III.ÚS 440/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 440/18 ze dne 9. 10. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Ladislava Poljaka, zastoupeného JUDr. Pavlem Šímou, advokátem, sídlem Poděbradova 2995/17, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. listopadu 2017 č. j. 21 Cdo 2372/2017-238, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. ledna 2017 č. j. 11 Co 475/2016-193 a proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 29. června 2016 č. j. 28 C 77/2015-122, ve znění opravného usnesení ze dne 10. října 2016 č. j. 28 C 77/2015-138, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-město, jako účastníků řízení, a Marie Hazukové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město (dále jen "okresní soud") ze dne 29. 6. 2016 č. j. 28 C 77/2015-122 byla zamítnuta žaloba na určení, že stěžovatel jako žalobce je dědicem zůstavitele MUDr. Miroslava Mukenšnábla, zemřelého dne 16. 7. 2014 (výrok I.), stěžovateli byla uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici jako žalované na nákladech řízení částku 33 880 Kč (výrok II.) a dále bylo rozhodnuto o vrácení částky 5 100 Kč stěžovateli jako přeplatku zálohy na náklady státu (výrok III. ve spojení s opravným usnesením). Okresní soud dospěl k závěru, že stěžovatel neprokázal své tvrzení, že závěť zůstavitele sepsaná formou notářského zápisu je neplatným právním jednáním. Neprokázal, že zůstavitel v době sepisu závěti trpěl duševní poruchou, ani že byl ovlivněn léky obsahujícími opiáty. Tato jeho tvrzení byla naopak vyvrácena provedenými důkazy, zejména zprávou Fakultní nemocnice Plzeň, znaleckým posudkem a výpovědí znalkyně, jakož i výpovědí notářky, která závěť ve formě notářského zápisu se zůstavitelem sepisovala. Nadto bylo prokázáno, že nešlo o náhlé a nečekané rozhodnutí zůstavitele, který dlouhodobě řešil způsob, jak se svým majetkem naloží. 3. Rozsudek okresního soudu napadl stěžovatel odvoláním. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") ze dne 24. 1. 2017 č. j. 11 Co 475/2016-193 byl rozsudek okresního soudu potvrzen (výrok I.); ve výroku II. bylo rozhodnuto, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejší účastnici na nákladech odvolacího řízení částku 6 776 Kč. Krajský soud se ztotožnil se závěry okresního soudu, který provedeným dokazováním řádně zjistil skutkový stav, dospěl ke správným skutkovým zjištěním a právně věc zcela správně posoudil. 4. Rozsudek krajského soudu napadl stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 1. 11. 2017 č. j. 21 Cdo 2372/2017-238 odmítl (výrok I.) a dále rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů dovolacího řízení 4 050 Kč (výrok II.). II. Argumentace stěžovatele 5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že v notářském zápise ze dne 10. 7. 2014 sp. zn. NZ 222/2014, N 246/2014 uvedené údaje neodpovídají skutečnosti, neboť vůle zůstavitele měla být projevena dne 7. 7. 2014 a sepsaný notářský zápis ji deklarující měl být sepsán dne 10. 7. 2014. Stěžovatel uvádí, že z důkazů provedených v průběhu řízení před okresním soudem bylo prokázáno, že dne 7. 7. 2014 byl zůstaviteli aplikován morfin, látka ovlivňující vnímání člověka. Je tedy otázkou, do jaké míry byly jeho rozpoznávací a ovládací schopnosti zachovány. Dokazování se zabývalo stavem jeho vědomí dne 10. 7. 2014, kdy měl podle názoru okresního a krajského soudu podepsat notářský zápis. Místo, kde měl být notářský zápis deklarující tvrzenou (nikoliv prokázanou) vůli zůstavitele sepsán, však není dostatečně objasněno. Notářka JUDr. Marie Kuželková sepisovala notářský zápis v místě, které není identické s místem hospitalizace zůstavitele. Podle provedených důkazů měl být notářský zápis v nemocnici pouze podepsán. Místo podpisu notářského zápisu však není dostatečně určitě vymezeno. Nejasnost identifikace místa hospitalizace zůstavitele jak dne 7. 7. 2014, tak dne 10. 7. 2014 měla být odstraněna mimo jiné stěžovatelem navrhovaným výslechem lékařů a sester. Ti se měli zároveň vyjádřit zejména ke stavu, v němž se nacházel zůstavitel dne 10. 7. 2014, ale též k jeho zdravotnímu stavu dne 7. 7. 2014, kdy měla být podle tvrzení notářky JUDr. Marie Kuželkové formulována vůle zůstavitele, když ani v tomto směru nebyly soudy provedeny důkazy tento předpoklad verifikující, anebo notářský zápis označující za falzum. Stěžovatel má za to, že vzhledem k nejasnosti vymezení místa, v němž měl být notářský zápis sepsán, nejde ve smyslu § 6 a § 63 odst. 1 písm. a) zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, o veřejnoprávní listinu ani o jinou listinu deklarující právní jednání zůstavitele. Stěžovatelovy důkazní návrhy, které však nebyly soudy akceptovány, měly být provedeny za účelem odstranění nejasností spojených s listinou označenou jako notářský zápis ze dne 10. 7. 2014 sp. zn. NZ 222/2014, N 246/2014, sepsaný notářkou JUDr. Marií Kuželkovou. Stěžovatel má za to, že tímto postupem soudu byla porušena jeho základní práva. Namítá, že soudy, které označily jeho důkazní návrhy za nadbytečné, zatímco důkazní návrhy vedlejší účastnice akceptovaly, nemohly vyhovět požadavku § 132 o. s. ř. Nemohly tak pečlivě přihlédnout ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Zároveň se stěžovatel domnívá, že soudy nemohly učinit rozhodnutí odpovídající požadavkům výše uvedených právních norem vzhledem k tomu, že se nedostatečně zabývaly listinným důkazem, notářským zápisem. Výše popsaným postupem soudů mu bylo upřeno rovněž právo účastnit se jednání soudu a vyjadřovat se ke všem provedeným důkazům. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. 8. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 9. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně jde-li o výklad a použití běžných zákonů, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, např. v podobě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17)]. 10. Namítá-li tedy stěžovatel v ústavní stížnosti vadné hodnocení důkazů a nedostatečné zjištění skutkového stavu obecným soudem, je třeba poukázat na to, že Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocování důkazů provedených obecnými soudy, resp. posuzování