III.ÚS 4213/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 4213/18 ze dne 18. 6. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky H. P., zastoupené JUDr. Naděždou Paškovou, advokátkou, sídlem Riegrova 1100, Roudnice nad Labem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. září 2018 č. j. 101 Co 272/2018-191 a proti rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 28. června 2018 č. j. 42 P 417/2011-138 ve znění opravného usnesení Okresního soudu v Mělníku ze dne 16. července 2018 č. j. 42 P 417/2011-143, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mělníku, jako účastníků řízení, a M. P., jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zaručená ústavním zákonem, zejména pak čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z obsahu spisu Okresního soudu v Mělníku (dále jen "okresní soud") sp. zn. 42 P 417/2011, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Okresní soud uložil rozsudkem ze dne 28. 6. 2018 č. j. 42 P 417/2011-138, ve znění opravného usnesení ze dne 16. 7. 2018 č. j. 42 P 417/2011-143 stěžovatelce přispívat na výživu tehdy ještě nezletilé dcery (dále jen "vedlejší účastnice") od 1. 7. 2017 do 31. 12. 2017 částkou ve výši 2 800 Kč měsíčně a počínaje od 1. 1. 2018 nadále částkou ve výši 3 400 Kč měsíčně (výrok I.), splácet dlužné výživné za období od 1. 7. 2017 do 30. 6. 2018 v celkové výši 15 600 Kč v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 400 Kč spolu s běžným výživným (výrok II.), čímž změnil rozsudek okresního soudu ze dne 8. 12. 2011 č. j. 42P 417/2011-22 ve výroku o výživném pro nezletilou (výrok III.) a žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení (výrok IV.). Okresní soud dospěl v napadeném rozsudku k závěru, že od doby posledního rozhodování soudu pouhým uplynutím doby téměř sedmi let došlo ke změně poměrů na straně všech účastníků, když vedlejší účastnice již v červenci tohoto roku nabude zletilosti, ukončila docházku střední školy, kterou studovala v L., za kterou otec vedlejší účastnice hradil roční školné ve výši 8 000 Kč a ve studiu hodlá pokračovat dvouletou nástavbou v M., obor podnikání, čímž dojde ke zvýšení jejích výdajů, naopak příjmy stěžovatelky i otce vedlejší účastnice se od doby posledního rozhodování soudu navyšovaly (stěžovatelce ze 5 765 Kč na 15 000 Kč, otci vedlejší účastnice cca o 1 776 Kč). 3. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 18. 9. 2018 č. j. 101 Co 272/2018-191 rozsudek okresního soudu změnil tak, že výše výživného pro vedlejší účastnici činí od 1. 9. 2017 částku 2 800 Kč měsíčně, jinak se rozsudek okresního soudu ve zbylém rozsahu ve znění opravného usnesení ve výroku I. a ve výroku III. potvrzuje (výrok I.). Výrok II. rozsudku okresního soudu krajský soud změnil tak, že výše nedoplatku na zvýšeném výživném činí za dobu od 1. 9. 2017 do 31. 8. 2018 částku 12 000 Kč, nedoplatek na výživném je stěžovatelka povinna zaplatit k rukám vedlejší účastnice v pravidelných měsíčních splátkách po 500 Kč měsíčně splatných s účinností od právní moci tohoto rozsudku spolu s běžným výživným do úplného zaplacení dluhu pod ztrátou výhody splátek (výrok II.). II. Argumentace stěžovatelky 4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že nemá dostatek finančních prostředků na úhradu vysokého výživného pro obě své dcery (celkem 5 500 Kč měsíčně). Stěžovatelka sice měla v minulosti příjem ve výši 5 765 Kč, zatímco nyní dosahuje příjmu 16 000 Kč měsíčně, žila však ve společné domácnosti s druhem v jeho domě a náklady na společnou domácnost hradil druh. Od té doby se však její rodinná i finanční situace změnila a stěžovatelka se placením výživného dostává pod hranici životního minima, což je důvodem pro snížení výživného a nikoliv pro jeho zvýšení. Stěžovatelka nesouhlasí s tím, že má možnosti a schopnosti dosáhnout vyššího příjmu než 16 000 Kč, neboť ve své profesi (řezník) ze zdravotních důvodů nemůže pracovat, ostatně stejnou výtku lze uplatnit vůči otci vedlejší účastnice, kdy je celá řada nabídek v jeho profesi svářeče, o něž je velký zájem, a jsou nabízeny výdělky v průměru od 30 do 40 tisíc Kč čistého měsíčně, otec vedlejší účastnice je navíc na rozdíl od stěžovatelky zcela zdráv. Stejně tak nesouhlasí stěžovatelka se závěrem krajského soudu, že má k výživnému nesvědomitý postoj a setrvává na něm 7 let po rozvodu, když naopak i přes výdělek v předchozím období kolem 5-7 tisíc Kč či v době nezaměstnanosti vždy platila na obě dcery výživné ve výši 4 500 Kč měsíčně. Uvedl-li okresní soud, že stěžovatelka mohla prodat svůj spoluvlastnický podíl na nemovitosti, to by bylo možné uskutečnit pouze za souhlasu ostatních spoluvlastníků, nehledě na to, že dům je zdevastován a ideální podíl je samostatně neprodejný. Stěžovatelka má za to, že soudy řádně nezkoumaly životní úroveň rodičů ani vedlejší účastnice, z odůvodnění rozsudku krajského soudu není ani zřejmé, jakým způsobem doplnil soud dokazování a o jaké důkazy opírá své závěry. Stěžovatelka poukazuje na skutečnost, že vedlejší účastnice je již zletilá, stěžovatelku nekontaktuje, ani ji v soudní budově nepozdravila, přiznání výživného je proto na hraně dobrých mravů. Závěrem stěžovatelka namítá, že soudy neodůvodnily, proč ji zatížily povinností placení výživného zpětně a proč konkrétně od stanoveného data, když otci vedlejší účastnice, resp. vedlejší účastnici, nic nebránilo v tom, aby návrh na zvýšení výživného podali včas. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). V. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 6. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. 7. V posuzované věci má Ústavní soud za to, že napadené rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatelky zasaženo nebylo. Rozsudky krajského soudu i okresního soudu vycházejí z relevantních zákonných ustanovení, skutkové i právní závěry soudů jsou v napadených rozhodnutích vyloženy a Ústavní soud je neshledal svévolnými či excesivními. Ústavní soud není povolán k tomu, aby v další instanci revidoval závěry opatrovnických soudů; dle své dosavadní rozhodovací praxe zasahuje v rodinně právních věcech pouze v případech skutečně extrémních. Je totiž právě na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Naopak Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, jaký má být rozsah styku nezletilého s druhým z rodičů, jak vysoké má být výživné, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy; jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní normy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako protiústavní. 8. Tak tomu je i v dané věci, v níž opatrovnickým soudům nelze vytknout, že při svém