje přesvědčení, že v souvislosti s použitím padělaných platebních prostředků jako pravých, resp. výběry hotovosti na území Spojených států amerických mu prokázán přímý ani eventuální úmysl nebyl. Pokud jde o subjektivní stránku zvlášť závažného zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku, uvádí, že ustálená judikatura vyžaduje specifický úmysl - použít padělaného či pozměněného platebního prostředku jako pravého. K prokázání takového specifického úmyslu nedošlo, přičemž podle stěžovatele rozhodně nestačí, že padělaného platebního prostředku bylo užito. Dovozuje, že se nepodařilo rozkrýt celý systém trestné činnosti, a není tak zřejmé, který konkrétní subjekt na základě dat získaných ze skimmovacích zařízení instalovaných na bankomatech měl padělat platební karty a použít je jako pravé. Za takové důkazní situace lze podle stěžovatele jednání, které spočívalo pouze ve skimmování dat z platebních karet, kvalifikovat nanejvýše podle § 234 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Řečené platí zejména v situaci, kdy chybí důkazy, že na základě získaných dat byly reálně vyrobeny falešné platební karty, a z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně není ani jasné, kdo a jak je měl vyhotovit. 6. Stěžovatel namítá, že ve věci rozhodoval předseda senátu Městského soudu v Praze Mgr. Stanislav Králík, jenž byl podle § 30 tr. řádu vyloučen z úkonů v trestním řízení pro svou podjatost, odvíjející se ze skutečnosti, že mezi ním a advokátem JUDr. Jaromírem Adamcem, který stěžovatele zastupuje v jiném trestním řízení týkajícím se křivého obvinění policisty vrchního inspektora nprap. Bc. Petra Hrůzy, došlo ke konfliktu v souvislosti s žádostí obhájce o nahlédnutí do trestního spisu sp. zn. 56 T 2/2014, jenž vyústil v rozhodnutí, jímž předseda senátu dne 16. 4. 2014 podle § 66 odst. 3 tr. řádu rozhodl o předání jmenovaného advokáta ke kárnému postihu České advokátní komoře. Tento podnět ale nebyl úspěšný, a proto předseda senátu promítl svůj negativní vztah k obhájci do svého chování vůči stěžovateli, jehož omezoval při provádění důkazů (zejm. v souvislosti s přílohami znaleckého posudku) i v dalších obhajovacích právech. O zaujatosti předsedy senátu podle stěžovatele svědčí i to, že přes jeho opakované námitky akceptoval výsledky zmanipulovaného přípravného řízení, které je zatíženo nezákonně pořízenými odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu, jež byly zneužity k jeho protiprávnímu zadržení. Podle stěžovatele se předseda senátu dopustil i řady dalších procesních chyb, např. nepřibral do řízení zúčastněnou osobu a nerozhodl v hlavním líčení o zajištěných peněžních prostředcích. 7. Stěžovatel vytýká, že řadu vyšetřovacích úkonů v přípravném řízení konal vrchní inspektor nprap. Bc. Petr Hrůza, který byl pro svůj poměr k němu zjevně z těchto úkonů vyloučen. Podal totiž dne 30. 10. 2013 trestní oznámení proti stěžovateli pro zločin křivého obvinění a v rámci tohoto trestního stíhání uplatnil vůči stěžovateli nárok na náhradu nemateriální újmy. Všechny úkony, které tento policista ve věci činil nebo se jich účastnil, jsou proto procesně nepoužitelné a neúčinné, což ovšem soudy ignorovaly. 8. Orgány činné v trestním řízení procesně pochybily tím, že stěžovatelovu otci J. S. st., který požádal o vydání 1 518 USD ze zajištěných finančních prostředků, postavení zúčastněné osoby podle § 42 tr. řádu nepřiznaly. Argumentaci odvolacího soudu, že orgány činné v trestním řízení patrně shledaly uplatnění nároku otcem stěžovatele jako účelové, označuje za nepřesvědčivou a nepřezkoumatelnou. 9. Stěžovatel upozorňuje, že hlavní líčení proběhlo ve dnech 26. 5. 2014 a 27. 5. 2014 bez přítomnosti spoluobviněného Zdravka Aleksandrova Nacheva, aniž by byly dodrženy podmínky ustanovení § 202 odst. 5 tr. řádu. Předseda senátu totiž nekonstatoval, že jmenovaný spoluobviněný požádal o konání hlavního líčení v jeho nepřítomnosti. Protokol z hlavního líčení ze dne 7. 4. 2014 sice takovou písemnou žádost tohoto spoluobviněného zachycuje, ale zvukový záznam z něj pořízený nikoli. Podle stěžovatele soudy zřejmě jen dodatečně zastřely nedostatek projevu vůle spoluobviněného neúčastnit se hlavního líčení a porušení pravidel trestního procesu, která musí být pro všechny obviněné stejně závazná. 10. Dále stěžovatel namítá, že v rozsudku soudu prvního stupně absentuje výrok, kterým mělo být rozhodnuto o finančních prostředcích zajištěných na jeho bankovním účtu vedeném u Komerční banky, a. s. Postup soudu prvního stupně, který o těchto penězích rozhodl až po právní moci odsuzujícího rozsudku, nikoli v hlavním líčení, považuje za nesprávný. 11. Stěžovatel vytýká vadu rozsudku soudu prvního stupně, kterou odvolací soud s argumentem, že jde o bezvýznamné administrativní pochybení, nenapravil a která spočívá v tom, že jeden dílčí útok je ve výroku o vině uveden dvakrát (viz body I. 11 a I. 12 výroku o vině). V návaznosti na tuto výtku stěžovatel zpochybňuje věrohodnost podkladů, které poskytly orgánům činným v trestním řízení bankovní domy, u nichž byly vedeny účty, které měly být spolupachateli stěžovatele napadeny. 12. Stěžovatel se posléze vyslovuje, že se soudy ústavně souladným způsobem nevypo