III.ÚS 3827/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3827/15 ze dne 9. 8. 2016   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti SAFINA, a. s., sídlem Vídeňská 104, Vestec, zastoupené Mgr. Alexandrem Klimešem, advokátem, sídlem Ve Vinicích 553, Mělník, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. října 2015 č. j. 8 Afs 9/2015-61, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Finanční úřad Praha-západ (dále jen "správce daně") vydal dne 10. 9. 2004 tři platební výměry, kterými stěžovatelce doměřil daň z přidané hodnoty (dále jen "DPH") za zdaňovací období březen, květen a listopad 1999. Finanční ředitelství v Praze následně nařídilo třemi rozhodnutími ze dne 8. 8. 2005 přezkoumání uvedených tří platebních výměrů podle § 55b zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZSDP"). Důvodem byly podstatné vady daňového řízení, přičemž zde byly okolnosti nasvědčující tomu, že došlo k nesprávnému vyměření DPH (konkrétně v původním řízení nebyla nijak správcem daně přezkoumávána relevantnost stěžovatelkou předložených plných mocí, dle kterých byla paní Jana Lázničková zmocněna k zastupování dvou stěžovatelčiných dodavatelů - společností NEROLI, s. r. o., a SYLVÁNO FRANCO, s. r. o. ITALSKÁ MÓDA). Správce daně na základě zjištění z přezkumného řízení vydal dne 5. 9. 2007 tři rozhodnutí, kterými změnil výše uvedené dodatečné platební výměry tak, že stěžovatelce doměřil DPH za březen 1999 ve výši 3 876 135 Kč, za květen 1999 ve výši 4 784 897 Kč a za listopad 1999 ve výši 4 007 911 Kč. Stěžovatelčina následná odvolání zamítlo Finanční ředitelství v Praze třemi rozhodnutími ze dne 22. 7. 2008. Daňové orgány uzavřely, že dle provedeného dokazování byly plné moci předložené stěžovatelkou zfalšovány, v plných mocech uvedená Jana Lázničková předmětné dvě společnosti nezastupovala, a tyto společnosti sporné faktury (předložené v řízení stěžovatelkou) nevystavily ani fakticky stěžovatelce zboží (zlato) nedodaly. Stěžovatelka současně neprokázala, že by sporné faktury vystavil a zboží dodal plátce DPH. Podle daňových orgánů tedy stěžovatelka uplatnila nárok na odpočet DPH v rozporu s § 19 odst. 1 a 2 zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o DPH"). 2. Stěžovatelka podala proti všem třem rozhodnutím Finančního ředitelství v Praze ze dne 22. 7. 2008 žaloby, jež byly spojeny Městským soudem v Praze (dále jen "městský soud") ke společnému projednání. Městský soud rozsudkem ze dne 28. 2. 2012 č. j. 8 Ca 360/2008-62 žalobu proti těmto třem rozhodnutím zamítl. K následné kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozsudek městského soudu zrušil pro nepřezkoumatelnost. Městský soud vydal ve věci nový rozsudek dne 9. 12. 2014 č. j. 8 Af 30/2013-112, jímž žalobu stěžovatelky opět zamítl. Kasační stížnost stěžovatelky zamítl pro nedůvodnost Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 15. 10. 2015 č. j. 8 Afs 9/2015-61. II. Argumentace stěžovatelky 3. Ústavní stížností ze dne 25. 12. 2015, doplněnou podáním ze dne 5. 2. 2016, se stěžovatelka domáhala zrušení výše uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 8 Afs 9/2015-61, a to z důvodu porušení čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), dále porušení jejího práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, a čl. 6 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a porušení i jejího práva na ochranu vlastnictví dle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. 4. Stěžovatelka namítla, že Nejvyšší správní soud nesprávně posoudil otázku její dobré víry, resp. ji posoudil překvapivě a v rozporu s judikaturou Soudního dvora Evropské unie (zmínila rozsudek ze dne 21. 6. 2012 ve spojené věci Mahagében kft proti Nemzeti Adó- és Vámhivatal Dél-dunántúli Regionális Adó Föigazgatósága a Péter Dávid proti Nemzeti Adó- és Vámhivatal Észak-alf?ldi Regonális Adó F?igazgatósága, C-80/11, C-142/11). Podle stěžovatelky nebylo v daňovém řízení ani soudním řízení prokázáno, že věděla nebo musela vědět, že jí přijatá plnění byla součástí daňového podvodu spáchaného dodavatelem či jiným subjektem na vstupu. Uvedla, že byla v dobré víře o pravosti podpisů na plných mocech. Plné moci sice obsahovaly chyby, avšak tyto byly nepatrné a nevšimla si jich ani notářka při ověřování podpisů na plných mocech, a poté ani správce daně v původním daňovém řízení. Stěžovatelka si ověřovala údaje uvedené na plných mocech ve veřejně dostupných rejstřících, avšak rozdíly v údajích neodhalila a nebylo v jejích silách ani zjistit, že jedno z notářských ověření podpisu na plné moci je zfalšováno. Stěžovatelka sama iniciovala šetření Policie České republiky, zda se nedopustili pochybení její zaměstnanci, kteří falešné doklady převzali, ale výsledek šetření byl negativní. Stěžovatelka současně k argumentaci kasačního soudu doplnila, že ve své argumentaci využil jejího omylu stran významu slova "markantní", neboť zjevně mylně užila tento pojem namísto pojmu "nepatrný" (resp. ve významu slova "nepatrný"); vady plných mocí přitom byly zjevně nepatrné, a nikoliv markantní. 5. Dále stěžovatelka měla za to, že Nejvyšší správní soud nesprávně vyložil ustanovení § 55b ZSDP. Poukázala na poslední větu odst. 1 tohoto ustanovení a uvedla, že správce daně byl povinen po přezkoumání dodatečných platebních výměrů také zkoumat, zda byly (vůbec) splněny podmínky pro přezkoumání těchto rozhodnutí (uvedla, že obecně se splnění podmínek pro zahájení jakéhokoliv řízení zkoumá vždy nejdříve). Ohradila se proti závěru kasačního soudu, který uvedl, že stěžovatelka v průběhu celého řízení zastávala názor, že správce daně měl po nařízení přezkumu dodatečných platebních výměrů znovu hodnotit splnění podmínek pro nařízení tohoto přezkoumání, aniž by přezkumné řízení provedl. Stěžovatelka naopak setrvale tvrdila, že úvaha o tom, zda byly naplněny podmínky pro přezkum, musí být součástí zjištění v přezkumném řízení, proto správce daně měl svá zjištění v přezkumném řízení doplnit o úvahu, zda byly splněny podmínky pro povolení přezkumného řízení a v případě negativního stanoviska přezkoumávané dodatečné platební výměry ze dne 10. 9. 2004 potvrdit. Správce daně měl přitom zkoumat všechny zákonné podmínky pro nařízení přezkumu, nikoliv pouze podmínku, zda jsou zde skutečně okolnosti nasvědčující tomu, že DPH byla vyměřena v nesprávné výši. 6. Stěžovatelka v této souvislosti současně namítla, že Finanční ředitelství v Praze odůvodnilo nařízení přezkumného řízení argumenty, které však neodpovídaly obsahu daňového spisu. Jeho tvrzení o údajných procesních vadách bylo ryze účelové. Správce daně totiž v průběhu původního daňového řízení věděl, že sporné faktury nebyly vydány deklarovanými dodavateli zlata (výše uvedenými dvěma společnostmi) a plné moci byly zfalšovány. Finanční ředitelství v Praze však při nařízení přezkumu uvedlo, že správce daně nesprávně vycházel z předpokladu, že stěžovatelkou předložené plné moci, na kterých byly podpisy ověřeny notářkou, jsou veřejnou listinou, a proto se ani v řízení nezabýval dalšími zjištěními, resp. nevypořádal další důkazy, dle kterých uvedené dvě společnosti faktury nevystavily ani fakticky zboží nedodávaly. Stěžovatelka k tomu namítla, že v odůvodnění nařízení přezkumu absentuje vysvětlení, "čeho že byly plné moci údajným tvrzeným důkazem". Plné moci totiž zjevně nemohly být pro správce daně důkazem o tom, že se dodávky zlata uskutečnily způsobem deklarovaným předmětnými fakturami, naopak je zjevné, že plné moci uznal správce daně již v původním daňovém řízení jako důkaz toho, že stěžovatelka byla v dobré víře o pravosti plných mocí (na základě dobré víry jí tedy uznal i uplatnění odpočtu DPH); tvrzení Finančního ředitelství v Praze o existenci vady řízení je jen vyjádřením jeho nespokojenosti nad tím, že správce daně uznal dobrou víru stěžovatelky. III. Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti 7. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní s