III.ÚS 3997/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3997/16 ze dne 25. 4. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Správa železniční dopravní cesty, státní organizace, sídlem Dlážděná 1003/7, Praha 1 - Nové Město, zastoupené Mgr. Tomášem Tyllem, advokátem, sídlem V Celnici 1040/5, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. října 2016 č. j. 8 As 10/2016-33, a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 10. prosince 2015 č. j. 59 A 105/2014-73, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako účastníků řízení, a Krajského úřadu Libereckého kraje, sídlem U Jezu 642/2a, Liberec 2, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí správních soudů, a to z důvodu porušení jejího práva podnikat podle čl. 26 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Magistrát města Jablonec nad Nisou, odbor stavební a životního prostředí (dále jen "magistrát"), po provedeném terénním šetření, stanovil stěžovatelce rozhodnutím ze dne 13. 6. 2014 podle § 66 zákona České národní rady č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 114/1992 Sb."), podmínky pro výkon její činnosti spočívající v provádění plošného kácení dřevin rostoucích mimo les na konkrétních úsecích železniční dráhy (v obvodu dráhy, v ochranném pásmu dráhy, na stavbě dráhy, a v sousedství dráhy na pozemcích ve správě stěžovatelky); určené podmínky představovaly (souhrnně) povinnost stěžovatelky postupovat při kácení dřevin v souladu se zákonem č. 114/1992 Sb. a prováděcími vyhláškami k němu, zejména vyhláškou č. 189/2013 Sb., o ochraně dřevin a povolování jejich kácení, ve znění pozdějších předpisů. Odvolání stěžovatelky proti tomuto rozhodnutí zamítl vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 27. 10. 2014 č. j. KULK 67152/2014. 3. Stěžovatelka podala žalobu, kterou zamítl Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 10. 12. 2015 č. j. 59 A 105/2014-73. Následnou kasační stížnost stěžovatelky zamítl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 31. 10. 2016 č. j. 8 As 10/2016-33. Správní soudy shodně došly k závěru, že napadené správní rozhodnutí vedlejší účastnice není nicotné ani nezákonné. Podle správních soudů byl magistrát věcně příslušným orgánem k vydání daného prevenčního rozhodnutí (nepřisvědčily stěžovatelce v námitce o výlučné příslušnosti drážního úřadu, a to s ohledem na specialitu zákona č. 266/1994 Sb., o drahách, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o drahách"). Dále podle správních soudů, zákon o drahách není speciálním zákonem k zákonu č. 114/1992 Sb., proto se ochrana podle zákona č. 114/1992 Sb. (konkrétně podle § 8) vztahuje rovněž na dřeviny takto lokačně specifikované, neboť nejsou žádnou zvláštní skupinou, na kterou by zákon č. 114/1992 Sb. nedopadal (z působnosti tohoto zákona jsou vyňaty toliko dřeviny lesního půdního fondu). Správní soudy též poukázaly na ochranu života a zdraví lidí podle § 8 odst. 4 zákona č. 114/1992 Sb. s tím, že ke kolizi mezi právní úpravou zákona o drahách a zákona č. 114/1992 Sb. (ohledně ochrany dalších práv, zejména práva na ochranu života a zdraví) nedochází. II. Argumentace stěžovatelky 4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že ze zákona plní funkci vlastníka a provozovatele (železniční) dráhy, resp. provádí hospodářskou a podnikatelskou činnost, jde-li o železniční tratě ve vlastnictví České republiky. Poukázala na § 22 odst. 1 písm. a) zákona o drahách, podle kterého má povinnost provozovat dráhu pro potřeby plynulé a bezpečné drážní dopravy podle pravidel pro provozování dráhy a úředního povolení. Stěžovatelka považuje za nesporné, že je její zákonnou povinností odstraňovat dřeviny v obvodu dráhy a tím ji udržovat v nezávadném stavu. 5. Stěžovatelka namítla, že rozhodnutí správních soudů zasáhla do jejího práva podnikat. Má totiž za to, že uvedenou zákonnou povinnost, pod kterou lze zahrnout i kácení dřevin, má plnit na vlastní odpovědnost a po vlastním uvážení, aniž by bylo třeba ke kácení jakéhokoliv povolení podle zákona č. 114/1992 Sb. Podle stěžovatelky právní výklad provedený správními soudy, podle kterého stěžovatelka musí v případě kácení takto umístěných dřevin postupovat v souladu se zákonem č. 114/1992 Sb., ohrožuje či porušuje právo na ochranu života a zdraví jiných osob, zejména drážního personálu a cestujících. Podle stěžovatelky správní soudy upřednostnily ochranu životního prostředí před ochranou života a zdraví lidí. Uvedla, že je jí v důsledku soudních rozhodnutí "nařízen" postup (a to aniž by soudy byly odpovědné za případné škody), kdy jí není dovoleno pokácet dřeviny životu nebezpečné, a to ani za situace, kdy často neexistují jiná vhodná opatření (např. pouhý ořez dřevin dostatečně nezajistí bezpečnost dráhy, a snížení traťové rychlosti vede k neefektivitě pro dopravce). Stěžovatelka k tomu uvedla, že z prováděcího právního předpisu - vyhlášky č. 177/1995 Sb., kterou se vydává stavební a technický řád drah (konkrétně § 11, § 14 a přílohy č. 5), nevyplývá, že by součástí obvodu dráhy byly také dřeviny; podle stěžovatelky tedy dřeviny (zejména náletové) jsou vadou stavby dráhy či staveb na dráze, a je proto její povinností je podle vlastní úvahy odstranit. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy); není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. 8. Po ústavněprávním přezkumu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadené rozsudky z výše nastíněných hledisek obstojí a do základního práva stěžovatelky zasaženo nebylo. 9. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla tytéž argumenty, které předestřela již před správními soudy. Je přesvědčena o specialitě zákona o drahách vůči zákonu č. 114/1992 Sb., z čehož dovozuje právo (možnost) kácet dané dřeviny (tj. v obvodu železniční dráhy, v ochranném pásmu železniční dráhy) bez ohledu na znění zákona č. 114/1992 Sb. s tím, že tento zákon se na takto umístněné (rostoucí) dřeviny vůbec nevztahuje. Podle Ústavního soudu se však správní soudy danými námitkami stěžovatelky řádně zabývaly a v napadených rozhodnutích na ně přiléhavě a srozumitelně reagovaly (napadená rozhodnutí jsou plně přezkoumatelná). Ústavní soud pak není povolán k opětovnému vypořádávání shodných námitek, ani k výkladu tzv. podústavního práva (srov. též obdobnou věc stěžovatelky vedenou u Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 3669/16). 10. Podstatou námitky o porušení práva podnikat je tvrzení stěžovatelky, podle kterého je jí znemožněno v rámci její hospodářské činnosti plnit (s touto činností spojenou) zákonnou povinnost zajistit, aby dráha (trať) umožňovala plynulou a bezpečnou drážní dopravu. Právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost podle čl. 26 odst. 1 Listiny patří mezi práva, jichž se lze domáhat pouze v mezích zákonů (čl. 41 odst. 1 Listiny). Podle čl. 26 odst. 2 Listiny může zákon stanovit podmínky a omezení pro výkon určitých povolání nebo činností. Stěžovatelka je přesvědčena, že může provádět kácení dřevin v rámci své hospodářské činnosti dle své úvahy (tj. bez dalších omezení), a to na základě jí uložené povinnosti v § 22 odst. 1 písm. a) zákona o drahách. Oproti tomu správní soudy vyložily, že při této činnosti jsou stěžovatelce stanovena zákonem č. 114/1992 Sb. určitá omezení za účelem ochrany přírody a krajiny (srov. práva a povinnosti zakotvené v čl. 11 odst. 3 a v čl. 35 odst. 1 a