III.ÚS 596/07 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 596/07 ze dne 29. 11. 2007   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky H. R., dříve J., zastoupené Mgr. Petrem Kočím, advokátem se sídlem v Praze 6, Na Šťáhlavce 1105/16, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 12. 2006, č.j. 3 Cmo 237/2006-45, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud pro porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy"), čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy") a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě zrušil v záhlaví uvedené usnesení odvolacího soudu. Stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala, aby bylo určeno, že "J. J. (její otec) zemřelý, byl v době své smrti členem (žalovaného) Lidového bytového družstva Praha 5, V Cibulkách 412/22, IČ: 48030678" (dále jen "vedlejšího účastníka"). Podle stěžovatelky se J. J. stal členem předchůdce vedlejšího účastníka buď přechodem členství v důsledku úmrtí jeho matky R. J. dnem 10. 11. 1985, nebo přijetím za člena na základě přihlášky podané "v roce 1987". Dědické řízení po J. J. bylo přitom pro nedostatek majetku zastaveno a návrh na dodatečné projednání dědictví podaný stěžovatelkou s odůvodněním, že zůstavitel byl "vlastníkem členského podílu v žalovaném družstvu, členem tohoto družstva a nájemcem bytu o velikosti 2+1 ve druhém podlaží", Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 19. 2. 2004, č.j. 18 D 724/2003-38, zamítl, jelikož dospěl k závěru, že otec stěžovatelky nikdy členem žalovaného družstva nebyl. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 3. 2006, č.j. 49 Cm 208/2004-29, určovací žalobu stěžovatelky zamítl. Vycházel z toho, že R. J. se dne 24. 7. 1925 stala členkou právního předchůdce vedlejšího účastníka (Obecně prospěšného okresního bytového družstva), a v den své smrti (coby členka tehdejšího Lidového bytového družstva v Praze) žila ve společné domácnosti se synem J. J.; ten se však členem družstva nestal, neboť na byty v domech lidových bytových družstev se vztahovala "obecná úprava bytů" (§ 180 odst. 1 obč. zák., zákon č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty, a s ním související předpisy, např. vyhláška č. 177/1964 Sb., nařízení vlády ČSR č. 88/1970 Sb., vyhláška č. 45/1964 Sb. rozhodném znění), a pozůstalý syn členky zdědil toliko právo na výplatu členského podílu. Soud prvního stupně dále dospěl ku skutkovému závěru, že ku vzniku členství J. J. nedošlo ani na základě stěžovatelkou tvrzené přihlášky ku členství, neboť její podání nebylo prokázáno. O odvolání stěžovatelky rozhodl odvolací soud v záhlaví označeným usnesením tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil (§ 219 o.s.ř.). K odvolacím námitkám stěžovatelky vysvětlil, že rozhodný právní rámec "lidových bytových družstev" je odlišný od právní úpravy bytů, s nimiž hospodařila stavební bytová družstva, a za nedůvodný měl proto i argument, že je zde "rozpor mezi stanovami právního předchůdce žalovaného a ustanovením § 179 odst. 2 obč. zák." Odvolací soud pak přisvědčil soudu prvního stupně i v tom, že pozdější vstup J. J. do družstva nelze bez dalšího dovodit ani z předloženého vyhotovení přihlášky (neboť nebylo zjištěno, jak s ním jmenovaný naložil), stejně jako z okolnosti, že "pravděpodobně" mu nebyl po smrti jeho matky R. J. vyplacen členský podíl. V ústavní stížnosti stěžovatelka připouští, že závěr, podle kterého na lidová bytová družstva nedopadalo ustanovení § 179 odst. 2 obč. zák., v rozhodném znění, je v souladu s "konstantní rozhodovací praxí Nejvyššího soudu" (již dokládá rozsudek ze dne 31. 10. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2112/98), namítá však, že se zde dovolací soud nezabýval situací, kdy byt v domě lidového bytového družstva nebyl členu tohoto družstva přidělen "administrativně" rozhodnutím národního výboru, nýbrž "jeho členství přetrvalo z doby před r. 1948", kdy nájemce bytu musel "pro nabytí tohoto členství" vynaložit náklady, odpovídající "skutečné hodnotě (kupní ceně) bytu". Výklad podaný Nejvyšším soudem pokládá stěžovatelka za nesprávný též proto, že "chtěl-li by zákonodárce kodifikovat odlišnou úpravu pro byty stavebních bytových družstev a pro ostatní družstevní byty, mohl tak učinit explicite". Stěžovatelka též poukazuje na to, že vzhledem k "malému počtu vzájemných interakcí" mezi družstvem a jeho členy ("člen LBD neplatil žádné roční příspěvky vztahující se k členství v družstvu a nemusel se účastnit žádných schůzí") představuje požadavek prokázat podání přihlášky nepřiměřené důkazní břemeno, jež se podle jejího názoru rovná "plíživému vyvlastnění". Zásah do jejích práv, jež má ústavněprávní důsledky, zakládá podle stěžovatelky i výrok odvolacího soudu o nákladech řízení, jestliže jí uložil povinnost vyšší než soud prvního stupně, neboť tím "porušil dispoziční princip, jímž je ovládáno sporné civilní řízení", jelikož "druhá procesní strana ... se této změny nedomáhala, když rozhodnutí vlastním odvoláním nenapadla". Vrchní soud se ve vyjádření k ústavní stížnosti (jež bylo intimováno zástupci stěžovatelky) odvolal na vydané rozhodnutí, jež má za věcně správné; na uplatněných (stěžovatelkou namítaných) názorech i procesních postupech setrvává, a ústavní stížnost má za nedůvodnou. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé; ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Jinak interpretace podústavního práva je svěřena soudům obecným a k případnému sjednocování jejich rozhodování je povolán Nejvyšší soud; Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Jelikož - jak se podává z obsahu ústavní stížnosti - je jejím předmětem především kritika nesprávného právního posouzení věci, a není-li, jak bylo řečeno, kategorie správnosti finálním referenčním hlediskem ústavně právního přezkumu, pak se jeho kontext nemůže projevit jinak, než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. nepředstavuje-li tím výklad extrémní, resp. excesivní. To se týká i té argumentace stěžovatelky, jež vychází z čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě, neboť tvrzený zásah do zde chráněných práv nemůže mít než základnu v kritizovaném právním posouzení věci, ať již odtud vyvozuje "zásah do ústavně chráněného principu právní jistoty" (čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny) nebo "závažné porušení zásad spravedlivého procesu" (čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy). V mezích takto limitovaného přezkumu byla posouzena ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná; nic z uvedených podmínek pro zásah Ústavního soudu totiž stížnosti stěžovatelky nesvědčí. Oponentura předestřená stěžovatelkou nemá ústavněprávní reflex již proto, že jimi otevřený spor spočívá zcela v rovině výkladu práva podústavního, který Ústavnímu soudu nepřísluší; stěžovatelka pokračuje v polemice s obecnými soudy na úrovni jimi užitého podústavního práva a proti rozhodným právním názorům obecných soudů toliko klade konstrukci vlastní, založenou na přesvědčení, že je "správnější", nedokládá však, proč by ta, které oponuje, měla být "protiústavní", resp. proč by