III.ÚS 548/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 548/25 ze dne 26. 3. 2026   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové (soudkyně zpravodajky) o ústavní stížnosti stěžovatele J. T., t. č. ve Věznici Valdice, zastoupeného JUDr. Janem Kočím, advokátem, sídlem Ladova 2044/3, Praha 2, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. prosince 2024, sp. zn. 8 To 110/2024, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. října 2024, sp. zn. Nt 209/2024, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. července 2024, sp. zn. 8 Tdo 546/2024, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. února 2024, sp. zn. 7 To 98/2023, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. června 2023, sp. zn. 4 T 8/2022, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 8 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1, odst. 2 a odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 odst. 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu vraždy podle § 140 odst. 1 trestního zákoníku. Toho se dopustil, stručně řečeno, tak, že v bytě, který se svou družkou obýval, ji nejprve začal škrtit a následně jí zasadil velkou silou ránu nožem do hrudníku, na následky čehož téměř okamžitě zemřela. Za toto jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 12 let. Zároveň mu byla uložena povinnost nahradit pozůstalým nemajetkovou újmu v celkové výši 2 430 000 Kč. Samotné spáchání skutku nebylo v dané věci sporné, neboť se k němu stěžovatel doznal (sám na místo zavolal policii). Těžištěm obhajoby se stalo tvrzení o stěžovatelově nepříčetnosti. 3. Pro účely trestního řízení bylo vypracováno několik znaleckých posudků zabývajících se stěžovatelovým psychickým stavem. První posudek (znalců Tichého a Kloseho) dospěl k závěru, že stěžovatelovy rozpoznávací a ovládací schopnosti byly v době páchání činu zcela vymizelé. Stěžovatel podle znalců jednal pod vlivem paranoidních bludů. Kvůli pochybnostem o správnosti tohoto posudku nařídily orgány činné v trestním řízení vypracování druhého posudku (znalkyněmi Léblovou a Záhorskou). Stěžovatel se jimi odmítl nechat vyšetřit. Znalkyně dospěly k závěru, že ze zjištěných údajů nelze potvrdit existenci psychózy v době činu. Posudek odmítá, že by k rozvoji a odeznění psychotického onemocnění mohlo dojít v tak krátké době. Oba posudky městský soud vyhodnotil jako částečně nedostatečné a přistoupil tedy k přibrání znaleckého ústavu a vypracování třetího posudku. Rovněž tohoto vyšetření se stěžovatel odmítl účastnit. Posudek vyjmenovává pochybení předchozích znalců, přičemž zejména dospívá k závěru, že neexistují důkazy o duševní poruše, v jejímž důsledku by stěžovatelovy rozpoznávací a ovládací schopnosti byly vymizelé. 4. Jedinými ukazateli pro tuto skutečnost, o které se první posudek opřel, byly výpovědi rodinných příslušníků poukazující na změny ve stěžovatelově chování zhruba 14 dní před spácháním skutku a bizarní chování stěžovatele v cele předběžného zadržení. To však podle třetího posudku neukazuje na jakékoliv onemocnění, neboť ke zlepšení stavu došlo v řádu jednotek dnů, což u podobných poruch není možné. Chování stěžovatele v cele lze připsat tzv. vazbové psychóze, k níž dochází u osob čelícím důsledkům svých činů. Zkoumal-li soud podklady, o které první posudek opřel závěr o změně stěžovatelova chování ještě před činem (zejména výpovědi stěžovatelových příbuzných), dospěl k závěru o jejich nevěrohodnosti. Zaprvé byly tyto výpovědi dost vágní a zadruhé o jiných skutečnostech vypovídaly svědkyně (stěžovatelova matka a sestra) objektivně nepravdivě (např. o nevědomosti o stěžovatelově poměru s jinou ženou). Jejich výpovědi z přípravného řízení nebylo možné doplnit, neboť obě odmítly v hlavním líčení vypovídat, stejně jako stěžovatelův otec. Skutečnosti, které svědci uvedli (nevyspalost, emocionální rozkolísanost, krátkodobé poruchy paměti) lze přitom přičítat neblahé ekonomické a vztahové situaci, v níž se stěžovatel nacházel a kterou nedokázal rozumně řešit, což odpovídá i všemi znalci potvrzené skladbě struktury jeho osobnosti. Posléze prezentovanou obhajobu (intenzivní a trvající strach ze sledování a zavraždění) žádný ze svědků ani důkazů nepotvrdil (navíc se stěžovatelova verze motivu v průběhu řízení měnila). Intenzivní duševní poruše neodpovídá ani videozáznam ze zadržení stěžovatele, na němž je stěžovatel klidný a orientovaný. Totéž potvrdili svědci, kteří se stěžovatelem komunikovali před příjezdem policie. První znalecký posudek nevysvětlil, jak se stěžovatel mohl takto chovat několik minut po činu, spáchaném údajně v psychotickém neovladatelném stavu. Odlišnému motivu spáchání skutku nasvědčuje rovněž dlouhodobá elektronická konverzace a setkávání s jinou ženou, jakkoliv podle její výpovědi jejich vztah nepřerostl meze přátelství, což však u stěžovatele vyvolávalo napětí. Ze všech těchto důvodů považoval soud tvrzení o stěžovatelově nepříčetnosti za nepřesvědčivé. Uvedené časové souvislosti rovněž jako nepravděpodobnou vylučují variantu vymizení ovládacích a rozpoznávacích schopností v důsledku léků. Jejich vliv již nelze zpětně zjistit. Spáchání skutku tak podle soudu bylo důsledkem obtížné životní situace, a to zejména ekonomické a vztahové, v níž stěžovatel vyjádřil přání odejít z dlouholetého soužití s poškozenou (existenci paralelního vztahu potvrdila řada svědků). Tuto situaci stěžovatel sám aktivně zhoršoval svou životosprávou (zejména nedostatkem spánku, když noci trávil konverzacemi s uvedenou ženou, a užíváním stimulačních prostředků). Jeho emocionální rozkolísanost však nijak neovlivnila jeho ovládací a rozpoznávací schopnosti. 5. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel odvolání, které Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") zamítl napadeným usnesením, sp. zn. 7 To 98/2023. V jeho odůvodnění vrchní soud obsáhle zopakoval úvahy a závěry o nepřesvědčivosti prvního znaleckého posudku, který činí závěr o duševní chorobě výhradně na základně vágních výpovědí osob se stěžovatelem příbuzensky spřízněných. Zároveň nebylo podle jeho názoru na místě vyčkávat na další znalecký posudek, jehož zpracování zadala obhajoba. Vrchní soud připomněl, že otázka nepříčetnosti je otázkou právní, k jejímuž řešení jsou povolány orgány činné v trestním řízení. Znalecký posudek je jen jedním z důkazů, a ačkoliv musí být v situaci podezření na relevantní duševní poruchu vypracován, je povinností soudu jej kriticky hodnotit spolu se všemi ostatními důkazy. Dále soud odmítl námitky podjatosti znalce, který prezentoval výsledky zkoumání třetího znaleckého posudku u soudu, jak z toho důvodu, že znalkyně Léblová byla jeho bývalou manželkou, tak z důvodu tvrzeného nepřátelství vůči znalci Tichému. 6. Jde-li o samotnou otázku nepříčetnosti, ztotožňuje se vrchní soud se závěry soudu městského. Zachování rozpoznávacích schopností v době činu je zřejmé z toho, že několik minut po činu oznamuje stěžovatel svědkovi, že zabil poškozenou a ať zavolá policii, což následně učiní sám. Již z toho vyplývá vědomost o protiprávnosti svého jednání. Žádná ze svědeckých výpovědí, popisujících zvláštní chování stěžovatele před činem, se nenese ve směru paranoidních bludů, navíc jde o výpovědi s problematickou věrohodností. Přestože stěžovatel i poškozená strávili v den činu desítky minut telefonickými hovory se svými příbuznými (a probírali s nimi vztahově vypjatou situaci), nikdo nečinil žádné kroky k řešení jakékoliv psychózy. Při zadržení uvedl stěžovatel dvakrát spontánně vztahový motiv činu ("šel jsem za hlasem svého srdce"). Takový motiv je z psychologického hlediska snadno vysvětlitelný v dané situaci. Po zadržení se stěžovatel jako zcela orientovaný podrobil celé řadě úkonů, včetně lékařského vyšetření, které nezjistilo žádné obtíže. Nestandardní chování začalo až druhý den ráno v cele předběžného zadržení. Tyto skutečnosti první znalecký posudek opomíjí, ačkoliv jsou zcela zásadní. Uvedené hodnocení přitom není odbornou polemikou se závěry znalců, ale "prostým" hodnocením důkazů. 7. Proti usnesení