III.ÚS 3934/12 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3934/12 ze dne 26. 6. 2014   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti společnosti CF FLOP, s. r. o., sídlem v Brně, Nejedlého 383/11, zastoupené Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Masná 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2012 sp. zn. 28 Cdo 4405/2011 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2011 sp. zn. 20 Co 355/2008, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud - pro porušení čl. 4 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 až 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 2 odst. 2 Ústavy České republiky a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") - zrušil shora uvedená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v její občanskoprávní věci. Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem (poté, co jeho předchozí rozhodnutí bylo rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2217/09 zrušeno) potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 5. 3. 2008 sp. zn. 16 C 97/2004, kterým zamítl stěžovatelčinu žalobu, jíž se proti žalované (České republice - Ministerstvu spravedlnosti) domáhala zaplacení částky 6 916 731,20 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody, která jí měla vzniknout nesprávným úředním postupem notáře JUDr. Hanuše Jelínka při sepisu notářského zápisu, v němž jednatel stěžovatelky Ing. Ladislav Militký a dlužnice Taťána Vehovská společně učinili prohlášení o uznání dluhu, zakotvili závazek k jeho splnění a ke smluvní pokutě, a jmenovaná dlužnice připojila i souhlas s jeho vykonatelností. Okolnost, že návrh na nařízení výkonu rozhodnutí podle tohoto notářského zápisu Okresní soud v Opavě zamítl (s odůvodněním, že není materiálně vykonatelný), odpovědnost žalované přesto podle odvolacího soudu nezakládá, jestliže nebylo možné dovodit "žádný nárok žalobce", z jehož nesplnění mu měla vzniknout škoda, a ujednání o smluvní pokutě ve výši 2% denně je nadto (pro tuto výši) neplatné podle ustanovení § 3 odst. 1, § 39 obč. zák. O odpovědnosti za nezákonné rozhodnutí pak ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. uvažovat nelze vůbec, neboť usnesení, jímž byl návrh na nařízení výkonu rozhodnutí zamítnut, nebylo zrušeno. Následné stěžovatelčino dovolání Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné. Stěžovatelka v ústavní stížnosti předně namítá "extrémní rozpor" mezi napadeným usnesením dovolacího soudu a jeho předchozím kasačním rozsudkem; dovolacímu soudu vytýká, že zcela pominul závěry, jež vyslovil dříve, že notář (ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem) odpovídá nejen za formální, nýbrž i za obsahové náležitosti notářského zápisu. Obecné soudy podle stěžovatelky též zcela rezignovaly na řádnou aplikaci teorie adekvátní příčinné souvislosti ve smyslu závěrů přijatých v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 312/05 a nevzaly v úvahu ani rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1116/2001, dle kterého měla při rozdílném názoru účastníků na obsah ujednání o inkriminované smluvní pokutě mít přednost jeho písemná podoba zachycená v notářském zápise. Stěžovatelka konečně zdůrazňuje, že odpovědnost žalované (i notáře) je odpovědností objektivní, kterou v pozici žalobkyně nemusela prokazovat (což obecné soudy ignorovaly), a současně připomíná, že v dané věci stát odpovídá i za postup exekučních soudů, jestliže odmítly předmětný notářský zápis vykonat. Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníků a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Podstatnou je v dané věci otázka, zda stěžovatelce sepsáním předmětného notářského zápisu vznikla škoda; rozhodnutí nalézacího, odvolacího a (ve svém vyznění) i dovolacího soudu jsou založena na úsudku, že nikoli, zatímco stěžovatelka dovozuje opak. Ústavněprávní roviny problému (a tedy meritorní projednatelnosti ústavní stížnosti) proto může být dosaženo toliko v případě, pokud rozhodující soudy zde postupovaly způsobem, jenž by indikoval porušení ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Procesní větev těchto ustanovení je očividně "mimo hru", neboť se nikterak nenaznačuje, že by v daném řízení byla významným způsobem dotčena stěžovatelčina zákonem garantovaná procesní práva, jmenovitě přístup k soudu, k opravným prostředkům, či její postavení jako subjektu ve vztahu k druhé procesní straně rovného. V rovině "věcné" pak platí, že ačkoli z těchto ustanovení neplyne garance rozhodnutí "správného", jsou pod jejich ochranou situace, kdy interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily, je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli, případně je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze o "přepjatém formalismu"). Taková pochybení však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. V prvé řadě je třeba zdůraznit, že mezi předchozím a ústavní stížností napadeným rozhodnutím dovolacího soudu "extrémní rozpor", jak se domnívá stěžovatelka, spatřovat nelze. Kasační důvod rozsudku sp. zn. 28 Cdo 2217/09 spočívá v konstatování, že "při posuzování toho, zda se notář dopustil nesprávného úředního postupu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., se nelze omezit pouze na formální náležitosti kladené notářským řádem na notářské zápisy, ale je třeba brát v úvahu též obsahovou stránku právního úkonu", což v další fázi řízení odvolací soud (oproti svému původnímu názoru) respektoval, a jeho následné rozhodnutí, byť ve výsledku shodné, je založeno již na důvodech jiných. K nim se logicky váže pozdější rozhodnutí dovolacího soudu, jež je posuzoval - navíc - zúženým prizmatem v daném dovolacím řízení způsobilých dovolacích důvodů, a jeho závěry (v těchto mezích) jsou přiměřeně zastávatelné. Úsudek odvolacího soudu, že stěžovatelce (v důsledku postupu notáře) škoda nevznikla, je v kontextu celkového odůvodnění jeho rozhodnutí srozumitelný, podložený i adekvátní argumentací, a Ústavnímu soudu, nemá-li přistoupit k běžnému instančnímu přezkumu (viz výše), není k dispozici ani instrumentárium (dostatečně "silný" důvod) pro jeho přehodnocení. Ostatně stěžovatelka mu v ústavní stížnosti relevantně neoponuje, neboť toliko v obecné rovině namítá, že jí škoda měla vzniknout tím, že se jí nedostalo v notářském zápise konstruované smluvní pokuty, zatímco obecné soudy dospěly k závěru, že jím popsaný právní vztah nebyl způsobilý takový nárok (vůbec) generovat; zčásti proto, že v rozhodném směru zde nebyla potřebná shodná vůle jeho stran, zčásti proto, že jinak směřovala k právnímu úkonu, posléze zhodnocenému jako neplatnému, a že ani jedno ani druhé nelze přičítat (i se zřetelem k "poradenské" pozici při sepisování notářského zápisu) jednajícímu notáři. Pravidla výkladu právních úkonů, jichž se stěžovatelka dovolává, obecné soudy bezpochyby znaly, a jde jen o to, zda je aplikovaly přiléhavě; posouzení této otázky, s výjimkou zjevného excesu (o který zde nejde), však již spočívá mimo dosah ústavněprávního přezkumu; jak bylo výše zaznamenáno, "pouhá" věcná správnost není jeho kriteriálním znakem. Co do námitky z nedostatku "adekvátní příčinné souvislosti" se sluší konstatovat, že není seznatelná kolize s nálezem sp. zn. I. ÚS 529/09, ve kterém Ústavní soud jen zdůraznil objektivní charakter odpovědnosti státu za jím způsobenou škodu, a není případný ani stěžovatelčin odkaz na závěry nálezu sp. zn. I. ÚS 312/05, neboť otázka příčinné souvislosti v projednávané věci - vzhledem k tomu, že nebyl prokázán vznik škody - předmětem dokazování nebyla již logicky; z obdobných důvodů se v dané věci neuplatily a