III.ÚS 48/26 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 48/26 ze dne 7. 5. 2026   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Svatoněm o návrhu R. M., zastoupeného Mgr. Zdeňkem Burdou, advokátem, Husova 48/4, Mělník, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. května 2025 č. j. 5 To 115/2025-101 a rozsudku Okresního soudu v Kroměříži ze dne 24. února 2025 č. j. 3 T 172/2024-85, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Kroměříži, jako účastníků řízení, takto: Návrh se odmítá. Odůvodnění 1. Okresní soud v Kroměříži (dále jen "okresní soud") uznal navrhovatele vinným z přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 trestního zákoníku a za to mu uložil peněžitý trest v souhrnné výši 66 000 Kč a trest zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání 42 měsíců. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") ve veřejném zasedání odvolání navrhovatele zamítl, následné dovolání Nejvyšší soud usnesením ze dne 24. 9. 2025 č. j. 3 Tdo 815/2025-131 odmítl jako podané z jiných než dovolacích důvodů. 2. Navrhovatel podal prostřednictvím advokáta proti rozhodnutí okresního a krajského soudu ústavní stížnost, k níž však nebyla přiložena plná moc splňující požadavky § 31 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ve výzvě k odstranění vad Ústavní soud poukázal na opomenutí rozhodnutí Nejvyššího soudu, spolu s doporučením doložit všechna napadená rozhodnutí. Na základě výzvy byla doložena řádná (speciální) plná moc a současně bylo Ústavnímu soudu sděleno, že "rozhodnutí o posledním procesním prostředku, tj. rozhodnutí o dovolání, bylo právnímu zástupci doručeno dne ...". Doplnění tak neobsahovalo informaci, směřuje-li ústavní stížnost i proti rozhodnutí Nejvyššího soudu. Z plné moci se podává, že ta se "uděluje zejména nikoliv však výlučně k zastupování ve věci vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 3 T 172/2024, dále též k zastupování před Ústavním soudem a k podání ústavní stížnosti". 3. Z obsahu podání tak vyplývá, že navrhovatel zachování lhůty k podání ústavní stížnosti sice odvozuje od doručení usnesení Nejvyššího soudu, které připojil, avšak toto rozhodnutí v petitu návrhu nenapadá, argumentačně se vůči němu nevymezuje a speciální plná moc pro řízení před Ústavním soudem je udělena pouze pro podání ústavní stížnosti. Z uvedeného je zřejmé, že návrh směřuje jen proti rozsudku okresního soudu a usnesení krajského soudu. 4. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti jako prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod je její subsidiarita a jí korespondující princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Princip subsidiarity se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práv stěžovatele (§ 75 odst. 1 ve spojení s § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, když už příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny neústavní stav napravit. To platí i pro mimořádný opravný prostředek (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Z principu subsidiarity však lze vyvodit i jeho materiální obsah, který spočívá v samotné působnosti Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), kde ochrana základních práv jednotlivce nastupuje jako prostředek ultima ratio, tedy jen tam, kde ostatní prostředky právní ochrany poskytované právním řádem byly vyčerpány nebo zcela selhávají jako nezpůsobilé či nedostatečné, a kdy základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. 5. Navrhovatel ve své věci všechny procesní prostředky k ochraně svých práv vyčerpal, nicméně usnesení Nejvyššího soudu (rozhodnutí o posledním procesním prostředku) nenapadl, a to ani po výzvě Ústavního soudu. 6. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud je vázán petitem podaného návrhu, musel návrh odmítnout jako nepřípustný, neboť subsidiarita ústavní stížnosti neznamená pouze povinnost všechny procesní prostředky vyčerpat, ale také následně rozhodnutí o nich napadnout ústavní stížností, a tedy i tvrdit, že jimi byla ústavně zaručená práva porušena (viz například usnesení ze dne 22. 10. 2021 sp. zn. III. ÚS 2589/21, body 6 až 9). 7. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. května 2026 Jan Svatoň v. r. soudce zpravodaj