III.ÚS 537/09 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 537/09 ze dne 28. 5. 2009   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J. V., zastoupené JUDr. Pavlem Vespalcem, advokátem se sídlem v Plzni, Na Jíkalce 13, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2008, č. j. 4 As 14/2008-124, a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 11. 2007, č. j. 30 Ca 88/2006-88, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod byla zrušena v záhlaví označená soudní rozhodnutí, vydaná v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu. Z vyžádaného spisu Krajského soudu v Plzni sp. zn. 30 Ca 88/2006 se podává následující. Rozhodnutím ze dne 13. 2. 2002, č. j. stav/207/2002, zamítl Magistrát města Plzně, odbor stavebně správní, jako nepřípustné odvolání stěžovatelky, podané dne 15. 10. 2001 proti rozhodnutí odboru výstavby Úřadu městského obvodu Plzeň 4 ze dne 6. 2. 1995, č.j. výst/170/95-1146, kterým správní orgán "povolil užívání samostatně stojícího rodinného domu ..... umístěného na pozemku k. č. 391/154 A 391/38, k. ú. Lobzy pro stavebníky manžele P...". V odůvodnění uvedl, že stěžovatelka (spoluvlastnice sousedícího pozemku) nebyla účastníkem kolaudačního řízení, a nebyla proto oprávněna podat proti kolaudačnímu rozhodnutí ze dne 6. 2. 1995 odvolání. Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 23. 2. 2005, č. j. 30 Ca 89/2002-39, žalobu odmítl. Vyšel přitom z úvahy, že správní řád (zde zákon č. 71/1967 Sb.) sice neupravuje lhůtu k podání odvolání pro opomenutého účastníka řízení, avšak ani zde nelze připustit, že opomenutý účastník může odvolání podat kdykoliv. S respektem k principu "převahy zájmu na právní jistotě nad snahou napravit nezákonné rozhodnutí" dovodil, že lhůta pro podání odvolání nemůže být delší než je objektivní tříletá lhůta stanovená pro řízení o mimořádných opravných prostředcích. To, že stěžovatelka podala odvolání proti rozhodnutí o kolaudaci opožděně, však současně znamená, že před podáním žaloby nevyčerpala řádné opravné prostředky v řízení před správním orgánem [§ 68 písm. a), § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s.], což je důvodem, aby žaloba byla jako nepřípustná odmítnuta. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 24. 8. 2006, č. j. 4 As 36/2005/67, usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 2. 2005 zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Zdůraznil, že za situace, kdy žalovaný zamítl odvolání stěžovatelky pro "nepřípustnost resp. pro opožděnost", je rozsah soudního přezkumu omezen na posouzení otázky, zda podané odvolání bylo přípustné a zda bylo podáno včas. Ve shodě s krajským soudem pak dospěl k závěru, že odvolání proti kolaudačnímu rozhodnutí podala stěžovatelka opožděně, neboť - byť jí kolaudační rozhodnutí nebylo řádně doručeno - se o jeho vydání dozvěděla již dne 5. 8. 1996 z přípisu vedoucího odboru výstavby. Oproti tomu se však neztotožnil se závěrem, že podala-li stěžovatelka odvolání proti rozhodnutí správního orgánu opožděně, má to stejné následky, jako by jej nepodala vůbec; podle Nejvyššího správního soudu tak neměla být žaloba krajským soudem odmítnuta, ale povinností soudu bylo podrobit soudnímu přezkumu zákonnost rozhodnutí žalovaného, a v kladném případě žalobu zamítnout. Následným rozsudkem ze dne 6. 11. 2007, č. j. 30 Ca 88/2006-88, krajský soud žalobu stěžovatelky zamítl. Stěžovatelka - jako opomenutý účastník řízení žalovaného - již dne 5. 8. 1996 zjistila, že ve věci bylo vydáno kolaudační rozhodnutí a proto "již toho dne" byla oprávněna podat proti němu odvolání; podala-li je až 15. 10. 2001, stalo se tak zjevně opožděně; okolnost, že žalovaný odvolání stěžovatelky zamítl pro jeho nepřípustnost, přitom není rozhodná, neboť nejde o takovou procesní vadu, jež by měla za následek nezákonnost vydaného rozhodnutí. Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem ze dne 4. 12. 2008, č. j. 4 As 14/2008-124, kasační stížnost stěžovatelky zamítl. Poté, co stěžovatelce připomenul rozsah svého oprávnění k přezkumu rozhodnutí krajského soudu (po předchozím zrušujícím rozhodnutí), odkázal na své dřívější rozhodnutí, v němž již odvolání stěžovatelky jako pozdě podané posoudil, vyjadřuje se též podrobně k otázce jejího účastenství v řízení; jelikož se těmito právními názory krajský soud v dalším řízení řídil, shledal proto v této části kasační stížnost nepřípustnou. S odkazem na předmět žaloby (rozhodnutí žalovaného o zamítnutí odvolání), odmítl pak námitku, že krajský soud pochybil, jestliže nepřezkoumal, zda stěžovatelka nebyla zkrácena na svých právech vydáním kolaudačního rozhodnutí; též uvedl, že se krajský soud řádně vypořádal i s tím, proč nebyl možný postup dle § 60 správního řádu. V ústavní stížnosti stěžovatelka oproti obecným soudům setrvává na názoru, že jí v době kdy podala odvolání proti kolaudačnímu rozhodnutí "ještě nezačala plynout tříměsíční odvolací lhůta pro jeho podání, protože jí ... rozhodnutí ještě nebylo oznámené"; vychází přitom z ustanovení § 51 odst. 1 zákona č. 71/1967 Sb., podle něhož se "rozhodnutí oznamuje doručením jeho písemného vyhotovení a den doručení je dnem oznámení", přičemž povinnost oznámit rozhodnutí nelze podle ní splnit "pouhým uvědoměním o jeho vydání". K tomu odkazuje na právní závěry podávající se z nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 224/98, jakož i z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 As 19/2004, sp. zn. 2 Azs 23/2003 či sp. zn. 3 As 35/2004, přičemž právě z odkazovaných rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je podle stěžovatelky zjevné, že v jejím případě byla stejná právní věc posouzena rozdílně "oproti případům předešlým". Též poukazuje na to, že v důsledku opomenutí žalovaného jednat s ní jako s účastníkem řízení se jí nedostalo spravedlivého procesu ve správním řízení, přičemž v důsledku tohoto procesního pochybení žalovaného nemohlo nabýt právní moci ani označené kolaudační rozhodnutí. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. V usnesení ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 219/04 (stejně jako později, kupříkladu v usnesení sp. zn. II. ÚS 1187/07 či v usnesení sp. zn. III. ÚS 2191/07), Ústavní soud připomenul, že stav, kdy byl "za neexistence Ústavou předpokládaného Nejvyššího správního soudu sám nucen ve věcech, které jsou projednávány ve správním soudnictví, provádět v nezbytných případech korekci právních názorů, která by jinak příslušela tomuto soudu ... faktickým započetím činnosti Nejvyššího správního soudu pominul", a proto i v této oblasti platí, že "Ústavní soud není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem". Co do "výkladu jednoduchého práva, naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší sjednocovat judikaturu správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v § 12 s. ř. s. (resp. § 17 a násl. s. ř. s.)", a to "v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod". Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup v soudním řízení správním, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Jestliže postupují obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními soudního řádu správního, respektují procesní ustanovení upravující základní zásady tohoto soudního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku. Řečené se uplatní i v dané věci, jestliže námitky stěžovatelky - hodnocené v ústavněprávní rovině - se nemohou spojovat s ničím jiným, než s kritikou, že se jí nedostalo spravedlivého procesu (srov. čl. 36 odst. 1 List