III.ÚS 63/24 – Ústavní soud

III.ÚS 63/24 ze dne 11. 6. 2024 Určování výše finanční náhrady za odňatý a nevydaný pozemek Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Tomáše Lichovníka, ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Pavla Gřeška, 2) Slavomíra Gřeška, 3) Josefa Gřeška, všichni zastoupeni Mgr. Tomem Káňou, advokátem, se sídlem nám. Míru 6, Frenštát pod Radhoštěm, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. října 2023 č. j. 28 Cdo 2627/2023-222, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, a České republiky - Státního pozemkového úřadu, se sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 - Žižkov, zastoupené JUDr. Adamem Rakovským, advokátem, se sídlem Václavská 316/12, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 17. října 2023 č. j. 28 Cdo 2627/2023-222 byla porušena základní práva stěžovatelů zaručená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. října 2023 č. j. 28 Cdo 2627/2023-222 se ruší. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Stěžovatelé se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhají zrušení v záhlaví uvedeného usnesení pro porušení svých ústavně zaručených práv podle čl. 4 odst. 4 a čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti, přiložených listin a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 3 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 4 C 254/2017 se podává, že stěžovatelé se jako osoby oprávněné podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), domáhali u obvodního soudu zaplacení 4 635 136 Kč s příslušenstvím jako finanční náhrady za odňaté a nevydané pozemky, původně označené jako PK X role díl "f" o výměře 4 099 m2 a PK Y les díl "g" o výměře 4 206 m2, k. ú. Vršovice, obec Opava (dále jen "pozemky"). 3. Obvodní soud rozsudkem ze dne 23. 11. 2022 č. j. 4 C 254/2017-173, doplněným usnesením ze dne 9. 12. 2022 č. j. 4 C 254/2017-176, uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit každému stěžovateli částku ve výši 263 809,40 Kč (výrok I., II. a III.), co do požadavku na zaplacení částky 1 281 235,90 Kč pro každého ze stěžovatelů žalobu zamítl (výrok IV.) a rozhodl o nákladech řízení. Obvodní soud přiznal stěžovatelům peněžitou náhradu ve výši ceny odňatých pozemků stanovené podle § 28a zákona o půdě [v cenách platných ke dni 24. 6. 1991 podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (dále jen "vyhláška")]. Vyšel z hodnoty pozemků stanovené ve znaleckém posudku, který pozemky posoudil jako stavební, neboť byly dle platného územního rozhodnutí určeny k zastavění a v době převodu již na nich byla realizována stavba (vodojem). Hodnotu nevypořádaného restitučního nároku obvodní soud určil u každého stěžovatele ve výši 43 968,24 Kč a následně v souladu se sjednocujícím rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2021 sp. zn. 28 Cdo 3772/2018 přiznal stěžovatelům její šestinásobek ve výši 263 809,40 Kč, a co do zbylé požadované částky žalobu zamítl. Vedlejší účastnice podala odvolání proti vyhovujícím výrokům I., II. a III. rozsudku obvodního soudu a stěžovatelé napadli u odvolacího soudu rozsudek celý. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 30. 3. 2023 č. j. 70 Co 76/2023-200 rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. až III. v rozsahu částek 232 784,25 Kč pro každého ze stěžovatelů potvrdil, a co do částky 31 025,15 Kč pro každého ze stěžovatelů změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl (výrok I.). Dále rozsudek soudu prvního stupně ve výroku IV. potvrdil (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení. 4. Následné dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud odmítl. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že městský soud se v otázce mimořádného zvýšení šestinásobku ceny zjištěné podle vyhlášky, s přihlédnutím k individuálním poměrům věci, neodchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu a nebyl důvod tuto otázku posoudit jinak. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2021 č. j. 28 Cdo 3772/2018-161, navazujícího na nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021 sp. zn. Pl. ÚS 21/19, lze za přiměřenou a rozumnou výši peněžité náhrady obecně považovat šestinásobek ceny určené podle vyhlášky, přičemž specifika konkrétního případu mohou zcela výjimečně odůvodnit odchýlení se od výpočtu. Nejvyšší soud uzavřel, že od rozhodné judikatury se obecné soudy neodchýlily a důvod pro mimořádné zvýšení náhrady neshledaly. Vývoj tržních cen nelze považovat za mimořádnou okolnost, neboť byl důvodem soudní praxí přijatého řešení o zvýšení náhrady. II. Argumentace stěžovatelů 5. Stěžovatelé v ústavní stížnosti nesouhlasí s Nejvyšším soudem nastaveným koeficientem 6, jímž se násobí základní výše finanční náhrady zjištěná postupem dle ustanovení § 28a zákona o půdě. Podle stěžovatelů bylo při stanovení koeficientu Nejvyšším soudem postupováno metodologicky nesprávně, neboť míra inflace za léta 1991 až 2021 byla sledována z cenového vývoje komodit ve spotřebním koši, do něhož nebyly zahrnuty nemovitosti, u nichž byl cenový nárůst ještě vyšší. Dovozují proto, že výše finanční náhrady za odňaté a nevydané pozemky by měla být jako přiměřená a rozumná stanovena v částce vyšší než šestinásobek základní výše zjištěné dle ustanovení § 28a zákona o půdě, nebo by měla být navázána na jiný než fixně daný koeficient, jenž ze své povahy bude muset být v průběhu plynutí času podroben úpravám, včetně těch, jež budou vyvolány nepředvídatelnými okolnostmi, jak se tomu stalo v současné době (výše inflace). III. Vyjádření účastníka řízení a vedlejší účastnice řízení 6. Soudkyně zpravodajka podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zaslala ústavní stížnost k vyjádření účastníkovi řízení a vedlejší účastnici řízení. 7. Nejvyšší soud ve svém vyjádření především odkázal na napadené usnesení, kterým nezasáhl do práv stěžovatelů. K požadavku stěžovatelů na zvýšení částky za odňaté pozemky konstatoval, že mimořádnou okolností podle § 16 zákona o půdě zcela jistě nebude zohlednění aktuální tržní ceny odňatých a nevydaných nemovitostí, neboť právě "rozumná, spravedlivá a přiměřená" finanční náhrada, tak jak byla vymezena v judikatuře Ústavního soudu (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2017 sp. zn. II. ÚS 4139/16 a nález pléna Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021 sp. zn. Pl. ÚS 21/19), má být ústavně přijatelným ekvivalentem hodnoty původních pozemků, jež nebylo možné oprávněné osobě vydat. Judikatorně ustavený postulát přiměřené a spravedlivé náhrady tudíž nelze interpretovat tak, že náhrada má být přiznána v takové výši, aby si v dané lokalitě mohla oprávněná osoba pořídit odpovídající náhradní pozemek. 8. Státní pozemkový úřad ve vyjádření souhlasil s koeficientem nastaveným rozsudkem Nejvyššího soudu 16. 2. 2021 č. j. 28 Cdo 3772/2018-161, neboť dostatečně reflektuje judikaturu Ústavního soudu. Vzhledem k tomu, že obecné soudy v posuzovaném případě nezjistily mimořádné skutečnosti opravňující k vydání vyšší finanční náhrady za předmětné nemovitosti, považuje rozhodnutí obecných soudů za správné. 9. Obdržená vyjádření byla zaslána stěžovatelům, kteří v replice setrvali na svém názoru, že Nejvyšším soudem stanovený koeficient 6 není ústavně souladný. IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona o Ústavním soudu. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v nichž bylo vydáno usnesení napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné prostředky k ochraně svých práv, respektive žádné další k dispozici neměli (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario) V. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti V. I. Obecná východiska 11. Podle čl. 89 odst. 2 Ústavy jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby. Tento příkaz platí i pro Ústavní soud. Také pro posouzení této ústavní stížnosti je klíčové, postupovaly-li obecné soudy v souladu se závěry a právními názory uvedenými v nálezech Ústavního soudu ve skutkově a právně obdobných věcech. Právní názor obsažený v odůvodnění rozhodnutí Ústavního soudu - má-li obecnou povahu - je závazný při řešení typově shodných případů [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 41/02 (N 10/32 SbNU 61; č. 98/2004 Sb.)]. Mimo jiné proto, že jde v důsledku o způsob výkladu a použití norem ústavního pořádk