III.ÚS 49/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 49/24 ze dne 24. 7. 2024 Způsob určení výše odměny advokáta a jeho vliv na právo na právní pomoc a obhajobu   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Jitky Snítilové, advokátky, se sídlem Národní 60/28, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. října 2023 č. j. 8 To 92/2023-1317, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze a M. K., toho času neznámého pobytu, zastoupeného Mgr. Miloslavem Čejkou, advokátem jako opatrovníkem, se sídlem Vránova 756/39, Brno, jako vedlejších účastníků řízení, takto: I. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 26. října 2023 č. j. 8 To 92/2023-1317 bylo porušeno právo zaručené čl. 26 odst. 1 a odst. 3 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. II. Toto usnesení se proto ruší. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah spisového materiálu 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") s tvrzením, že jimi byla porušena základní práva (svobody) zaručená čl. 28 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 37 odst. 2 Listiny. 2. Ze spisu Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") sp. zn. 56 T 1/2021 se podává, že městský soud svým usnesením ze dne 15. 8. 2023 č. j. 56 T 1/2021-1289 stanovil stěžovatelce jako ustanovené obhájkyni podle § 151 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen "tr. řád") odměnu a náhradu hotových výdajů v celkové výši 152 656 Kč. Stěžovatelka byla ustanovena obhájkyní obviněnému (nyní již odsouzenému) M. K., který byl Národní centrálou proti organizovanému zločinu, SKPV, Odborem politického terorismu a extremismu trestně stíhán jako uprchlý pro podezření ze spáchání zvlášť závažného zločinu teroristického útoku podle § 311 odst. 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "tr. zákoník") s přihlédnutím k ustanovení § 313 tr. zákoníku účinného od 1. 2. 2019. Obviněný byl nakonec uznán vinným jednak zvlášť závažným zločinem teroristického útoku podle § 311 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 1. 2019, za užití § 313 tr. zákoníku, spáchaným ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 tr. zákoníku, a jednak byl uznán vinným zvlášť závažným zločinem účasti na teroristické skupině podle § 312a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku (srov. k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2022 sp. zn. 11 Tdo 121/2022; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná pod https://www.nsoud.cz). 3. Městský soud určil odměnu za 1 úkon právní služby na 2 480 Kč (oproti stěžovatelce požadované částce 3 100 Kč) s odůvodněním, že všechny úkony právní služby proběhly do konce roku 2021 v době platnosti § 12a vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění do 31. 12. 2021 (dále jen "advokátní tarif"), kterým se sazba za úkon ustanoveného obhájce snižovala o 20 %. Zároveň vyhověl požadavku stěžovatelky na trojnásobné zvýšení odměny za provedené úkony podle § 12 odst. 1 advokátního tarifu s odůvodněním, že se jedná o úkony, u kterých byla třeba znalost ukrajinského trestního mezinárodního práva. 4. Ke stížnosti státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze podané podle § 141 a násl. tr. řádu Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") ústavní stížností napadeným usnesením rozhodnutí městského soudu zrušil a rozhodl tak, že stěžovatelce přiznal částku 37 585 Kč jako odměnu a náhradu hotových výdajů ustanoveného obhájce. 5. V odůvodnění svého usnesení vrchní soud uvedl, že případné až trojnásobné zvýšení odměny přichází v úvahu jen ve vztahu k individualizovaným úkonům právní služby a městský soud pochybil už v tom, pokud akceptoval návrh stěžovatelky na zvýšení odměny u všech úkonů na trojnásobek, aniž by zhodnotil, zda se v každém konkrétním případě jednalo o úkon mimořádně obtížný. Navíc eventuální zvýšení odměny s ohledem na použití cizího práva nebo cizího jazyka je možné jen tehdy, pokud bylo při provedení konkrétní právní služby použití cizího práva nebo jazyka podstatné a nikoliv okrajové (v této souvislosti vrchní soud odkázal mimo jiné na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011 sp. zn. 28 Cdo 4184/2009). Podle vrchního soudu v nyní posuzované věci nebyl stěžovatelkou prováděn žádný úkon právní služby, který by bylo možné označit za mimořádně obtížný, odůvodňující zvýšit odměnu za konkrétní úkon právní služby. Stěžovatelka řešila, zda byl její klient za stíhané jednání na Ukrajině odsouzen, což byla v dané věci jediná otázka týkající se ukrajinského práva, přičemž ta byla řešena prostřednictvím právní pomoci (dotazem na ukrajinské orgány). Ani to, zda jsou zprávy ukrajinských bezpečnostních složek procesně použitelné u českého soudu, není právní otázkou, která by vedla k mimořádně náročným úkonům právní služby. Trestnost jednání odsouzeného M. K. byla posuzována výhradně na základě českých trestněprávních norem a nikoliv norem ukrajinského práva nebo norem plynoucích z mezinárodních smluv. Na uvedeném závěru podle vrchního soudu nemohla ničeho změnit ani skutečnost, že v posuzované věci byly aplikovány Ženevské úmluvy ze dne 12. 8. 1949 a okrajově také Charta Organizace spojených národů ze dne 26. 6. 1945, neboť tyto dokumenty jsou poměrně stručné a jsou součástí Sbírky zákonů České republiky; proto je nelze považovat za cizí právo. Ani případná medializace daného případu nemůže být důvodem mimořádné náročnosti ve smyslu § 12 odst. 1 advokátního tarifu (v této souvislosti vrchní soud odkázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 3211/08; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod https://nalus.usoud.cz). Ze všech těchto důvodů tedy vrchní soud stížností napadené usnesení městského soudu zrušil a stěžovatelce trojnásobné zvýšení odměny u žádného z úkonů právní služby nepřiznal. 6. Nadto jako samostatný úkon stěžovatelce nepřiznal ani jí učiněné nahlédnutí do vyšetřovacího spisu ze dne 20. 8. 2019, jelikož souviselo s převzetím obhajoby a seznámením se se spisem. Důvodná byla rovněž námitka státního zástupce, že stěžovatelce měla být přiznána odměna za stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání jen v poloviční výši podle § 11 odst. 2 písm. d) a odst. 3 advokátního tarifu a nepřiznal stěžovatelce samostatnou odměnu za její návrhy na doplnění vyšetřování, za návrh na předběžné projednání obžaloby a návrh na odvolání hlavního líčení ze dne 19. 4. 2021. II. Argumentace stěžovatelky 7. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že celkem uplatňovala nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů za 16 úkonů právní služby zvýšené na trojnásobek podle § 12 odst. 1 advokátního tarifu, neboť musela vynaložit mimořádné úsilí a odborné znalosti k posouzení zákonnosti trestního stíhání, které bylo proti nyní odsouzenému vedeno na Ukrajině. Musela tedy mimo jiné posoudit, zda na východě Ukrajiny probíhá mezinárodní ozbrojený konflikt, a zda nyní odsouzený nebyl v postavení, které by z pohledu mezinárodní práva vylučovalo jeho trestní odpovědnost za účast na takovém ozbrojeném konfliktu. Stěžovatelka tak podle svého přesvědčení musela disponovat detailní znalostí mezinárodního humanitárního práva při použití několika cizích jazyků (zejména angličtiny a francouzštiny). Dále stěžovatelka zdůrazňuje, že trestní řízení proti klientovi bylo vedeno jako proti uprchlému, což kladlo o to větší nároky na stěžovatelku při koncepci obhajoby (stěžovatelka v této souvislosti odkazuje na nález ze dne 19. 9. 2023 sp. zn. I. ÚS 1706/23 s tím, že účel hrazení nákladů obhajoby státem je nutno vnímat jako jednu z garancí práva na právní moc podle čl. 37 odst. 2 Listiny). Stěžovatelka se při výkonu obhajoby nemohla spoléhat toliko na informace poskytnuté ukrajinskou stranou, naopak tyto informace musela hodnotit kriticky, včetně posouzení dodržení podmínek zásady ne bis in idem, a při posouzení přípustnosti důkazů zajištěných ukrajinskou stranou. Takový její postup se podle stěžovatelky ukázal jako správný, když městský soud v rámci hlavního líčení některé dokumenty k důkazu neprovedl, neboť byly nezákonně získány. Taková zjištění sama o sobě nemohla vyplynout ani při využití právní pomoci ukrajinských orgánů, správnost jejich závěrů bylo potřeba konfrontovat se znalostmi z oblasti ukrajinského trestního práva. Stěžovatelka setrvává i na svém přesvědčení, že zvýšená náročnost věci byla dána i mediálním zájmem. Konečně nesouhl