III.ÚS 536/11 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 536/11 ze dne 14. 3. 2011   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele T. P., zastoupeného JUDr. Petrem Kočím, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1535/4, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 2. 2011, č. j. Nao 10/2011-63, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Stěžovatel včasným podáním, jež i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákonem o Ústavním soudu“), navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Nejvyššího správního soudu, neboť jím měla být porušena jeho ústavně zaručená základní práva garantovaná v čl. 36 et seq. a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listiny“) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluvy“). Ústavní stížnost spojil s návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného usnesení (§ 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). Z ústavní stížnosti a její přílohy se podává, že v řízení o žalobě vedeném Městským soudem v Praze pod sp. zn. 11 Ca 298/2009 se stěžovatel [označený coby žalobce b)] a další žalobci W. H. a J. Š. domáhají proti žalovanému Ministerstvu vnitra zrušení rozhodnutí ze dne 24. 8. 2009, č. j. MV-58402-7/VS-2009, jímž s poukazem na ustanovení § 8 odst. 1 písm. c) zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, ve znění pozdějších předpisů, ministerstvo odmítlo registrovat jimi založené občanské sdružení s názvem „Sudetoněmecké krajanské sdružení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, občanské sdružení“. Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným usnesením rozhodl o námitce podjatosti, kterou jmenovaní žalobci vznesli proti v jejich věci (i potencionálně) rozhodujícím soudcům Městského soudu v Praze JUDr. Haně Veberové, JUDr. Jitce Hroudové, JUDr. Janu Rybovi, CSc., a JUDr. Miroslavě Gregorové, a jež vycházela z toho, že tito soudci byli členy předlistopadové KSČ, tak, že z jejího projednávání a rozhodování vyloučeni nejsou. Poté, co rekapituloval rozhodnou právní úpravu institutu vyloučení soudce ve smyslu ustanovení § 8 s. ř. s., včetně jejího základu, odvíjejícího se z čl. 38 odst. 1 Listiny, a odkázal na relevantní judikaturu Ústavního soudu (nálezy sp. zn. I. ÚS 167/94 a II. ÚS 105/01), odmítl – v obecné rovině – „výhradu ke způsobilosti soudců rozhodovat“, pakliže se upíná jen k předchozí politické angažovanosti dotčených soudců, jako nepřípustně paušalizující, a která proto založit důvodnost podjatosti způsobilá není. Připomenul i dřívější vlastní usnesení ze dne 25. 1. 2011, č. j. Nao 7/2011-2005, podle nějž „samotné členství soudce v KSČ před rokem 1989 … a priori nediskvalifikuje z rozhodovací činnosti soudu. Jeho případná podjatost proto nemůže být založena pouze touto skutečností, nýbrž musí k ní přistoupit skutečnosti další, mající relevanci pro konkrétní rozhodovaný případ a spočívající ve vztahu k účastníkům řízení či jeho předmětu“. Důsledně tomu se Nejvyšší správní soud poté věnoval otázce, zda jsou v dané věci takové „další skutečnosti“ k dispozici, a to soustředěn primárně k těm námitkám, jež žalobci „konkrétně“ vznesli. Za postačující není podle jeho názoru pozice účastníků, již stěžovatel dovozuje z předjímaného negativního vztahu soudců k němu proto, že „se osobně zasloužil“ o zveřejnění jejich komunistické minulosti, a že další žalobce J. Š. je „veřejně známým antikomunistickým aktivistou“. Nejvyšší správní soud odmítl nejen přeceňování „obecné známosti či publicity veřejné činnosti“ žalobců, nýbrž za podstatné pokládal, že svá podezření uplatňují bez „konkrétních indicií“, které by dokládaly „negativní vystupování“ či „jakýkoli způsob reakce“ dotčených soudců; současně poukázal na to, že jejich profesní příslušnosti je vlastní i schopnost „snášet jistou vyšší míru (byť i neoprávněné) kritiky profesního i osobního života“ (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 105/01), pročež není důvod se domnívat, že by tvrzené působení žalobců mělo „jakkoliv atakovat“ jejich osobní integritu. Oporu pro odlišný úsudek nelze nalézt ani v rovině vztahu těchto soudců k předmětu daného řízení, který žalobci identifikují s cíli a posláním jimi založeného občanského sdružení, a jež jsou podle jejich mínění v rozporu s tím, že bývalá KSČ učinila součástí své ideologie národnostní nenávist zaměřenou vůči někdejším německým spoluobčanům. Nejvyšší správní soud předestřel „bez nutnosti hlubších analýz“ (jiné) základní historické důvody poválečného odsunu obyvatel německé (maďarské) národnosti, a uzavřel, že „nelze hovořit o tom, že by ideová východiska tehdejší (ale i pozdější) KSČ byla důvodem, který vedl ke shora popsaným masovým transferům (odsunutí obyvatel německé a maďarské národnosti z území tehdejší ČSR) a excesům s tím spojeným“. Co do poslední argumentační roviny námitek žalobců Nejvyšší správní soud uvedl, že vyjádření jejich osobní „antipatie a averze“ k rozhodujícím soudcům (jakož i ke všem osobám, které v minulosti vstoupily do KSČ) má za „toliko znevažující a až difamující“, jež nesdílí a nehodlá se k nim vyjadřovat. II. V ústavní stížnosti stěžovatel s těmito názory, a potažmo učiněnými závěry, nesouhlasí. Trvá na tom, že ve výroku napadeného usnesení Nejvyššího správního soudu uvedení soudci, jakožto bývalí členové KSČ nebo kandidáti na členství v KSČ, nejsou vůči jeho osobě nepodjatí. Míní, že Nejvyšší správní soud nedocenil jeho „zvláštní postavení“, a namísto toho, aby zkoumal, zda jsou dány objektivní důvody k pochybnostem o nepodjatosti rozhodujících soudců Městského soudu v Praze, „presumoval, že se budou schopni od svých pocitů vyvolaných zásahem do své osobnostní sféry oprostit“. Nejvyšší správní soud podle jeho názoru význam zveřejnění členství soudců v KSČ, které nastalo v důsledku jeho „osobní iniciativy“, nepřípustně bagatelizoval; tím pak pominul, že „zveřejnění pravdivých negativních informací skutkové povahy svědčících o nedostatcích soudcova charakteru, resp. vadách jeho osobní integrity“, představuje „relativně velmi intensivní a bezprostřední zásah do osobnostní sféry“, který je – oproti paralelám vedeným Nejvyšším správním soudem – nesrovnatelný s pouhou kritikou (odborné úrovně) činnosti soudce. Také reakci Nejvyššího správního soudu na argumentaci, týkající se předmětu řízení, považuje stěžovatel za „zcela nedostatečnou a vadnou“, neboť pomíjí, že se spor týká „materie, jež byla jeho dřívější politickou stranou traktována s mimořádným stupněm zájmu a způsobem, který je v naprostém rozporu s principy demokratického právního státu“. Připomíná, že již v odůvodnění námitky podjatosti uvedl, že „vyvolávání nenávisti vůči bývalým občanům Československé republiky německé národnosti“ představovalo „klíčový instrument ideologie“ a „základní legitimační nástroj odůvodňující ovládnutí československé společnosti touto zločinnou organisací“. Občanské sdružení, jehož registrace byla odmítnuta, oproti tomu zamýšlí usilovat, aby „poválečné dekrety presidenta Beneše“ byly zrušeny. Konečně stěžovatel zdůraznil praktický význam § 39 nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2010, sp. zn. I. ÚS 517/101, podle něhož byl hodnotový systém členů KSČ často odchylný od hodnotového systému moderního demokratického právního státu, a z povahy věci mohl – a stále může – ovlivňovat (v té které míře) rozhodnutí jednotlivých soudců – členů KSČ. III. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v příslušném řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka. V dané věci je významné – z pohledu myslitelné ústavněprávní argumentace – že stěžovatelem dovolávané porušení principů „zákonného soudce“ ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny mohlo nastat jen prostřednictvím porušení zásad tzv. spravedlivého procesu (v němž tyto principy byly „ve hře“), odvozovaného z čl. 36 odst. 1 Listiny, k němuž stěžovatelovy námitky směřují ostatně rovnou měrou. Článkem 36 odst. 1 Listiny je garantováno, že každý se může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu. Právo, o které stěžovateli logicky a primárně musí jít, je