III.ÚS 395/24 – Ústavní soud

III.ÚS 395/24 ze dne 28. 2. 2024 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele Z. Š., zastoupeného JUDr. Lukášem Slaninou, advokátem, se sídlem Plzeňská 3350/18, Praha 5, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. listopadu 2023 č. j. 21 Co 318/2023-425 a rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 15. května 2023 č. j. 0 Nc 1582/2022-369, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou, jako účastníků řízení, a M. M. a nezletilé K. Š., jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví označeným rozsudkům Krajského soudu v Hradci Králové ("krajský soud") a Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ("okresní soud"), neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 41 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a čl. 2, čl. 6 odst. 1 a čl. 8 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ve spojení s čl. 3 odst. 1, čl. 12 odst. 1 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte a čl. 89 odst. 2 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky ("Ústava"). 2. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí nezbytná, protože samotným účastníkům jsou všechny relevantní okolnosti známy. Postačí uvést, že obecné soudy v nyní posuzovaném řízení rozhodovaly o výchovných a vyživovacích poměrech nezletilé K. Š. 3. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, ústavní stížností napadeným rozsudkem okresní soud svěřil nezletilou do asymetrické střídavé péče obou rodičů dle harmonogramu specifikovaného ve výroku I. tohoto rozhodnutí. Okresní soud dále stanovil zvláštní úpravu péče v době letních, jarních, velikonočních a vánočních prázdnin. Současně určil stěžovateli i matce vyživovací povinnost (výroky II. a III.), zamítl návrh matky na úpravu styku stěžovatele s nezletilou (výrok IV.) a nahradil jeho souhlas s přijetím a docházkou do mateřské školy v Č. (výrok V.). 4. K odvolání obou účastníků ve věci rozhodoval krajský soud, který napadeným rozsudkem rozhodnutí okresního soudu potvrdil, vyjma části výroku I. týkající se úpravy péče rodičů o nezletilou v době vánočních prázdnin, kterou změnil. 5. Stěžovatel se závěry okresního a krajského soudu nesouhlasí a napadá je ústavní stížností, v níž se dovolává porušení svých shora uvedených základních práv. Předkládá přitom obdobnou argumentaci, kterou uplatnil již v průběhu předchozího řízení, tj. v jím podaném odvolání. Opětovně namítá, že obecné soudy nesprávně zjistily skutkový stav věci. V tomto ohledu poukazuje zejména na neprovedení jím navrhovaných důkazů (revizního znaleckého posudku), a to - dle jeho názoru - bez jakéhokoliv odůvodnění. Má rovněž za to, že obecné soudy řádně nezkoumaly vhodnost výchovného prostředí rodičů (zejména matky) a nezajistily si dostatek důkazů pro rozhodnutí v otázce výběru mateřské školy. Ve vztahu k posledně uvedenému aspektu pak opakuje, že výběr mateřské školy nepovažuje za tzv. významnou záležitost dítěte ve smyslu § 877 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník ("občanský zákoník"). Stěžovatel namítá, že obecné soudy zaujaly rozdílný přístup v hodnocení důkazních návrhů a tvrzení obou rodičů, přičemž upřednostnily matku. Je přesvědčen, že v nyní posuzovaném případě nebyly splněny podmínky pro zamítnutí jeho návrhu na svěření dcery do symetrické střídavé péče; rozhodnutí o asymetrické střídavé péči považuje za neodůvodněné. 6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení krajského či okresního soudu Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal. 7. Podstata stěžovatelovy polemiky se závěry napadených soudních rozhodnutí je založena především na nesouhlasu se zamítnutím jeho návrhu na svěření nezletilé do symetrické střídavé péče. 8. Ústavní soud předně připomíná, že k možnosti přehodnocování závěrů obecných soudů v rodinných věcech přistupuje obzvláště zdrženlivě, neboť obecné soudy provádějí a hodnotí důkazy, komunikují s účastníky a dalšími osobami relevantními pro řízení a obecně vzato rozhodují na základě bezprostřední znalosti osob i poměrů v dané věci. Ústavní soud vzhledem ke své povaze i úpravě řízení nemůže obecné soudy v popsaných aspektech nahrazovat. Tyto premisy platí o to více v řízeních ve věcech nezletilých dětí, která jsou vyvolána vyhrocenými rodičovskými konflikty. 9. Pokud tedy stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí se způsobem, jakým krajský soud a před ním též okresní soud rozhodly o úpravě výchovných poměrů jeho nezletilé dcery, Ústavní soud připomíná, že ve vztahu k přezkumu rozhodnutí obecných soudů týkajících se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem je jeho úkolem především posoudit, zda obecné soudy neporušily základní práva stěžovatele, kupříkladu tím, že by excesivním způsobem nerespektovaly již samotná ustanovení podústavního práva, přičemž nerespektování obsahu a smyslu příslušných zákonných ustanovení znamená přesah do ústavní roviny i proto, že příslušnou podústavní úpravou je právě ústavní úprava realizována a konkretizována (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010; veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná též na https://nalus.usoud.cz). V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před soudy a jimi přijatá opatření dostojí požadavku souladu s nejlepším zájmem dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, ale na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení náležitě odůvodněna. 10. Ústavní soud připomíná, že ve své judikatuře za tímto účelem vymezil ústavněprávní kritéria pro svěřování dětí do péče, jejichž naplnění v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu vždy zkoumá. Mezi tato kritéria, která musí obecné soudy z hlediska nutnosti rozhodovat v nejlepším zájmu dítěte v řízení o úpravě výchovných poměrů vzít v potaz, patří zejména: (1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; (2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby; (3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a (4) přání dítěte (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13, body 19 a 21, a tam citovanou judikaturu). V případě, že jeden z rodičů naplňuje tato kritéria výrazně lépe, je zpravidla v zájmu dítěte, aby bylo svěřeno do péče tohoto rodiče; naopak v případě, že oba rodiče naplňují tato kritéria zhruba stejnou měrou, je třeba vycházet z premisy, že zájmem dítěte je, aby bylo především v péči obou rodičů (srov. např. citovaný nález sp. zn. III. ÚS 1206/09). 11. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí rovněž prizmatem těchto kritérií, přičemž dospěl k závěru, že obecné soudy při svém rozhodování vzaly uvedené ústavní požadavky do úvahy a konfrontovaly je s konkrétními skutkovými okolnostmi posuzovaného případu. Právní závěry, v nichž, jak již bylo zdůrazněno, shledaly předpoklady pro svěření nezletilé do asymetrické střídavé péče, s nimi dle názoru Ústavního soudu plně korespondují, resp. nelze je považovat za ústavněprávně excesivní, což teprve by bylo způsobilé založit potřebu kasačního zásahu Ústavního soudu. 12. Jak totiž vyplývá z odůvodnění napadených rozhodnutí, okresní i krajský soud kladly důraz především právě na splnění výše uvedeného základního postulátu řízení o úpravě poměrů k nezletilým, tj. aby řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna vždy v nejlepším zájmu dítěte. Není přitom relevantní, že stěžovatel se s hodnocením obecných soudů neztotožňuje a nadále předkládá vlastní verzi toho, co je a není v zájmu jeho dcery. 13.