III.ÚS 679/25 – Ústavní soud

III.ÚS 679/25 ze dne 5. 6. 2025 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka (soudce zpravodaje), soudce Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele R. Š., zastoupeného JUDr. Lucií Hrdou, advokátkou, sídlem Vinohradská 343/6, Praha 2 - Vinohrady, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. listopadu 2024 č. j. 21 Co 167/2024-3648, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a E. G. a nezletilého J. G., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 21. 9. 2023 č. j. 0 P 406/2017-3416 svěřil nezletilého J. do péče matky (výrok I.), rozhodl o povinnosti otce přispívat na výživu nezletilého (výrok II.), o nedoplatku otce na výživném (výrok III.), o povinnosti matky přispívat na výživu nezletilého (výrok IV.), o nedoplatku matky na výživném (výrok V.), o styku otce s nezletilým (výrok VI.), o bydlišti nezletilého (výrok VII.), o příjmení nezletilého (výrok VIII.) a o náhradě nákladů mezi účastníky řízení (výrok IX.) a vůči České republice (výrok X., XI.). 3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudek obvodního soudu ve výrocích I., IV. a V. potvrdil (výrok I.), výroky II., III. a VI. změnil (výroky II., III, VI.), řízení o odvolání otce proti výroku VII. zastavil (výrok V.), rozsudek obvodního soudu ve výroku VIII. zrušil a řízení o návrhu otce na určení příjmení nezletilého zastavil (výrok IV.), změnil výroky X. a XI o náhradě nákladů vůči státu (výroky VII. a VIII.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok IX.) II. Argumentace stěžovatele 4. Stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně rekapituluje průběh řízení před obecnými soudy. Uvádí, že městský soud rozhodoval o poměrech nezletilého v době, kdy mu bylo již deset let, tedy více než po sedmi letech od počátku opatrovnického řízení. Po celou tuto dobu byla úprava péče a styku výrazně vychýlená ve prospěch matky. 5. Městský soud pochybil, když neumožnil změnu péče z výlučné péče matky na péči střídavou (byť v asymetrické podobě), či nerozšířil právo osobního styku stěžovatele s nezletilým, byť si to nezletilý výslovně přál. Ačkoli stěžovatel v této souvislosti navrhl účastnický výslech nezletilého, městský soud tento důkaz neprovedl a v odůvodnění se s tím nevypořádal. Pohovor nezletilého s kolizním opatrovníkem probíhal za přítomnosti bratra matky, což může zavdávat pochybnosti o objektivitě důkazu. 6. Stěžovatel uvádí, že městský soud při rozhodování o péči nevzal v potaz skutečnost, že matka dlouhodobě brání kontaktu nezletilého se stěžovatelem. Stejně tak ani to, že matka nepravdivě obvinila stěžovatele z domácího násilí. Městský soud nevysvětlil, proč není podle něj možná střídavá péče rodičů, ale prázdninovou péči upravil fakticky jako střídavou. Stěžovatel se dále ohrazuje proti závěrům městského soudu, že se dopustil jednání, které mu bylo ve vztahu k matce kladeno za vinu v trestním řízení. Teprve správní orgán je oprávněn posoudit, zda se uvedený skutek stal a kdo jej spáchal. Městský soud se také nijak nezabýval tvrzením stěžovatele, že motivem podávání trestních oznámení byla cílená snaha odloučit nezletilého od stěžovatele. Městský soud nevzal v úvahu ani to, že stěžovatel byl připraven zajistit si v Praze další bydlení. Městský soud také odmítl provést důkaz revizním znaleckým posudkem. 7. V souvislosti s úpravou styku namítá, že městský soud zachoval značnou disproporčnost v právech a povinnostech rodičů nastolenou rozsudkem obvodního soudu. Je to výlučně stěžovatel, kdo nese časové a finanční náklady spojené s vyzvedáváním nezletilého v místě bydliště matky nebo školském zařízení v P. Rozhodnutí odstěhovat se však učinila matka. Městský soud tyto skutečnosti nevzal v úvahu. 8. Při určení dlužného výživného nevzal městský soud v potaz, že stěžovatel založil nezletilému stavební spoření a že nezletilému pořizuje veškeré jeho oblečení, obuv a sportovní vybavení. Při určení výživného se nevypořádal ani se zvýšenými náklady stěžovatele na cestování do P. a zpět. Městský soud se nezabýval ani jeho návrhem, aby dlužné výživné, které je povinen uhradit, bylo použito na tvorbu úspor nezletilého. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Ústavní soud předně připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihují některé z ústavně zaručených základních práv a svobod nebo jsou v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu nebo s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, příslušejí civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k porušení ústavně zaručených práv. 11. Obzvláště rezervovaně pak Ústavní soud přistupuje k soudním rozhodnutím ve věcech rodinných. Rozhodování soudů v rodinněprávních věcech se do značné míry odvíjí od zjišťování a posuzování skutkových okolností a otázek, což je v prvé řadě úkolem obecných soudů. Žádný soud nedokáže konflikt rodičů vyřešit ke spokojenosti všech stran. Ústavní soud rovněž zdůrazňuje, že nemůže mít pravomoc konečného univerzálního "rozhodce", jeho úkol může spočívat pouze v posouzení vzniklého stavu z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž byla soudem eventuálně upřena jejich ochrana. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu se tak zužuje, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc soustředí pouze na posouzení, zda nejde o extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na libovůli, resp. které by jinak porušovalo právo účastníka řízení na soudní ochranu (srov. např. usnesení ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2468/14). 12. Z těchto principů Ústavní soud vyšel i při posouzení námitek stěžovatele. Ústavní soud konstatuje, že podstatu ústavní stížnosti představuje rozsáhlá polemika stěžovatele se skutkovými zjištěními a právními závěry městského soudu. 13. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá mj. zásada volného hodnocení důkazů obsažená v § 132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."). Z ústavního principu nezávislosti soudů však vyplývá mj. zásada volného hodnocení důkazů obsažená v § 132 o. s. ř. Ústavní soud nepřezkoumává a nehodnotí důkazy provedené a vyhodnocené obecnými soudy a do rozhodování obecných soudů zasahuje pouze v případech extrémního vybočení z pravidel řádně vedeného procesu. Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41)]. 14. Ústavní soud si ověřil, že ve věci bylo soudy provedeno rozsáhlé dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav. Skutečnost, že po vyhodnocení provedených důkazů dospěl soud k závěru, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nemůže sama o sobě zakládat opodstatněnost ústavní stížnosti. 15. Odkazuje-li stěžovatel k podpoře svých závěrů na vybraná rozhodnutí Ústavního soudu, není s nimi napadené rozhodnutí v rozporu. Všechna tato rozhodnutí zdůrazňují nutnost posuzování nejlepšího zájmu dítěte individuálně, s ohledem na specifickou situaci daného případu. Ústavní soud ověřil, že soud při rozhodování o péči o nezletilého a styku s ním zvažoval pro věc všechny podstatné okolnosti jak na straně rodičů, tak i okolnosti podstatné z hlediska zájmů nezletilého. Napadené rozhodnutí není v kolizi se zájmy nezletilého, pr