III.ÚS 646/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 646/22 ze dne 5. 4. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelek M. P. a E. P., obou zastoupených Mgr. Martinem Kainem, advokátem, sídlem Nádražní 58/110, Praha 5 - Smíchov, proti výroku IV. rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. prosince 2021 č. j. 28 Co 209/2021-444, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a 1) Ing. Josefa Sedláka, MBA, sídlem Koterovská 633/29, Plzeň, insolvenčního správce dlužnice B. P., a 2) M. P., zastoupeného opatrovnicí JUDr. Bohumilou Dokoupilovou, advokátkou, sídlem Dlouhá 138, Příbram, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Stěžovatelky se ústavní stížností domáhají zrušení výroku o náhradě nákladů řízení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jejich základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny, jakož i právo podnikat a získávat prostředky pro své životní potřeby prací podle čl. 26 odst. 1 a 3 Listiny. 2. První vedlejší účastník řízení (žalobce) se domáhal zrušení a vypořádání spoluvlastnictví dlužnice Boženy Průšové, stěžovatelek (první a třetí žalované) a druhého vedlejšího účastníka řízení (druhého žalovaného) k nemovitostem v žalobě blíže specifikovaným (dále jen "předmětné nemovitosti"). Stěžovatelky se bránily návrhem na odklad zrušení spoluvlastnictví podle § 1155 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. 3. Okresní soud v Příbrami (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 30. 6. 2021 č. j. 8 C 87/2017-365 žalobě vyhověl a spoluvlastnictví dlužnice a žalovaných zrušil a nařídil prodej předmětných nemovitostí ve veřejné dražbě. Návrh stěžovatelek na odklad zrušení podílového spoluvlastnictví zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. 4. K odvolání stěžovatelek a druhého vedlejšího účastníka řízení Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 16. 12. 2021 č. j. 28 Co 209/2021-444 změnil rozsudek okresního soudu tak, že žalobu na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem zamítl [výrok pod bodem I. písm. a)] s tím, že zrušení spoluvlastnictví odložil na dobu 18 měsíců od právní moci rozsudku [výrok pod bodem I. písm. b)]. Výroky II. a III. rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi prvním vedlejším účastníkem řízení a státem a mezi prvním a druhým vedlejším účastníkem řízení. Výrokem IV. uložil prvnímu vedlejšímu účastníkovi řízení povinnost nahradit stěžovatelkám náklady řízení před okresním soudem ve výši 85 716 Kč a v řízení před krajským soudem ve výši 28 556 Kč. Krajský soud na základě úspěchu ve věci žalovaným (tedy i stěžovatelkám) přiznal za použití § 224 odst. 1 a 2, § 142 odst. 1 a § 151 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") náhradu nákladů řízení. Při určení jejich výše použil § 9 odst. 4 písm. b) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Vyšel tak z tarifní hodnoty 50 000 Kč, resp. pro část řízení, v níž se kumuloval i odklad zrušení spoluvlastnictví, vyšel z hodnoty o 10 000 Kč vyšší (§ 9 odst. 1 advokátního tarifu). Použití § 8 odst. 5 advokátního tarifu krajský soud vyloučil, neboť nebyl k dispozici aktuální znalecký posudek, pročež ocenění předmětných nemovitostí a hodnotu práva by bylo možno zjistit jen s nepoměrnými obtížemi. Některé úkony právní služby pak krajský soud považoval za neúčelné (např. doplnění vyjádření, neúspěšně vznesenou námitku podjatosti znalce nebo návrh na opravu usnesení), a proto za ně náhradu nákladů řízení stěžovatelkám nepřiznal. II. Argumentace stěžovatelek 5. Stěžovatelky v ústavní stížnosti namítají porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nesouhlasí s tím, že krajský soud při stanovení výše náhrady nákladů řízení za zrušení a vypořádání spoluvlastnictví vyšel z § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu a nikoliv ze stěžovatelkami navrhovaného § 8 odst. 5 advokátního tarifu. V této souvislosti stěžovatelky poukazují na to, že krajský soud měl k dispozici znalecké posudky z roku 2014 a 2016, podle nichž bylo možno hodnotu předmětu sporu určit. Postupem krajského soudu tak došlo ke vzniku značné disproporce mezi výší náhrady nákladů řízení určené soudem a částkou, která jim měla být přiznána. Dále nesouhlasí s tím, že některé jimi vynaložené náklady byly posouzeny jako neúčelné. Polemizují přitom s argumentací krajského soudu, kterou odůvodnil neúčelnost těchto úkonů. Přestože některá z vyjádření stěžovatelek byla vyžadována přímo soudem, krajský soud na tuto skutečnost nereflektoval a náhradu za takto vynaložené náklady jim nepřiznal. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovatelkami, které byly účastnicemi řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelky jsou právně zastoupeny v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelky vyčerpaly všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen Ústava")] a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. 8. Stěžovatelky brojí proti výroku rozsudku krajského soudu o náhradě nákladů řízení. Problematikou náhrady nákladů řízení se Ústavní soud ve své předchozí judikatuře opakovaně zabýval, přičemž zdůraznil, že z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 777/12 ze dne 15. 10. 2012 (N 173/67 SbNU 111; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná také na http://nalus.usoud.cz)]. Otázka náhrady nákladů řízení tak může dosáhnout ústavněprávní roviny teprve v případě zásadního zásahu do majetkových práv stěžovatele či extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení. Na druhou stranu Ústavní soud setrvale zdůrazňuje, že úkolem obecného soudu není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti, mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 653/03 ze dne 12. 5. 2004 (N 69/33 SbNU 189) či nález sp. zn. II. ÚS 2658/10 ze dne 5. 1. 2012 (N 3/64 SbNU 29)]. 9. Podstatou ústavní stížnosti je především nesouhlas stěžovatelek s aplikací § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu, na místo jimi prosazovaného § 8 odst. 5 advokátního tarifu. Stěžovatelky argumentují tím, že vycházel-li by krajský soud z tarifní hodnoty, kterou bylo možno stanovit podle znaleckého posudku, jenž měl krajský soud k dispozici, musela by být přiznaná náhrada nákladů řízení daleko vyšší. Jak již bylo uvedeno shora, rozhodnutí o tom, podle jakých ustanovení je třeba stanovit tarifní hodnotu sporu, spadá pod výklad podústavního práva, který nenáleží Ústavnímu soudu, nýbrž obecným soudům. Dospěl-li krajský soud v roce 2021, kdy rozhodoval o náhradě nákladů řízení, že při stanovení tarifní hodnoty nemůže aplikovat § 8 odst. 5 advokátního tarifu, neboť nelze vycházet ze znaleckého posudku z roku 2016 pro jeho neaktuálnost, není jeho úvaha o tom, že by hodnotu práva bylo možno zjistit s nepoměrnými obtížemi, zjevně nepřiměřená. Nelze nadt