III.ÚS 541/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 541/16 ze dne 23. 8. 2016   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Vojíře, zastoupeného Pavlem Uhlem, advokátem, sídlem Kořenského 15, Praha 5, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. prosince 2015 č. j. 6 As 61/2015-37, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. března 2015 č. j. 5 A 345/2011-40, rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 6. října 2011 č. j. S-MHMP 200503/2011/OST/Ja a rozhodnutí Úřadu městské části Praha 6 ze dne 1. února 2011 č. j. SZ MCP6/073395/2010/OV/Koc, zn. D 100, P 358/1 Př.Kop, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, Magistrátu hlavního města Prahy, sídlem Mariánské náměstí 2, Praha 1, a Úřadu městské části Praha 6, sídlem Československé armády 601/23, Praha 6, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k uložení sankce bez zákona. 2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že Úřad městské části Praha 6 (dále též "stavební úřad") napadeným rozhodnutím uložil stěžovateli pokutu ve výši 500 000 Kč za správní delikt podle ustanovení § 180 odst. 1 písm. f) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), jehož se stěžovatel dopustil tím, že jako podnikající fyzická osoba bez příslušného územního rozhodnutí o změně využití území provozoval od 18. 6. 2010 nejméně do 9. 9. 2010 na pozemku p. č. X v k. ú. Přední Kopanina odstavnou plochu pro parkování velkého počtu vozidel, především pro klienty ruzyňského letiště. Předmětný pozemek byl přitom dle katastru nemovitostí evidován jako zahrada (v ochranném režimu zemědělského půdního fondu). Magistrát hlavního města Prahy (dále též "odvolací správní orgán") k odvolání stěžovatele napadeným rozhodnutím uloženou pokutu snížil na 150 000 Kč, ve zbytku rozhodnutí stavebního úřadu potvrdil. 3. Žalobu stěžovatele proti rozhodnutí odvolacího správního orgánu zamítl Městský soud v Praze (dále též "městský soud") jako nedůvodnou. V odůvodnění uvedl, že rozhodnutí o změně využití území jako jeden z druhů územního rozhodnutí stanoví nový způsob užívání pozemku, příp. podmínky jeho využití, a je vydáváno pro záměry nestavebního charakteru. Dle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2011 č. j. 5 As 92/2011-84, kterým bylo vyhověno kasační stížnosti stěžovatele proti rozsudku městského soudu ze dne 14. 6. 2011 č. j. 11 Ca 178/2010-48, podléhají projednání v územním řízení i činnosti, kterými žádná stavba nevzniká, když rozhodnutí o změně využití území vyžadují (dle § 80 odst. 2 stavebního zákona) i změny druhu pozemku přesahující výměru 300 m2. Správní orgány proto na daný případ správně aplikovaly § 80 odst. 2 písm. e) stavebního zákona, a posoudily stěžovatelovo jednání jako činnost vyžadující vydání rozhodnutí o změně využití území. Využíval-li stěžovatel pozemek, evidovaný v katastru nemovitostí jako zahrada, bez vydaného územního rozhodnutí o změně využití území jako odstavnou a parkovací plochu, došlo k naplnění zákonných znaků skutkové podstaty správního deliktu dle § 180 odst. 1 písm. f) stavebního zákona, za nějž byla stěžovateli uložena pokuta v rozmezí stanoveném zákonem. 4. Kasační stížnost stěžovatele proti napadenému rozsudku městského soudu Nejvyšší správní soud zamítl, když kasační námitky stěžovatele, týkající se uložení sankce bez zákona, promlčení sankcionovaného jednání a přiměřenosti sankce, shledal nedůvodnými. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že stavební právo platné v době, kdy se stala skutečnost, za kterou byl trestán, neznalo skutkovou podstatu jeho deliktu. Podle zákonného ustanovení, na jehož základě mu byla uložena sankce, je za deliktní jednání považována taková činnost, která vyžaduje územní rozhodnutí. Činnosti, ke kterým se vyžaduje územní rozhodnutí, jsou uvedeny v § 76 odst. 1 stavebního zákona (cit: "umisťovat stavby nebo zařízení, jejich změny, měnit vliv jejich užívání na území, měnit využití území a chránit důležité zájmy v území lze jen na základě územního rozhodnutí nebo územního souhlasu, nestanoví-li zákon jinak"). Dle stěžovatele jde výlučně o stavební činnosti, nikoli o činnosti na výsledky stavební činnosti navazující (užívací). Trestnou tedy nemůže být činnost užívací. 6. Sankční skutek, o kterém nebyly věcné pochybnosti, není dle stěžovatele podřaditelný pod žádnou z podstat v zákoně vymezených, protože nešlo o stavební činnost, přičemž zákon v případě nedostatku nebo rozporu s územním rozhodnutím či souhlasem stíhá činnosti pouze stavební (ostatně to odpovídá už jeho názvu). V době, kdy mělo k deliktu dojít, upravovalo platné právo jak režim stavebních či terénních úprav, tak odlišně režim následného užívání území či stavby. Za porušení pravidel jedněch stanovilo nějaké sankce a za porušení pravidel druhých stanovilo jiné sankce, popřípadě žádné sankce. Stěžovatel má za to, že v roce 2010 žádné změny druhu pozemku neprováděl, přesto byl za to potrestán. Přiznává sice, že užíval pozemek, který v roce 2006 změnil ve smyslu § 80 odst. 2 písm. e) stavebního zákona, ale od roku 2006 jej nijak neměnil. 7. Stěžovatel nepopírá, že jeho úprava pozemku byla změnou území. Pokud se tak stalo v rozporu s právem, je však tato činnost dávno promlčena. Změna území je dle stěžovatele jednorázovou faktickou činností, která je v čase vymezena zpravidla okamžikem a dokonána tím okamžikem, kdy došlo ke změně. Následné využívání území není změnou. Zákon trestá činnost, která území mění, netrestá následné používání tohoto pozemku. Režim odlišení změny stavu a následného užívání této změny je v zákoně nepochybný; zatímco změny v území podléhají regulaci, jejíž porušení se trestá ust. § 180 odst. 1 písm. f) stavebního zákona, tak v případě následného užívání území nestanoví stavební právo žádnou sankci. 8. K potvrzení právního názoru stěžovatele je třeba poukázat i na skutečnost, že tato mezera v zákoně byla později vyplněna samotným zákonodárcem, jenž seznal, že do budoucna je třeba takové jednání (užívání některých změn v území) stíhat taktéž. Ust. § 180 odst. 1 písm. r) stavebního zákona, ve znění účinném od 1. ledna 2013, zní takto: ,,...r) užívá stavbu nebo terénní úpravy podle § 104 odst. 1 písm. e) až i) provedené bez souhlasu nebo povolení stavebního úřadu". Dle stěžovatele jde přesně o ustanovení, které by stíhalo vytýkané jednání. Podle stěžovatele z důvodové zprávy k novele stavebního zákona č. 350/2012 Sb. plyne, že zákonodárce doplňoval nové sankce za jednání, které doposud trestné nebylo. III. Procesní předpoklady projednání návrhu 9. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti, jakož i obsah napadených rozhodnutí, a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. 11. Ústavní soud předně musí připomenout, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. 12. Stěžejní námitkou stěžovatele je tvrzení, že se nedopustil jednání, které by bylo možno podřadit pod skutkovou podstatu správního deliktu, za nějž byl sankcionován. Jakkoli to v ústavní stížnosti výslovně neuvádí, zjevně brojí proti porušení ústavních zásad zakotvených v čl. 4 odst. 1 Listiny (povinnosti lze ukládat jen na základě zákona a v jeho mezích), resp. v čl. 39 Listiny (příkaz nullum crimen sine lege, nulla po