III.ÚS 600/24 – Ústavní soud

III.ÚS 600/24 ze dne 12. 6. 2024 Náležité odůvodnění nákladového výroku odvolacím soudem Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce zpravodaje Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Martina Círa, zastoupeného Mgr. Zuzanou Círovou, advokátkou, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. června 2021 č. j. 6 Cm 75/2010-173 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. prosince 2023 č. j. 6 Cmo 235/2021-233, za účasti Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti MAPE DEVELOPMENT a. s., sídlem Papírenská 1119/4a, Praha 6 - Bubeneč, zastoupené Mgr. Danielem Rejmanem, advokátem, sídlem U Prašné brány 1079/3, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto: I. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 7. prosince 2023 č. j. 6 Cmo 235/2021-233 bylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces (soudní ochranu) zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. prosince 2023 č. j. 6 Cmo 235/2021-233 se ruší. III. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění I. Shrnutí věci 1. Stěžovatel se domáhá náhrady nákladů řízení ve výši přesahující 100 000 Kč. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací mu nejprve vyhověl, jeho rozhodnutí nicméně bylo zrušeno Ústavním soudem kvůli porušení procesních práv vedlejší účastnice. V následném (touto ústavní stížností napadeném) rozhodnutí již odvolací soud stěžovateli nevyhověl, jak však bude dále vysvětleno, daný závěr nebyl řádným způsobem odůvodněn, čímž odvolací soud porušil základní právo stěžovatele na spravedlivý proces (soudní ochranu). II. Předchozí průběh řízení 2. Z ústavní stížnosti, napadených soudních rozhodnutí a spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 6 Cm 75/2010 zjistil Ústavní soud především následující skutečnosti. Vedlejší účastnice složila v roce 2009 do advokátní úschovy pět milionů Kč se záměrem koupit pozemek. Obchod se neuskutečnil, složené finanční prostředky ale neobdržela zpět, neboť dotčená advokátní kancelář je již odeslala třetí osobě. V roce 2010 vedlejší účastnice podala žalobu o zaplacení předmětné částky z titulu náhrady škody způsobené porušením povinnosti výkonu funkce jednatele s péčí řádného hospodáře. Žaloba směřovala vůči čtyřem subjektům, konkrétně se jednalo o advokátní kancelář, stěžovatele a dvě další fyzické osoby (jednou z nich byla osoba, které byly prostředky zaslány). Soudní řízení bylo po počátečních krocích již v roce 2010 Městským soudem v Praze přerušeno, neboť na majetek advokátní kanceláře byl prohlášen konkurz. Podáním ze dne 27. 4. 2021 vzala vedlejší účastnice žalobu v plném rozsahu zpět s odůvodněním, že na základě dohody o narovnání s insolvenčním správcem advokátní kanceláře byl jí vymáhaný nárok uspokojen (prostředky vrátila insolvenčnímu správci osoba, které byly původně zaslány). Vedlejší účastnice navrhla, aby Městský soud v Praze řízení zastavil a žádnému z účastníků řízení nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. 3. Městský soud v Praze usnesením ze dne 18. 6. 2021 č. j. 6 Cm 75/2010-173 řízení zastavil (I. výrok) a žádnému z účastníků řízení nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (II. výrok). Proti II. výroku usnesení podal stěžovatel odvolání a navrhl, aby Vrchní soud v Praze změnil napadený výrok tak, že vedlejší účastnici uloží povinnost zaplatit mu náhradu nákladů řízení před nalézacím soudem a náklady odvolacího řízení v celkové výši cca 156 000 Kč. Stěžovatel uvedl, že vůči své osobě od počátku popíral existenci nároku tvrzeného stěžovatelkou. Žádným svým úkonem nezavinil zastavení řízení mezi ním a vedlejší účastnicí, která jej ostatně ohledně možnosti uzavření dohody o narovnání či řešení nákladů řízení nijak nekontaktovala. Usnesením ze dne 26. 10. 2021 č. j. 6 Cmo 235/2021-186 odvolací soud prvostupňové rozhodnutí ve II. výroku změnil tak, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů za nalézací a odvolací řízení celkem cca 104 000 Kč. Ztotožnil se s právním názorem stěžovatele, že vedlejší účastnice způsobila zastavení řízení. 4. Rozhodnutí odvolacího soudu napadla vedlejší účastnice ústavní stížností. Argumentovala, že Vrchní soud v Praze změnil prvostupňové rozhodnutí v její neprospěch, aniž by jí o podaném odvolání informoval a dal jí tak příležitost se k podání vyjádřit. Ústavní soud návrhu vedlejšího účastnice vyhověl a napadené usnesení odvolacího soudu nálezem ze dne 15. 7. 2022 sp. zn. III. ÚS 100/22 zrušil. Měl za to, že i když zákonná úprava nestanoví povinnost doručovat odvolání proti rozhodnutí o nákladech řízení všem účastníkům, zásady kontradiktornosti řízení a rovnosti účastníků řízení, tvořící nedílnou součást práva na spravedlivý proces, vyžadují, aby v podobných případech měl účastník před rozhodnutím v jeho neprospěch možnost předložit vlastní argumenty k podanému odvolání. 5. Nyní napadeným usnesením Vrchní soud v Praze ve věci rozhodl opačně než před zásahem Ústavního soudu a potvrdil II. výrok původního rozhodnutí Městského soudu v Praze (tj. že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení), žádnému z účastníků nepřiznal ani náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud stručně zrekapituloval argumentaci stěžovatele (odvolatele) i vedlejší účastnice a uzavřel, že nalézací soud postupoval správně. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel nejprve zdůvodnil, proč od počátku pokládal žalobu vedlejší účastnice vůči své osobě za nedůvodnou, mj. nikdy nebyl statutárním orgánem dotyčné advokátní kanceláře. Žalované subjekty neměly nikdy postavení solidárních dlužníků, tvrzený nárok byl vůči nim uplatňován z různých právních důvodů. V řízení se oprávněně bránil několika úkony, ke kterým se vázaly příslušné náklady. Zastavení řízení stěžovatel nezavinil, neučinil ani žádný krok k uspokojení nároku vyplývajícího z podané žaloby. Posuzování (ne)důvodnosti zpětvzaté žaloby je nutno zkoumat nejen z hlediska procesního, ale rovněž hmotněprávního (existence hmotného práva tvrzeného v žalobě). S tímto právním názorem se v prvním rozhodnutí Vrchní soud v Praze ztotožnil a náhradu nákladů řízení mu přiznal. 7. V druhém případě již ale odvolací soud chybně dospěl k opačnému závěru, tedy že zavinění na zastavení řízení dopadá na všechny účastníky původního řízení, nikoliv jen na vedlejší účastnici a insolvenčního správce. Stále přitom platilo, že žaloba vůči stěžovateli nebyla podána hmotně-právně důvodně a ke zpětvzetí nedošlo pro chování stěžovatele. Nález Ústavního soudu na tomto nic nezměnil, řešil pouze otázku kontradiktornosti řízení ve vztahu k vedlejší účastnici. Lze tak uzavřít, že napadené usnesení vrchní soudu je překvapivé, nedostatečně odůvodňuje změnu výroku a nevypořádalo se dostatečně s argumentací stěžovatele v odvolání. Tím došlo k porušení stěžovatelova práva na soudní ochranu, zasáhlo do zásad právní jistoty a rovnosti stran řízení a v konečném důsledku také porušilo jeho vlastnické právo. III. Splnění podmínek řízení 8. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 a contrario zákona o Ústavním soudu), byla podána včas (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) a splňuje také ostatní náležitosti vyžadované zákonem [§ 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. IV. Průběh řízení před Ústavním soudem 9. Městský soud v Praze se k ústavní stížnosti ve stanovené lhůtě nevyjádřil. Vrchní soud v Praze uvedl, že se v rozhodnutí zabýval jednotlivými argumenty účastníků a jasně, stručně a srozumitelně svůj výrok odůvodnil. Při zastavení řízení z důvodu zpětvzetí návrhu je možné posuzovat zavinění zpětvzetí pouze z hlediska procesního, neboť se uplatní obecné pravidlo dané v § 146 odst. 1 písm. b) o. s. ř. spolu se speciálním pravidlem vyplývajícím z § 146 odst. 2 o. s. ř. Soud se vždy nejprve zabývá tím, zda některá ze stran sporu zastavení řízení nezavinila svým jednáním, čímž je zohledněn individuální přístup účastníků řízení k samotnému řízení. 10. Vyjádření vedlejší účastnice vysvětluje, z jakých důvodů považovala stěžovatele za společníka dotčené advokátní kanceláře. Zdůrazňuje, že zatímco její ústavní stížnost se skutečně dotýkala jejích ústavně zaručených práv, stěžovatelův návrh v tomto není "rovnocenný", pokládá jej jen za projev nesouhlasu s výkladem podústavního práva. Věc již byla dostatečně řešena obecnými soudy (jednou nesprávně, podruhé správně) i Ústavním soudem a vedlejší účastnice si již přeje učinit za dlouholetou kauzou definitivní tečku. 11. Protože vyjádření neobsahovala žádné nové skutečnosti, Ústavní soud je nezasílal stěžovatelovi k replice. 12. Podle § 44 zákona o Ústavním soudu rozhodl Ústavní soud bez konání ústního jednání, protože od něj nebylo možno očekávat další objasnění věci. V. Vlastní hodnocení Ústavního soudu 13. Ústavní soud mnohokrát zdůraznil, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91