III.ÚS 4174/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 4174/18 ze dne 11. 9. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy, soudkyně zpravodajky Milady Tomkové a soudce Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti obchodní společnosti PAPOS Trade s. r. o., sídlem Mořičovská 251, Ostrov, zastoupené JUDr. Michaelou Kubsovou, advokátkou, sídlem T. G. Masaryka 883/53, Karlovy Vary, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. října 2018 č. j. 1 Ads 72/2018-46, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. února 2018 č. j. 14 A 64/2017-66 a sdělení Ministerstva práce a sociálních věcí o rozšíření závaznosti Kolektivní smlouvy vyššího stupně ze dne 3. července 2015 vyhlášenému pod č. 186/2015 Sb., za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze a Ministerstva práce a sociálních věcí, jako účastníků řízení, a s ní spojeném návrhu na zrušení § 7 zákona č. 2/1991 Sb., o kolektivním vyjednávání, ve znění nálezu Ústavního soudu vyhlášeného pod č. 199/2003 Sb. a zákona č. 255/2005 Sb., takto: Ústavní stížnost a s ní spojený návrh se odmítají. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka se před Městským soudem v Praze (dále jen "městský soud") domáhala zrušení sdělení Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 3. 7. 2015 vyhlášeného pod č. 186/2015 Sb., o rozšíření závaznosti Kolektivní smlouvy vyššího stupně. Uvedeným sdělením Ministerstvo práce a sociálních věcí (dále jen "ministerstvo") podle § 7 zákona č. 2/1991 Sb., o kolektivním vyjednávání (dále jen "zákon o kolektivním vyjednávání"), sdělilo, že kolektivní smlouva vyššího stupně na rok 2015, uzavřená dne 15. 1. 2015 mezi vyšším odborovým orgánem - Odborovým svazem pracovníků dřevozpracujících odvětví, lesního a vodního hospodářství v České republice, Česko-moravským odborovým sdružením a organizací zaměstnavatelů - Asociací Českého papírenského průmyslu (dále jen "kolektivní smlouva"), je závazná i pro další zaměstnavatele s převažující činností v odvětví označeném kódy klasifikace ekonomických činností CZ - NACE s číselným označením 17.11 a 17.12. Městský soud napadené sdělení přezkoumal jako opatření obecné povahy, přičemž dospěl k závěru, že napadeným sdělením nedošlo k porušení veřejných subjektivních práv stěžovatelky. Ústavní stížností napadeným rozsudkem proto žalobu stěžovatelky zamítl. Zároveň neshledal důvod pro podání návrhu Ústavnímu soudu na zrušení § 7 zákona o kolektivním vyjednávání dle čl. 95 odst. 2 Ústavy ČR (dále jen "Ústava"), neboť dospěl k závěru, že zmíněné ustanovení není v rozporu s ústavním pořádkem. 2. Stěžovatelka napadla rozsudek městského soudu kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl, neboť závěry městského soudu shledal jako věcně správné a dostatečně odůvodněné. Ačkoli shledal procesní pochybení při vydání shora označeného sdělení ministerstva, uzavřel, že zjištěná procesní vada neměla vliv na zákonnost napadeného sdělení. Nejvyšší správní soud stejně jako městský soud se neztotožnil s argumenty stěžovatelky tvrdící neústavnost § 7 zákona o kolektivním vyjednávání a proto neshledal důvod pro postup dle čl. 95 odst. 2 Ústavy, který stěžovatelka opakovaně navrhla. II. Argumentace stěžovatelky 3. Stěžovatelka v úvodu své ústavní stížnosti uvádí, že napadeným sdělením o rozšíření závaznosti kolektivní smlouvy vyššího stupně byla porušena její ústavně zaručená koaliční svoboda zakotvená v čl. 27 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále pak tvrdí porušení základního principu právního státu zakotveného v čl. 79 odst. 3 Ústavy České republiky ("Ústava"), dle něhož ministerstva mohou vydávat právní předpisy jen na základě a v mezích zákona, jsou-li k tomu zákonem zmocněna, jakož i porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny, dle nichž státní moc lze uplatňovat jen v mezích stanovených zákonem a způsobem, který zákon stanoví. 4. Stěžovatelka následně podrobně rekapituluje řízení před městským soudem, obsah kasačních námitek uplatňovaných před Nejvyšším správním soudem, jakož i základní argumenty Nejvyššího správního soudu (s. 3 - 24 ústavní stížnosti), načež formuluje 4 skupiny výhrad vůči postupu Nejvyššího správního soudu a tvrdí, že oběma napadenými rozsudky, jakož i shora označeným sdělením o rozšíření závaznosti kolektivní smlouvy vyššího stupně bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny. 5. Konkrétně pak stěžovatelka tvrdí, že se Nejvyšší správní soud nedostatečně vypořádal se všemi jejími námitkami, včetně námitky nedostatečného zdůvodnění rozhodnutí městského soudu. Nejvyšší správní soud nedostatečným vypořádáním námitek stěžovatelky zatížil řízení vadou, která měla dle stěžovatelky za následek nezákonné rozhodnutí ve věci. 6. Stěžovatelka dále připomíná, že navrhovala před městským soudem i Nejvyšším správním soudem postup dle čl. 95 odst. 2 Ústavy, konkrétně podání návrhu na zrušení § 7 zákona o kolektivním vyjednávání Ústavnímu soudu. Městský soud ani Nejvyšší správní soud se však podle stěžovatelky dostatečně s tímto jejím návrhem nevypořádaly. 7. Stěžovatelka dále poukazuje na skutečnost, že v řízení před Nejvyšším správním soudem vyšlo najevo, že při rozšíření závaznosti kolektivní smlouvy mělo ministerstvo povinnost postupovat v souladu se základními zásadami činnosti správních orgánů, mj. měl povinnost vyplývající z § 4 odst. 3 a 4 správního řádu uvědomit s dostatečným předstihem dotčené osoby o úkonu, který učiní a dát jim možnost k uplatnění jejich práv. Ačkoli Nejvyšší správní soud dle stěžovatelky správně došel k závěru, že ministerstvo takto nepostupovalo, jeho sdělení nezrušil. Podle stěžovatelky ji tímto postupem Nejvyšší správní soud krátil na jejích právech a řízení zatížil vadou, jež měla za následek nezákonné rozhodnutí. 8. Konečně stěžovatelka navrhuje Ústavnímu soudu, aby zrušil § 7 zákona o kolektivním vyjednávání pro rozpor s ústavním pořádkem. Tvrdí, že napadené ustanovení porušuje čl. 4 odst. 1 Listiny, podle něhož "povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod". Zároveň napadené ustanovení odnímá stěžovatelce právo na spravedlivý proces, neboť stěžovatelka nemá možnost se jakkoli účastnit vydání opatření (rozšíření závaznosti kolektivní smlouvy) a následně se domáhat soudního přezkumu. 9. Stěžovatelka tvrdí, že napadená právní úprava je v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 40/02 ze dne 11. 6. 2003 (N 88/30 SbNU 327; 199/2003 Sb.), kterým byla předchozí právní úprava rozšiřování závaznosti kolektivních smluv zrušena. Nová právní úprava zakotvená novelou zákona o kolektivním vyjednávání č. 255/2005 Sb. s účinností od 1. 7. 2005 podle stěžovatelky nevyhovuje požadavkům Ústavního soudu formulovaným v uvedeném nálezu, konkrétně nesplňuje výhrady Ústavního soudu k možnosti soudního přezkumu vydání takového sdělení. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 11. Ústavní soud si vyžádal soudní spis a po porovnání tvrzení stěžovatelky s obsahem spisu a obsahem napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 12. Namítá-li stěžovatelka, že rozhodnutím ministerstva byla porušena její koaliční svoboda zaručená v čl. 27 Listiny, činí tak bez jakékoli argumentace. Ústavní soud dodává, že v nálezu Pl. ÚS 40/02 mj. uvedl: "Bylo-li by možné této námitce (porušení čl. 27 Listiny - pozn. ÚS) přisvědčit z pohledu stávající dikce ustanovení § 7 zákona o kolektivním vyjednávání, jež z hlediska principu proporcionality trpí absencí vymezení meze reprezentativnosti kolektivního vyjednávání, zakotvením této meze výtka rozporu institutu extenze působnosti kolektivní smlouvy vyššího stupně s právem svobodně se sdružovat již ztrácí na relevanci". Zákonodárce v rámci nové právní úpravy požadavek reprezentativnosti dostatečně naplnil, což ostatně stěžovatelka nijak nerozporuje, čímž učinil právní úpravu v tomto ohledu ústavně souladnou dle shora uvedeného požadavku Ústavního soudu. 13. Stěžovatelka taktéž nijak neodůvodňuje námitku spočívající v tom, že ministerstvo porušilo vydáním napadeného sdělení čl. 2 odst. 2 Listiny, podle něhož "státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví". V nyní posuzované věci ministerstvo postupovalo podle zákona, př