III.ÚS 636/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 636/16 ze dne 6. 9. 2016   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti Ireny Černé, zastoupené JUDr. Filipem Matoušem, advokátem, sídlem Lazarská 6, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2015 č. j. 33 Cdo 3528/2015-494, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. března 2015 č. j. 69 Co 35/2015-467 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 2. července 2014 č. j. 20 C 18/2012-415 ve spojení s usnesením ze dne 29. září 2014 č. j. 20 C 18/2012-435, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a Ireny Krejčové, zastoupené JUDr. Josefem Burketem, advokátem, sídlem Vaníčkova 315/7, Praha 6, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť jejich postupem bylo dotčeno její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 20 C 18/2012 Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se žalobou vůči vedlejší účastnici, která je její dcerou, domáhala určení vlastnického práva k individualizovaným nemovitostem v kat. úz. Slivenec. Tyto nemovitosti stěžovatelka darovala vedlejší účastnici na základě darovací smlouvy, kterou bylo současně zřízeno ve prospěch stěžovatelky věcné břemeno doživotního bydlení v domě a doživotního výlučného užívání domu a pozemků. Pro chování vedlejší účastnice, které údajně hrubě porušovalo dobré mravy, stěžovatelka ji vyzvala k vrácení daru. Současně namítla i neplatnost darovací smlouvy. Po obsáhlém dokazování v průběhu řady ústních jednání obvodní soud rozsudkem ze dne 2. 7. 2014 č. j. 20 C 18/2012-415 (pozn. původně označeného jako č. j. 20 C 18/2012-515, po přečíslování stran soudního spisu označeného správně jako č. j. 20 C 18/2012-415) určovací žalobu zamítl (poté usnesením doplnil nákladový výrok). V odůvodnění konstatoval okolnosti svědčící ve prospěch platnosti darovací smlouvy (vyjma čl. IV. o zřízení věcného břemene, který vyhodnotil jako neplatný pro neurčitost, avšak oddělitelný od zbývajících ujednání darovací smlouvy), a neshledal hrubé porušení dobrých mravů jako podmínky pro vrácení daru. 3. Stěžovatelka proti rozsudku obvodního soudu podala odvolání, v němž, kromě jiného, vyjádřila přesvědčení o neoddělitelnosti čl. IV. smlouvy od zbývající části smlouvy, polemizovala s dalšími závěry soudu, včetně posouzení intenzity chování vedlejší účastnice (v návaznosti na naplnění podmínek pro vrácení daru). Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") stěžovatelčino odvolání neshledal důvodným a rozsudkem ze dne 11. 3. 2015 č. j. 69 Co 35/2015-467 potvrdil rozsudek obvodního soudu. Se závěry obvodního soudu se ztotožnil, vyjma neplatnosti smlouvy o zřízení věcného břemene k rodinnému domu (sc. té části darovací smlouvy, v níž bylo sjednáno věcné břemeno). 4. Proti rozsudku městského soudu stěžovatelka brojila dovoláním, jehož přípustnost spatřovala ve vymezených otázkách, při jejichž řešení se městský soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. otázka nebyla dovolacím soudem dosud řešena. Z dalšího textu dovolání lze usuzovat, že jimi bylo posouzení podmínek zproštění mlčenlivosti advokátky sepsavší darovací smlouvu, převodu příslušenství při jeho neurčitém popisu a oddělitelnost neplatné části smlouvy. Dovolání Nejvyšší soud usnesením ze dne 16. 12. 2015 č. j. 33 Cdo 3528/2015-494 odmítl, protože vymezené otázky nejsou způsobilé založit jeho přípustnost (buď jde o výtku vady řízení, či se odvíjejí od skutkového stavu, a to od jeho vlastní verze nebo prostřednictvím skutkových námitek). II. Argumentace stěžovatelky a vyjádření účastníků a vedlejší účastnice 5. Stěžovatelka po popisu průběhu řízení před obecnými soudy (II. část návrhu) snáší svoje argumenty o porušení základního práva na spravedlivý proces (III. - V. část návrhu). Nesouhlasí se závěrem, že ke zproštění mlčenlivosti advokátky postačoval pouze souhlas vedlejší účastnice, přitom se k této námitce městský soud nevyjádřil a Nejvyšší soud také ne, protože tomu bránilo nepřípustné dovolání. Trvá na svém stanovisku, že z celé konstrukce darovací smlouvy je zřejmé, že nelze jednu část tohoto úkonu oddělit od části druhé, které podporuje jazykovým výkladem příslušných ustanovení a využívá odkazu na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2218/2009 akcentujícího respekt k vůli účastníků právního úkonu s přihlédnutím k zamýšlenému účelu. 6. Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků a vedlejší účastnice k ústavní stížnosti. 7. Nejvyšší soud namítl, že stěžovatelka v ústavní stížnosti opakuje argumenty, které použila již v dovolání, a odkázal na odůvodnění svého usnesení, proč se jimi nemohl zabývat. Zdůraznil, že stěžovatelka v ústavní stížnosti snáší výhrady především proti postupu soudu prvního stupně a soudu odvolacího, konkrétní námitky proti postupu soudu dovolacího neuplatňuje. Stěžovatelčin názor, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces, Nejvyšší soud nesdílí, návrh na rozhodnutí o ústavní stížnosti neformuloval. 8. Městský soud nejprve konstatoval, že k porušení práva stěžovatelky na soudní ochranu nedošlo, posléze vyslovil nesouhlas s údajnou nepoužitelností výslechu advokátky, která neměla uzavřenou smlouvu o poskytování právních služeb se stěžovatelkou, a připomenul, že své závěry ve vztahu k tvrzené neplatnosti smlouvy a k neexistenci důvodů pro vrácení daru logicky vysvětlil. Městský soud navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost. 9. Obvodní soud pouze odkázal na odůvodnění svého rozsudku s tím, že v ústavní stížnosti není uvedeno nic nového; návrh na rozhodnutí o ústavní stížnosti neuvedl. 10. Vedlejší účastnice je toho názoru, že rozhodnutí obecných soudů nemají povahu svévole, jsou logická, jasná, přesvědčivá, mající oporu ve skutečnostech zjištěných velmi rozsáhlým dokazováním a v judikatuře, a že mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými není dán žádný rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Navrhla, aby ústavní stížnost byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný. 11. Vyjádření účastníků a vedlejší účastnice neobsahují žádné nové skutečnosti, ani argumenty, povětšinou reagují odkazy na dřívější rozhodnutí obecných soudů. Z tohoto důvodu nebylo třeba tato vyjádření zasílat stěžovatelce na vědomí a k případné replice. III. Procesní předpoklady projednání návrhu 12. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje; ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 13. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. 14. Ústavní soud se - v souladu se svojí působností (bod 13.) - ústavní stížností zabýval pod zorným úhlem stěžovatelkou namítaného porušení jejího základního práva, tj. práva na spravedlivý proces a konstatuje, že k jeho porušení napadenými rozhodnutími, ani postupem obecných soudů předcházejících jejich vydání (v konečném výsledku), nedošlo. 15. Ústavní stížnost se koncentruje do dvou argumentů o porušení práva na spravedlivý proces. Je to problematika zproštění mlčenlivosti advokátky sepisující darovací smlouvu (část III. a