III.ÚS 69/24 – Ústavní soud

III.ÚS 69/24 ze dne 13. 2. 2024 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové a soudců Lucie Dolanské Bányaiové (soudkyně zpravodajka) a Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelky Heleny Jandové, zastoupené JUDr. Marií Nedvědovou, advokátkou, se sídlem Jižní 1820, Česká Lípa, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2023 sp. zn. KSLB 76 INS 22654/2011, 76 ICm 1848/2013, 29 ICdo 25/2022, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti KOPPA, v. o. s., Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Ing. Jaroslava Jandy, LL.M., Ph.D., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky ("Ústava") a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, neboť má za to, že jím byla porušena její základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva"). 2. Pro posouzení ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadeného rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy. Postačí proto zmínit toliko základní fakta. 3. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ("krajský soud") rozsudkem ze dne 19. 2. 2020 č. j. 76 ICm 1848/2013-1840 zamítl žalobu, jíž se stěžovatelka domáhala na žalované obchodní společnosti KOPPA, v. o. s., jako insolvenčním správci dlužníka Ing. J. Jandy, LL.M., Ph.D., vyloučení movitých věcí ze soupisu majetkové podstaty specifikovaných ve výroku tohoto rozsudku. 4. Vrchní soud v Praze ("vrchní soud") k odvolání stěžovatelky rozsudkem ze dne 8. 9. 2021 č. j. 76 ICm 1848/2013, 103 VSPH 436/2020-3641, 103 VSPH 440/2020 (KSLP 76 INS 22654/2011) rozsudek krajského soudu potvrdil (výrok I.). 5. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud odmítl nyní napadeným usnesením jako nepřípustné podle § 243c odst. 1, odst. 2 o. s. ř. 6. Porušení svých základních práv spatřuje stěžovatelka v tom, jakým způsobem Nejvyšší soud rozhodl o jí podaném dovolání. Stěžovatelka předně zdůrazňuje, že řádně a v souladu s procesními předpisy vymezila dovolací důvody a dovolání proto nebylo možné považovat za vadné. Opětovně se vymezuje vůči nepřipuštění insolvenčního dlužníka jako vedlejšího účastníka řízení i "vykázání" její advokátky z jednání u krajského soudu ze dne 19. 2. 2020. Stěžovatelka uvádí, že "předpoklad přípustnosti spatřovala v tom, že odvolací soud neposoudil její podání a důkazy, které nebyly prvoinstančním soudem provedeny z objektivního hlediska a podle jeho smyslu a obsahu, což je podle ní v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu." Má za to, že Nejvyšší soud postupoval formalisticky a v konečném důsledku též protiústavně. 7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí obecných soudů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení Nejvyššího soudu však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal. 8. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky). Postupují-li proto soudy - tak jako v nyní posuzovaném případě - v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. 9. Ústavní soud dále konstatuje, že vzhledem k tomu, že ústavní stížnost směřuje výlučně proti usnesení Nejvyššího soudu, přičemž závěr, že by stěžovatelka ústavní stížností brojila rovněž proti rozhodnutím vrchního a krajského soudu, nelze dovodit ani z odůvodnění jejího návrhu, který odmítl stěžovatelčino dovolání pro nedostatečné vymezení jeho přípustnosti, v řízení o ústavní stížnosti je nutno věnovat pozornost právě tomuto aspektu. Při odmítnutí dovolání z důvodu nedostatečně vymezené přípustnosti totiž může být předmětem přezkumu v řízení o ústavní stížnosti (s ohledem na respektování principů subsidiarity ústavní stížnosti a minimalizace zásahů Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů) zásadně jen otázka splnění náležitostí dovolání, kdy Ústavní soud hodnotí, zda ze strany Nejvyššího soudu nedošlo k odepření práva na soudní ochranu (obdobně srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1574/20 ze dne 23. 6. 2020; veškerá judikatura zdejšího soudu je dostupná z https://nalus.usoud.cz). Naopak samotná správnost, resp. ústavnost předchozích rozhodnutí obecných soudů ve věci samé, nemůže být předmětem přezkumu Ústavního soudu, neboť nebyla ani předmětem meritorního přezkumu před Nejvyšším soudem, protože stěžovatel pro tento meritorní přezkum v důsledku zákonným předpokladům neodpovídajícího dovolání nevytvořil odpovídající procesní prostor. 10. Ústavní soud v této souvislosti již mnohokrát připomenul, že mezi povinné náležitosti dovolání podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. patří vymezení důvodu dovolání a uvedení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti. Dovolatel je tedy ze zákona povinen uvést jak právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné (a vyložit, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení), tak tuto nesprávnost - při vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání - konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu, kterému primárně náleží úkol sjednocovat rozhodovací činnost soudů v civilním řízení. Dovolatel je povinen zřetelně vymezit relevantní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a uvést, v čem se odvolací soud odchýlil od této relevantní praxe, v čem je tato praxe rozporná nebo v čem je třeba ji změnit, případně že se jedná o právní otázku Nejvyšším soudem dosud neřešenou; přípustnost dovolání lze podle okolností vymezit i odkazem na relevantní rozhodnutí Ústavního soudu (srov. stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017). 11. V kontextu takto vymezených obecných předpokladů ústavního přezkumu stěžovatelčiny věci Ústavní soud v prvé řadě uvádí, že se prostřednictvím přiloženého dovolání, ověřeného v insolvenčním rejstříku, seznámil s jeho textem a zhodnotil, zda Nejvyšší soud při posouzení této vady dovolání nepostupoval příliš formalisticky, přičemž dospěl k závěru, že tomu tak není, a tedy že nedošlo k porušení práva stěžovatelky na soudní ochranu. 12. Ústavní soud s ohledem na odůvodnění napadeného rozhodnutí zdůrazňuje, že stěžovatelčino dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné. Vada dovolání tedy nespočívala v nedostatečném vymezení dovolacích důvodů, jak se mylně domnívá stěžovatelka (srov. výše). Nejvyšší soud se totiž zabýval rovněž právním posouzením věci provedeným odvolacím soudem (tj. dovolacím důvodem), nicméně konstatoval, že dovoláním napadené rozhodnutí je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, od které neshledal důvod se odchýlit ani na základě argumentace obsažené ve stěžovatelčině dovolání. Dovolání ovšem zcela postrádá vymezení kritérií přípustnosti ve shora naznačeném smyslu, neboť tvrzeně nesprávné právní posouzení stěžovatelka nekonfrontuje s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu či Ústavního soudu. Stěžovatelka v dovolání neuvedla, v čem se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, v čem je tato praxe rozporná nebo v čem je třeba ji změnit, případně že se jedná o právní otázku Nejvyšším soudem dosud neřešenou, resp. neuvedla, v čem rozhodnutí odvolacího soudu odporuje rozhodovací praxi Ústavního soudu. Stěžovatelka tedy svým podáním nevytvořila procesní prostor, v němž by se Nejvyšší soud teprve mohl nastolenými právními otázkami zabývat věcně. 13. Ústavní soud současně nepřehlédl, že stěžovatelka v podstatné části dovolání brojí proti hodnocení důkazů a skutkovým závěrům obecných soudů. Tyto závěry vrchního soudu, navazující na závěry krajského soudu, ovšem plně dostojí požadavkům plynoucím z ústavních zásad spravedlivého procesu, což ovšem znamená, že v daném případě nevyvstalo v souvislosti s učiněnými skutkovými zjištěními žádné nesprávné právní posouzení, které by bylo eventuálně způsob