III.ÚS 393/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 393/18 ze dne 11. 4. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Josefa Fialy a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky Ireny Kopecké, zastoupené Mgr. Michalem Vogelem, advokátem, sídlem Sokolovské nám. 312/1, Liberec, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 10. 2017, č. j. 8 Cmo 7/2016-193, a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 5. 10. 2015, č. j. 38 Cm 69/2015-157, ve znění usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 29. 1. 2016, č. j. 38 Cm 69/2015-181, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, jako účastníků řízení, a Společenství vlastníků S., jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její základní subjektivní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil Ústavní soud následující skutečnosti. 3. Vedlejší účastník se svou žalobou domáhal vydání rozhodnutí, jímž by soud stěžovatelce uložil povinnost zaplatit mu částku ve výši 56 674 Kč, přičemž uvedl, že stěžovatelka je vlastnicí v žalobě blíže specifikované bytové jednotky a dluží na příspěvcích na správu domu za rok 2009 částku ve výši 20 304 Kč, na nákladech za služby spojené s užíváním bytu za rok 2009 částku ve výši 9 788 Kč, na příspěvcích na správu domu za rok 2010 částku ve výši 20 304 Kč a na nákladech za služby spojené s užíváním bytu za rok 2010 částku ve výši 6 278 Kč. 4. O této žalobě bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") ze dne 5. 10. 2015, č. j. 38 Cm 69/2015-157, ve znění usnesení krajského soudu ze dne 29. 1. 2016, č. j. 38 Cm 69/2015-181, tak, že stěžovatelce byla uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníku částku ve výši 48 682 Kč s příslušenstvím (výrok I.), žaloba byla co do částky 9 992 Kč zamítnuta (výrok II.) a stěžovatelce byla uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníku na náhradě nákladů řízení částku ve výši 28 911,35 Kč. V odůvodnění krajský soud uvedl, že žalobu shledal po právu, s výjimkou částky 9 992 Kč, neboť tato část nároku byla promlčena a stěžovatelka platně vznesla námitku promlčení. 5. Výroky I. a III. rozsudku krajského soudu stěžovatelka napadla odvoláním, o němž bylo rozhodnuto rozsudkem Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 23. 10. 2017, č. j. 8 Cmo 7/2016-193, tak, že rozhodnutí krajského soudu v jeho výroku I. v části, jíž byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníku částku ve výši 48 682,- Kč, bylo potvrzeno a ve zbývající části výroku I. a ve výroku III. bylo zrušeno a věc byla v tomto rozsahu vrácena krajskému soudu k dalšímu řízení. V odůvodnění vrchní soud uvedl, že shledal rozhodnutí krajského soudu co do částky 48 682 Kč věcně správným, avšak přistoupil ke zrušení té části rozhodnutí krajského soudu, jíž bylo rozhodnuto o povinnosti stěžovatelky zaplatit úroky z prodlení, neboť přestože se krajský soud tímto nárokem obsáhle zabýval, dostatečným a přesvědčivým způsobem tento nárok neodůvodnil. II. Argumentace stěžovatelky 6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjádřila nesouhlas s rozhodnutím krajského i vrchního soudu. Namítla, že se soudy nedostatečně vypořádaly s jejími námitkami a rozhodly v rozporu s v řízení provedenými důkazy. Uvedla, že vedlejší účastník vznikl dle výpisu z obchodního rejstříku až dne 1. 1. 2009, a tedy nemohl existovat již dne 5. 2. 2008, kdy se mělo uskutečnit shromáždění vlastníků, na němž byla schválena výše odměny správce domu a příspěvek na správu domu do tzv. fondu oprav, přičemž toto rozhodnutí mělo platit i v letech 2009 a 2010. Protože vedlejší účastník v této době ještě neexistoval, nemohl dle názoru stěžovatelky vydávat ani rozhodnutí, o která jsou rozhodnutí soudů opřena, a nemohlo dojít ani ke vzniku povinností stěžovatelky. V této souvislosti stěžovatelka odmítla názor soudů obou stupňů, že vedlejší účastník vznikl ex lege při splnění podmínek dle § 9 odst. 3 zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), ve znění účinném do 31. 12. 2013, (dále jen "zákon o vlastnictví bytů"), již dříve, a nikoli až zápisem do obchodního rejstříku, a tedy existoval v době, kdy shromáždění vlastníků rozhodovalo o výši zálohových plateb. Tento názor stěžovatelka označila za rozporný s vyjádřením příslušného katastrálního úřadu, které přiložila k ústavní stížnosti a v němž se uvádí, že rozhodným dnem pro vznik vedlejšího účastníka je 1. leden 2009. Dále namítla, že jí zaslaná vyúčtování služeb, v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, neobsahovala skutečnou výši ceny služby a skutečnou výši zaplacených záloh za jednotlivé služby, k čemuž však soudy nepřihlédly. Stěžovatelka konečně vyjádřila také přesvědčení, že měsíční předpis příspěvků na správu domu a záloh za služby platný od 1. 2. 2009 pro ni nebyl závazný, neboť neproběhlo žádné shromáždění vlastníků. 7. Stěžovatelka Ústavnímu soudu navrhla, aby zrušil ústavní stížností napadená rozhodnutí a dále aby jí přiznal náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem, a to za dva úkony právní pomoci. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud předtím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího věcného posouzení stanovené zákonem o Ústavním soudu. 9. Co se týče té části výroku I. rozsudku krajského soudu, jíž bylo rozhodnuto o povinnosti stěžovatelky k úhradě úroků z prodlení, a dále výroku III. téhož rozhodnutí, shledal Ústavní soud v této části ústavní stížnost nepřípustnou, neboť rozhodnutí krajského soudu bylo v této části již dříve zrušeno rozsudkem vrchního soudu a ústavní stížnost tak v této části směřuje proti již neexistujícímu rozhodnutí. 10. Ústavní soud shledal nepřípustnou ústavní stížnost, též pokud směřuje proti té části rozsudku vrchního soudu, v níž vrchní soud zrušil výše specifikovanou část rozsudku krajského soudu, neboť ústavní stížností je možno, ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 písm. a), odst. 3 zákona o Ústavním soudu, napadnout pouze rozhodnutí o posledním opravném prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, přičemž jde o rozhodnutí, jímž se řízení o něm končí. Takovým rozhodnutím však není zrušující rozsudek vrchního soudu, resp. jeho část, jíž bylo vyhověno odvolání stěžovatelky a věc byla vrácena krajskému soudu k dalšímu řízení. 11. Ke zbývající části návrhu, totiž té, která nebyla shledána nepřípustnou, Ústavní soud konstatuje, že posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána k tomu oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 12. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je toliko přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu je nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces interpretace a aplikace "podústavního práva