III.ÚS 602/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 602/25 ze dne 27. 3. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce zpravodaje Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele A. H., právně zastoupeného Mgr. Karolinou Kovácsovou, advokátkou, sídlem Václavská 20, Praha 2 - Nové Město, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. listopadu 2024 č. j. 96 Co 106/2024-3741 a rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 25. ledna 2024 č. j. 0 P 91/2019-3580, spojené s návrhem na zrušení § 917 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Lounech, jako účastníků řízení, a I. Š. a nezletilého A. H., v řízení před obecnými soudy zastoupeného opatrovníkem městem X, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění I. Obsah napadených rozhodnutí a argumentace stěžovatele 1. Ústavnímu soudu byl dne 23. 2. 2025 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku odvolacího soudu (a vyslovení protiústavnosti rozsudku soudu prvního stupně), a to pro jejich rozpor s čl. 10 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Okresní soud v Lounech jako soud prvního stupně zamítl návrh, kterým se stěžovatel jako otec domáhal snížení výživného pro nezletilého syna A. počínaje dnem 1. 9. 2022 na částku 8 000 Kč měsíčně (výrok I.), zamítl návrh matky na změnu péče o nezletilého A. (výrok II.), zamítl návrh otce na změnu péče o nezletilého A. (výrok III.), zamítl návrh otce na výkon rozhodnutí uložením pokuty matce za nepředání nezletilého A. do péče otce v termínu od 23. 2. 2023 17:00 hodin do 26. 2. 2023 17:00 hodin (výrok IV.), zamítl návrh otce na výkon rozhodnutí uložením pokuty matce za nepředání nezletilého A. do péče otce v termínu 23. 3. 2023 (výrok V.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok VI.). 3. Ve věci výživného, jež bylo otci původně stanoveno platit počínaje dnem 1. 9. 2020 ve výši 25 000 Kč, a to tak, že částku 8 000 Kč měsíčně uhradí k rukám matky a částku 17 000 Kč měsíčně na účet nezletilého syna A., rozhodl soud, že je i nadále přiměřené odůvodněným potřebám nezletilého i schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům rodičů, a to včetně spořicí složky, v jejímž stanovení soud nespatřuje nic diskriminačního ani protiústavního. Ke změně péče, jak ji navrhovala matka i otec, soud neshledal žádný důvod. Uvedl, že soudy již v předchozím řízení o péči pečlivě zvažovaly způsob úpravy péče o nezletilého a soud má za to, že nastavený způsob péče je i nyní v nejlepším zájmu nezletilého, který po všech stránkách dobře prospívá. Z výpovědi nezletilého je sice zřejmé, že by rád chodil do školy v P. i v pátky, kdy má individuální výuku (u otce), ovšem za situace, kdy spolu rodiče nežijí a oba mají zájem o nezletilého pečovat v co nejširším rozsahu, je provedená úprava tím nejlepším uspořádáním péče. Reflektuje v prvé řadě nejlepší zájem dítěte, jeho právo na péči obou rodičů, ale i právo obou rodičů na rodinný život a péči o dítě. Soud neshledal důvod pro "výměnu" rolí tzv. školního a neškolního rodiče, neboť nezletilý je ve škole v P. zjevně spokojený, prostředí této školy již dobře zná, zná učitele, má zde kamarády, prospívá zde na samé výborné a nic nesvědčí o tom, že by ve výuce či přípravě na výuku polevoval, jak uváděl otec, a za tohoto stavu by nebylo v zájmu nezletilého, aby nyní školu měnil. 4. Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací nevyhověl odvolání žádného z rodičů a rozsudek soudu prvního stupně potvrdil jako věcně správný. Doplnil dokazování o pohovor s nezletilým a shledal, že ani podle vyjádření nezletilého není důvod pro změnu výchovných poměrů. 5. Podrobnější rekapitulace napadených rozhodnutí není v dané věci třeba, neboť jejich obsah, jakož i průběh řízení, jsou všem účastníkům známy. 6. Stěžovatelova argumentace v ústavní stížnosti směřovala původně proti výroku, kterým byl zamítnut jeho návrh na snížení výživného. Stěžovatel nesouhlasí s tím, že má nadále platit na účet nezletilého částku 17 000 Kč. Tvrdí, že funkcí výživného je především uspokojení odůvodněných potřeb nezletilého, a pakliže jsou tyto potřeby dostatečně saturovány, nesmí být prostřednictvím výživného zasahováno do práva povinného vlastnit majetek a práva s tímto majetkem nakládat podle jeho vlastní úvahy a také práva na výchovu jeho dítěte, kdy jen rodič je oprávněn rozhodnout s kolika penězi se bude jeho dítě učit hospodařit a zda mu v dospělosti daruje nějaký naspořený obnos. Stěžovatel má povinnost o své děti pečovat a vychovávat je, případně matce na její péči přiměřeně přispívat, nikoli však vytvářet úspory. Stěžovatel je v podstatě diskriminován oproti rodičům, o jejichž vyživovací povinnosti soud nemusel rozhodovat a kterým tak i přes vysoké příjmy nikdo neukládá povinnost svým dětem spořit. 7. Stěžovatel má ve své péči kromě nezletilého A. také nezletilého K. O oba chlapce se vzorně stará. Pokud by nadále platilo, že je povinen nezletilému A. měsíčně spořit uvedenou částku, zatímco nezletilému K. není povinen spořit žádný z rodičů, pak by vznikala nerovnost mezi oběma chlapci. Přitom životní úroveň všech dětí otce by měla být srovnatelná. Stěžovatel jako rodič je přesvědčen, že není správné a výchovné, aby děti v den svých 18. narozenin získaly možnost nakládat se stotisícovými, případně milionovými částkami. Je pak morálně nepřípustné, aby jeden ze synů dostal finanční obnos značné hodnoty a druhý nikoli. 8. Ústavní stížnost stěžovatel spojil s návrhem na zrušení § 917 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"). Jako důvod zopakoval svá tvrzení z řízení před obecnými soudy. Podle nich je uvedené ustanovení koncipováno jako obecné pravidlo pro každého majetného rodiče a je jím zasahováno do základního práva povinného rodiče, který byť své dítě dostatečně materiálně i finančně vyživuje a podporuje, je mu navíc ve formě stanovení povinnosti tvorby úspor krácen jeho majetek. Ten je převáděn do jmění dítěte a do společné dispozice s matkou dítěte, která se ale na tvorbě jmění dítěte nijak nepodílí. Kromě toho, má-li být toto ustanovení aplikováno jen na rozvedené rodiče (resp. rodiče, o jejichž vyživovací povinnosti rozhoduje soud), kteří mají vysoké příjmy, pak jde o aplikaci diskriminační. 9. Dne 10. 3. 2025 byla Ústavnímu soudu doručena další ústavní stížnost stěžovatele, z jejíhož obsahu Ústavní soud dovodil, že se jedná o doplnění původní ústavní stížnosti. Stěžovatel v něm blíže vysvětlil, proč považuje za protiústavní též výroky (IV. a V.) rozsudku soudu prvního stupně, týkající se výkonu rozhodnutí uložením pokut matce. Nesouhlasí se závěrem, že došlo ke zcela ojedinělému excesu z jinak řádného předávání nezletilého mezi rodiči, kdy nezletilý verbálně odjezd s otcem odmítl. Za podstatnou stěžovatel považuje skutečnost, že řízení o výkonu rozhodnutí není řízením nalézacím, ale řízením exekučním a rozhodující soud je vázán rozsudkem. Stěžovatel namítá svévoli ve smyslu nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy. II. Procesní podmínky řízení 10. Ústavní stížnost je ve vztahu k výroku II. rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 25. ledna 2024 č. j. 0 P 91/2019-3580, kterým zamítl návrh matky na změnu péče o nezletilého A., podána osobou zjevně neoprávněnou, neboť soud zde nerozhodl o právu či povinnosti stěžovatele a tento výrok nemohl nijak zasáhnout do jeho práv. 11. Ve zbývající části ústavní stížnost splňuje procesní předpoklady podle zákona o Ústavním soudu. Byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona). III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 12. Ústavní soud po přezkoumání napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veře