III.ÚS 551/09 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 551/09 ze dne 30. 4. 2009   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. V., zastoupeného Mgr. Miroslavem Krutinou, advokátem se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 423/27, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. 44 To 685/2008, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 5. 11. 2008, sp. zn. 0 Nt 5231/2008, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Ústavní stížností, jež splňuje formální požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená usnesení, vydaná v jeho trestní věci. Domnívá se, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 2 a 5, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a v čl. 5 odst. 4 a čl. 6 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod (dále jen "Úmluvy"). Stěžovatel podal dne 13. 10. 2008 žádost o propuštění z vazby. Obvodní soud pro Prahu 4 o ní rozhodl v výše uvedeným usnesením tak, že ji podle § 72 odst. 3 tr. řádu zamítl. Proti tomuto rozhodnutí podal dne 21. 11. 2008 stěžovatel stížnost, která byla rovněž napadeným usnesením Městského soudu v Praze podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu jako nedůvodná zamítnuta. V jednotlivostech stěžovatel poukázal na to, že: 1. "Zcela reálně a legitimně předpokládal", že v řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí, "bude umožněno jeho osobní slyšení před soudem". Vycházel přitom z "velmi podstatných změn, které jsou součástí trestního spisu", přičemž "některé vyplývají i přímo" z jím učiněných podání, jakož i z okolností, že "od posledního soudy umožněného osobního slyšení stěžovatele, v rámci rozhodování o vazbě, uběhlo v případě rozhodnutí soudu I. stupně 6 měsíců a v případě soudu II. stupně více než měsíců sedm", respektive že "oba stupně obecných soudů rozhodovaly o stěžovatelově návrhu v době účinnosti již dalšího nového usnesení st. zástupce dle § 71 odst. 4 tr. řádu vydaného dne 7. 10. 2008". Tím, že k jeho slyšení nedošlo, byl "zkrácen na svých právech, neboť mu nebyla dána možnost osobně se vyjádřit k navrženým důkazům, důkazům ve spise, kterými je zdůvodňována existence vazebních důvodů, a neměl ani možnost svou žádost před soudem doplnit, ani učinit konečný návrh, jak má soud rozhodnout". Stěžovatel dovozuje, že "porušením" práva "být slyšen v kontradiktorním řízení" je napadenými rozhodnutími založena kolize s judikaturou Ústavního soudu, konkrétně nálezem ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 45/04, a usnesením ze dne 2. 3. 2006, sp. zn. II. ÚS 718/05. 2. Oba soudy rozhodující o vazbě se dostatečně nevypořádaly s povinnostmi, jež na ně kladou rozhodná ustanovení § 67 písm. a) a c) tr. řádu. Ve vztahu k vazebnímu důvodu podle § 67 písm. a) tr. řádu stěžovatel namítá, že: 1/ "samotná vysoká trestní sazba jako důvod vazby nepostačuje", neboť opačný přístup by byl v rozporu s nálezem Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 566/03, 2/ že "má pevný vztah ke své rodině, s níž žil až do svého umístění do vazební věznice neustále společně a která je s ním nadále v úzkém kontaktu", 3/ že rodina je přitom "zcela imobilní", neboť jeho matka "trpí paranoidními představami" a péče o ní je "nesmírně náročná a reálně nelze zajistit ani umístění matky do specializovaného ústavu", naopak přítomnost stěžovatele coby osoby, kterou vnímá "jako zcela důvěryhodnou", u ní je "velmi žádoucí, ne-li nezbytná", 4/ že "má pevný vztah se svou přítelkyní, s níž žije nepřetržitě již 6 let", "jejich vztah trvá i přes bezmála rok a půl trvající detenci stěžovatele" a "při osobním slyšení" chtěl "předložit nabídku záruky, kterou nově poskytla", 5/ že zaměstnavatel mu "i přes jeho složitou životní situaci pracovní poměr neukončil, naopak nabídl soudu záruku za jeho chování při propuštění na svobodu", 6/ "součástí spisu" přitom již jsou "záruky otce i sestry stěžovatele". 3. Nadále trvá na tom, že důvody předstižné vazby [§ 67 písm. c) tr. řádu] dány nejsou, jelikož z jeho jednání po zahájení trestního stíhání ani z dosud provedeného dokazování nelze usuzovat na to, že je zde důvodná obava z pokračování v trestné činnosti. Úvaha obecných soudů, že je dán vazební důvod, podle stěžovatele neobstojí, jelikož: 1/ od počátku schází motiv pro stíhané jednání, je "stále zaměstnán v perspektivním oboru s pravidelným měsíčním příjmem" a vazba je pro něj "dostatečně edukativním odrazujícím prostředkem proti účasti na jakékoli činností, která by byť i jen mohla být za trestnou považována", 2/ není schopen "takovouto trestnou činnost opakovat", neboť "nehovoří ani turecky, ani ukrajinsky a nemá na takovéto osoby kontakty", 3/ "jádro problému již reálně nemůže existovat", poněvadž "celá věc je pak již téměř rok a půl v šetření Policie České republiky", včetně "související tr. činnosti poškozeného, respektive poškozených". 4. V řízení došlo k průtahům, neboť "teprve dne 20. 1. 2009, tj. po 100 dnech od podání žádosti, obdržel ... na vazbu usnesení soudu II. stupně". S ohledem na naléhavost věci a vzhledem k vážnému zdravotnímu stavu své matky stěžovatel požádal, aby jeho ústavní stížnost byla projednána přednostně (dle § 39 zákona o Ústavním soudu). Městský soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti, odkazuje především na odůvodnění svého usnesení, ke stěžovatelově tvrzení o "plodné spolupráci s orgány činnými v trestním řízení" uvedl, že podle protokolu o výslechu obviněného se "ke své trestné činnosti v žádném případě nedoznal". Od "osobního výslechu" stěžovatele soud upustil též se zřetelem k okolnosti, že byl "opakovaně vyslýchán při rozhodování o jeho ponechání ve vazbě". Obvodní soud pro Prahu 4 rovněž s poukazem na ústavní stížností napadená usnesení připomenul, že stěžovatel ve své žádosti o propuštění "nevyslovil požadavek slyšení před rozhodnutím nalézacího nebo stížnostního soudu"; pokud by "o slyšení" relevantně požádal, soud by mu vyhověl. Stěžovatel v replice vyjádřením soudů opětovně oponoval a dal najevo, že ústavní stížnost nadále považuje za důvodnou. S poukazem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 573/02 uvedl, že výslovného požadavku na "slyšení" nebylo třeba, neboť odpovídající právo zakládá již samotná žádost o propuštění z vazby. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v trestním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy orgánů zde činných a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Co do námitky, že nebyl v návaznosti na svoji žádost o propuštění z vazby slyšen soudem, se patří zdůraznit, že ji stěžovatel vznesl až v ústavní stížnosti, což je důležité ve vztahu k institutu stížnosti (srov. § 141 a násl. tr. řádu), jež zde byla posledním - a efektivním - opravným prostředkem. Tím stěžovatel způsobil, že tato námitka, nyní vtělená do ústavní stížnosti, neobstojí již se zřetelem k subsidiaritě ústavněprávního přezkumu; obecně totiž platí, že ústavní stížnost nastupuje coby přípustná teprve tehdy, když prostředky stanovené obecným právem byly vyčerpány, neboť především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu, v rozsahu omezeném na hlediska ústavnosti. Vzhledem k tomu, že stěžovatel uvedenou oponenturu dříve neuplatnil, ač mu v tom nic nebránilo, je nevyhnutelné tyto námitky podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu hodnotit (srov. § 72 odst. 3 téhož předpisu) jako nepřípustné [srov. usnesení ze dne 25. 7. 2007, sp. zn. III. ÚS 484/07, ze dne 5. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 1058/07, ze dne 10. 4. 2008, sp. zn. III. ÚS 697/06, popř. též nález ze dne 10. 7. 1997, sp. zn. III. ÚS 359/96 (N 95/8 SbNU 367), usnesení ze dne 14. 3. 2000, sp. zn. I. ÚS 650/99, a usnesení ze dne 8. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 92/04]. V této části je proto podaná ústavní stížnost ve smyslu ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu nepřípustná. Již jen nad tento