III.ÚS 431/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 431/23 ze dne 28. 2. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele D. L., zastoupeného Mgr. Evou Hrubou, advokátkou se sídlem Poupětova 13/20, Praha 7, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 11. 2022, č. j. 14 Co 185/2022-317, a rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 11. 4. 2022, č. j. 14 P 183/2015-241, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Opavě, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Včas podanou ústavní stížností [§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] splňující i ostatní podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví označeným rozsudkům Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Opavě, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 10 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Bližší rekapitulace průběhu řízení před obecnými soudy není nezbytná, jelikož účastníkům jsou všechny relevantní okolnosti známy. Postačí proto uvést, že obecné soudy rozhodovaly o změně výživného ve prospěch nezletilého syna V. a nezletilé dcery Z., jejichž matkou je V. L. 3. Jak se podává z ústavní stížnosti a přiložených listin, stěžovaným rozsudkem Okresní soud v Opavě (dále jen "okresní soud") zvýšil výživné stěžovatele pro nezletilé děti z částek 6 000 Kč měsíčně pro nezletilého syna a 4 000 Kč pro nezletilou dceru, a to pro syna s účinností od 24. 11. 2018 na 10 000 Kč měsíčně, s účinností od 1. 1. 2020 na 13 000 Kč měsíčně a s účinností od 1. 1. 2021 nadále na 15 000 Kč měsíčně a pro dceru s účinností od 24. 11. 2018 na částku 10 000 Kč měsíčně, od 1. 1. 2020 na částku 12 000 Kč měsíčně a s účinností od 1. 1. 2022 na částku 15 000 Kč měsíčně (výrok I.). Okresní soud dále vyčíslil dlužné výživné za dobu od 24. 11. 2018 do 30. 4. 2022 částkou 277 333 Kč pro nezletilého syna a částkou 313 900 Kč pro nezletilou dceru s tím, že dlužné výživné je stěžovatel povinen splácet k rukám matky v pravidelných měsíčních splátkách po 10 000 Kč na každé z dětí spolu s běžným výživným pod ztrátou výhody splátek (výrok II.). 4. K odvolání stěžovatele ve věci rozhodoval Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud"), který ústavní stížností rovněž napadeným rozsudkem rozhodnutí okresního soudu potvrdil jako věcně správné podle § 219 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. 5. Stěžovatel s těmito závěry obecných soudů nesouhlasí a napadá je ústavní stížností, v níž uvádí, že okresní i krajský soud excesivním způsobem nerespektovaly platnou právní úpravu, přičemž jim zejména vytýká, že opomněly reálně zhodnotit jeho celkové majetkové poměry (zdůrazňuje přitom zejména své další vyživovací povinnosti). Vymezuje se rovněž vůči zhodnocení odůvodněných potřeb nezletilých, jakož i proti požadavku na stejnou životní úroveň dítěte a rodiče, který by dle jeho názoru neměl být aplikován jednostranně, tj. pouze vůči povinnému rodiči bez komplexního zhodnocení celkové majetkové situace na straně rezidentního rodiče. Stěžovatel dále namítá, že by v případě zpětného vyměření výživného měla existovat určitá korekce, která by rozlišila situace, v nichž se povinný rodič záměrně své vyživovací povinnosti vyhýbá, nebo naopak vyživovací povinnost plní, ale nevědomě nedostatečně. V neposlední řadě uvádí, že nebyl obecnými soudy upozorněn na předběžnou vykonatelnost prvostupňového rozhodnutí, v důsledku čehož - vzhledem k neplnění dlužného výživného - ztratil výhodu splátek a dostal se tak do tíživé ekonomické situace. 6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení okresního a krajského soudu nicméně Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal. 7. Ústavní soud předně připomíná, že zastává rezervovaný postoj k přezkumu rozhodování soudů ve věcech stanovení výživného a jeho výše. Posuzování těchto otázek je totiž především v pravomoci obecných soudů, které mají nejlepší podmínky pro dokazování a pro následné řádné rozhodování. Ústavní soud zejména nepřezkoumává a nehodnotí důkazy provedené a vyhodnocené obecnými soudy a do rozhodování obecných soudů zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného procesu. V posuzované věci však Ústavní soud - navzdory odlišnému názoru stěžovatele - nezjistil žádné kvalifikované pochybení, jež by teprve mohlo být z hledisek výše uvedených posuzováno jako porušení základních práv stěžovatele a jež by mělo vést ke kasaci napadených rozhodnutí ve vztahu ke stanovení výživného. 8. Podstata stěžovatelovy polemiky se závěry obecných soudů je totiž založena pouze na nesouhlasu s výší vyměřeného výživného na nezletilé děti, tedy výlučně na hodnocení podústavního práva a zjištěného skutkového stavu případu, a zjevně tudíž nemá ústavněprávní rozměr. Pro Ústavní soud je přitom určující, že obecné soudy - jak bude uvedeno dále - své závěry odpovídajícím způsobem odůvodnily v takovém rozsahu, že napadená rozhodnutí nelze shledat rozpornými s principy práva na spravedlivý proces. Ústavnímu soudu přitom nepřísluší přehodnocovat závěry obecných soudů, pokud stěžovatel nepřinesl argumenty, že by došlo k zásahu do jeho základních práv a svobod. 9. Ústavní soud zároveň opakovaně ve své judikatuře akcentoval, že otázka posouzení návrhu na určení výživného pro nezletilé děti je sice věcí volné úvahy soudu závislé na posouzení možností a schopností osoby k výživě povinné a odůvodněných potřeb osoby oprávněné, resp. na zajištění požadavku, aby životní úroveň dítěte byla shodná s životní úrovní rodičů, kteréžto hledisko předchází hledisku odůvodněných potřeb dítěte, obecný soud je však povinen jasným a přezkoumatelným způsobem vymezit rámec, v němž se pohybuje jeho volná úvaha, na základě níž dospěl k závěru o určení výše výživného [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 299/06 (N 158/42 SbNU 297) ze dne 12. 9. 2006; veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná na http://nalus.usoud.cz]. 10. Jak již bylo řečeno, tomuto požadavku obecné soudy v nyní posuzované věci dostály, když z jejich rozhodnutí je dostatečně patrné, jakými úvahami se řídily jak při stanovení výše běžného výživného, tak při rozhodnutí ve vztahu k dlužnému výživnému. Obecné soudy přihlédly zejména k navýšení příjmů na straně stěžovatele a zdůraznily hledisko shodné životní úrovně dítěte a rodiče, přičemž konstatovaly (srov. rozsudek krajského soudu, bod 27), že "účelem právní úpravy výživného je zajistit dítěti srovnatelné podmínky s těmi, jaké by mělo, pokud by rodiče žili spolu a řádně se o dítě starali." Do takto zvoleného způsobu výkladu podústavního práva, který je bezesporu možný, nemůže Ústavní soud z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti z výše předestřených důvodů ingerovat. 11. Ústavní soud nepřisvědčil ani požadavku stěžovatele směřujícímu ke korekci zpětně vyměřeného dlužného výživného, a to již proto, že k takovému postupu obecné soudy nemají výslovný zákonný podklad. V nyní posuzovaném případě totiž matka nezletilých uplatnila jejich nárok na výživné zpětně za dobu tří let před podáním návrhu, přičemž okresní soud po zhodnocení, že jsou zde dány důvody pro zvýšení výživného, tomuto návrhu v souladu s dikcí ustanovení § 913 a § 923 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník") vyhověl. Namítá-li pak stěžovatel, že matka nezletilých mohla podat návrh na zvýšení výživného již dříve, neboť si údajně byla vědoma navýšení jeho příjmů, resp. uvádí-li, že zpětné přiznání výživného má šikanózní charakter, Ústavní soud se s ním neztotožnil, neboť v jednání matky nezletilých neshledal cokoliv svévolného, tedy nic, co by, byť jen náznakem, svědčilo o výlučném záměru matky poškodit stěžovatele (k pojmu zneužití práva/šikanózního výkonu práva srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2019, č. j