III.ÚS 512/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 512/16 ze dne 25. 10. 2016   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele P. S., zastoupeného JUDr. Karlem Jelínkem, advokátem, sídlem Bělehradská 3A, Karlovy Vary, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. listopadu 2015 č. j. 21 Cdo 1863/2014-258, a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. listopadu 2013 č. j. 56 Co 459/2013-210, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a M. S., jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel uzavřel s vedlejší účastnicí manželství dne 19. 10. 1996, jež bylo pravomocně rozvedeno dne 3. 1. 2012. Za trvání manželství, a to dne 20. 8. 2010, se narodila nezletilá A. Stěžovateli svědčila první domněnka otcovství podle § 51 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o rodině"). 2. K návrhu stěžovatele podanému dne 17. 10. 2011 rozhodl Okresní soud v Karlových Varech (dále jen "okresní soud") výrokem I. rozsudku ze dne 29. 7. 2013 č. j. 9 C 261/2011-190 tak, že stěžovatel není otcem nezletilé A. S., pocházející od vedlejší účastnice (matky nezletilé). Současně okresní soud výrokem II. uložil vedlejší účastnici nahradit stěžovateli náklady řízení, výrokem III. rozhodl, že stěžovatel a nezletilá nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů řízení, a výroky IV. a V. uložil vedlejší účastnici nahradit státu náklady řízení (znalečné, svědečné). Okresní soud ve věci aplikoval § 57 odst. 1 zákona o rodině, a to ve znění zákona č. 84/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 84/2012 Sb."). Dospěl k závěru, že podle znaleckého posudku není stěžovatel biologickým otcem nezletilé, přičemž návrh na popření otcovství podal v zákonné šestiměsíční lhůtě ode dne, kdy mu vznikly důvodné pochybnosti o jeho biologickém otcovství. Podle okresního soudu kvalifikované pochybnosti, zakládající počátek běhu tzv. subjektivní lhůty k popření otcovství založil u stěžovatele až znalecký posudek vypracovaný během daného soudního řízení o popření otcovství. 3. K odvolání vedlejší účastnice Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 28. 11. 2013 č. j. 56 Co 459/2013-210 změnil rozsudek okresního soudu tak, že výrokem I. zamítl návrh stěžovatele na určení, že není otcem nezletilé. Současně výrokem II. uložil stěžovateli povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady řízení před soudy obou stupňů, výrokem III. rozhodl, že stěžovatel ani nezletilá nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů řízení obou stupňů, a výrokem IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení stěžovatele vůči státu. Krajský soud shodně s okresním soudem aplikoval § 57 odst. 1 zákona o rodině, ve znění zákona č. 84/2012 Sb., avšak dospěl k závěru, že stěžovatel podal návrh až po marném uplynutí zákonné šestiměsíční lhůty. Krajský soud uvedl, že stěžovatel sám tvrdil, že poslední intimní styk s vedlejší účastnicí měl v říjnu 2009, přičemž kvalifikované pochybnosti o otcovství musel u stěžovatele založit nejpozději negativní výsledek anonymního testu otcovství (DNA) z 23. 2. 2011, který si stěžovatel nechal sám vyhotovit a jeho závěr se dozvěděl nejpozději do konce února 2011 (popěrná lhůta podle krajského soudu uplynula 31. 8. 2011). 4. Dovolání stěžovatele zamítl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 19. 11. 2015 č. j. 21 Cdo 1863/2014-258 pro nedůvodnost. Nejvyšší soud poukázal na text ustanovení § 57 odst. 1 zákona o rodině, ve znění účinném do 31. 12. 2011, dále na zrušení uvedeného ustanovení nálezem Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 15/09 (N 139/58 SbNU 141) dnem 31. 12. 2011, a na následné přijetí nové právní úpravy daného ustanovení zákonem č. 84/2012 Sb., s účinností od 20. 3. 2012. Dále citoval přechodné ustanovení v čl. II zákona č. 84/2012 Sb., a zmínil důvodovou zprávu k tomu zákonu; ohledně přípustnosti retroaktivního působení tohoto ustanovení (s ohledem na cíl a podstatu uvedeného nálezu) připomněl své závěry z rozsudku ze dne 25. 6. 2014 sp. zn. 30 Cdo 677/2013. Konstatoval, že okresní soud rozhodoval o návrhu stěžovatele až po účinnosti zákona č. 84/2012 Sb., proto okresní i krajský soud správně (v souladu s daným přechodným ustanovením) při posouzení včasnosti návrhu aplikovaly ustanovení § 57 odst. 1 zákona o rodině, ve znění zákona č. 84/2012 Sb. Nejvyšší soud dále k námitce stěžovatele o příliš striktním uplatňování zákonné popěrné lhůty poukázal na jeho nepřiměřené váhání osm měsíců s podáním návrhu na popření otcovství poté, kdy mu vznikly "důvodné pochybnosti" o jeho otcovství (negativní výsledek testu DNA). Nejvyšší soud poukázal rovněž na možnost postupu podle § 62 odst. 1 zákona o rodině. Nejvyšší soud se zabýval i pojmem "důvodná pochybnost", a uzavřel, že krajský soud v dané věci posuzoval správně skutečnosti, které ve svém souhrnu mohly vést stěžovatele k přesvědčení, že není biologickým otcem nezletilé. II. Argumentace stěžovatele 5. Ústavní stížností ze dne 12. 2. 2016 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených dvou rozhodnutí soudů, a to z důvodu porušení čl. 1, čl. 4 odst. 3, čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1 a 4, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, a dále čl. 3 odst. 1, čl. 7 odst. 1 a čl. 8 Úmluvy o právech dítěte. 6. Stěžovatel uvedl, že v době narození nezletilé i v době výsledku testu DNA platilo ustanovení § 57 odst. 1 zákona o rodině, ve znění účinném do 31. 12. 2011. Stěžovatel si tedy byl vědom, že zákonná šestiměsíční lhůta pro popření otcovství mu již uplynula, proto nepodal k soudu návrh na popření otcovství. O vydání nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 15/09 stěžovatel nevěděl a nemohl tedy ani vědět, že soudy v důsledku tohoto nálezu neaplikují uvedené derogované ustanovení. O daném nálezu se dozvěděl až později, proto podal dne 17. 10. 2011 k soudu návrh na popření otcovství s tím, že podle nálezu by jeho návrh mohl být posouzen jako včasný. Nebylo přitom povinností stěžovatele vědět o existenci nálezu dříve; zásada ignorantia iuris non excusat neplatí neomezeně a navíc se vztahuje pouze ke znalosti zákonů, a nikoliv soudních rozhodnutí. V době, kdy okresní soud rozhodl o jeho návrhu, byla už účinná nová úprava § 57 odst. 1 zákona o rodině, ve znění zákona č. 84/2012 Sb., která působí i zpětně na řízení zahájená před její účinností, a podle které byl i návrh stěžovatele podán opožděně. Avšak před účinností zákona č. 84/2012 Sb. zde existovalo "právní vakuum", které bylo pro stěžovatele příznivější, a podle tohoto právního stavu tedy mělo být rozhodnuto. Soudy v uvedené době neaplikovaly § 57 odst. 1 zákona o rodině, ve znění účinném do 19. 3. 2012, nýbrž byly povinny dle dikce nálezu vedle otázky otcovství řešit také otázku dotčených práv a chráněných zájmů třetích osob (nález přitom zdůraznil zájem dítěte jako přední hledisko s tím, že dítě má právo znát své biologické rodiče, a současně je třeba vážit podobu a intenzitu vazby, resp. citových vztahů mezi právním otcem a dítětem). Soudy by podle stěžovatele byly také povinny řešit, zda stěžovatel o vydání uvedeného nálezu věděl či nikoliv. Hodnocení včasnosti stěžovatelova návrhu tedy mělo zahrnovat nejen vznik jeho "důvodných pochybností" o biologickém otcovství, ale i okolnost, kdy se stěžovatel měl a mohl seznámit s příslušnou změnou právní úpravy (teprve poté mu mohla počít běžet šestiměsíční popěrná lhůta). Stěžovatel uvedl, že ustanovení § 57 odst. 1 zákona o rodině, ve znění zákona č. 84/2012 Sb., považuje za smysluplné a adekvátní, i judikatura Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva uznává existenci lhůty k popřední otcovství za legitimní, avšak ustanovení § 57 odst. 1 zákona o rodině, ve znění zákona č. 84/2012 Sb., nemohl, s ohledem na výše uvedené, dodržet a neporušil ani zásadu "neznalost zákona neomlouvá". Stěžovatel poukázal také na princip rovnosti ve vztahu k jiným účastníkům obdobných řízení (srovnával situaci právního otce dítěte, který by se dozvěděl dne 1. 12. 2011, že není biologickým otcem, přičemž po účinnosti zákona č. 84/2012 Sb. by měl možnost podat včasný návrh na popření otcovství). 7. Stěžovatel dále uvedl, že s nezletilou bližší citový vztah nemají a nikdy neměli, v době narození nezletilé již stěžovatel s vedlejší účastnicí pospolu nežili, v době výsledků testu DNA bylo nezletilé šest měsíců, s nezletilou se stěžovatel nestýkal a dosud nestýká, neví ani jak vypadá a učinil již úkony za účelem eliminace dědění nezletilé po stěžovateli; stěžovatel nikdy neměl s nezletilou rodinný vztah, naopak žije s novou partnerkou a chce s ní založit rodinu. Právní stav stěžovatelova otcovství, aprobovaný ze strany soudů, tedy postrádá smysl předpokládaný zákonem a nerespektuje rovněž uvedený