III.ÚS 708/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 708/24 ze dne 10. 4. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti X, zastoupené Mgr. Andreou Staňkovou, advokátkou, se sídlem Na Popí 1302/45, Ostrava - Stará Bělá, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. ledna 2024 sp. zn. 11 To 3/2024 a usnesení Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu, služby kriminální policie a vyšetřování, odboru zahraničních zločineckých struktur ze dne 18. prosince 2023 č. j. NCOZ-6383-18/TČ-2023-411400-H, za účasti Vrchního soudu v Praze a Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu, služby kriminální policie a vyšetřování, odboru zahraničních zločineckých struktur, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena základní práva (svobody) zaručená čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 11 odst. 1 Listiny. 2. Z ústavní stížnosti, jakož i jejích příloh, se podává, že v záhlaví označeným usnesením Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu, služby kriminální policie a vyšetřování, odboru zahraničních zločineckých struktur, ze dne 18. 12. 2023 č. j. NCOZ-6383-18/TČ-2023-411400-H (dále jen "policejní orgán") bylo rozhodnuto podle § 79a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen "tr. řád") o zajištění peněžních prostředků na specifikovaném bankovním účtu vedeném u Komerční banky, a. s., jejichž majitelem je stěžovatelka. Konkrétně se jednalo o částku 1 900 000 EUR, když vše nasvědčuje tomu, že tyto prostředky jsou nástrojem k trestné činnosti. Stěžovatelka patří podle policejního orgánu do rozsáhlé sítě obchodních společností (založených po celém světě), které mají aktuálně umožnit osobě jménem D. A. P. sankcionované nařízením Rady (EU) č. 269/2014 ze dne 17. března 2014, o omezujících opatřeních vzhledem k činnostem narušujícím nebo ohrožujícím územní celistvost, svrchovanost a nezávislost Ukrajiny (dále jen "nařízení") - blízkému spolupracovníkovi Vladimira Putina (dále jen "sankcionovaná osoba") - získat zpět finanční prostředky z majetku, na něž sankce podle nařízení dopadají. Přesný mechanismus spolupráce mezi jednotlivými obchodními společnostmi, které mají umožnit získání finančních prostředků sankcionované osobě, je v rozhodnutí policejního orgánu podrobně popsán. 3. Proti uvedenému usnesení policejního orgánu podala stěžovatelka stížnost ve smyslu § 141 a následující tr. řádu. Důrazně nesouhlasila, že by byla jakkoliv spojena se sankcionovanou osobou, nikdy s ní nejednala. Pohledávku, kterou měla stěžovatelka zajištěnými finančními prostředky uhradit, získala zcela legitimním a transparentním způsobem. Nadto stěžovatelka podle svého mínění jednala s maximální možnou obezřetností, neboť zejména pečlivě prověřovala veškeré sankční seznamy, aby vyloučila jakékoliv pochyby o porušení eventuálních sankčních předpisů. Nemohla se tedy nijak podle svého mínění stát subjektem jednajícím v rozporu s předpisy, které mají sankcionovat osoby zodpovědné za dění na Ukrajině. Dále uvedla, že svou stížnost ještě doplní ve lhůtě 20 dnů, v uvedené lhůtě ani později však svou stížnost podle Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") nedoplnila. 4. Vrchní soud v odůvodnění svého rozhodnutí, zejména s odkazem na příslušnou judikaturu Ústavního soudu, zdůraznil toliko preventivní povahu zajišťovacích institutů ve smyslu § 79a tr. řádu. Při jejich aplikaci je podle vrchního soudu přirozené, že se orgány činné v trestním řízení pohybují toliko v rámci určité pravděpodobnosti zakládající podezření ze spáchání trestné činnosti. Nejde však o závěr jednoznačný a takto zajištěné finanční prostředky mohou být vráceny. Byť tedy zajištění finančních prostředků může skutečně podle vrchního soudu představovat zásah do pokojného užívání majetku konkrétních subjektů, vždy je třeba hledat spravedlivou rovnováhu mezi tímto zásahem a obecným zájmem na odhalování a potírání trestné činnosti. Policejní orgán podle vrchního soudu vede ve fázi prověřování trestní řízení pro podezření ze spáchání zločinu porušení mezinárodních sankcí podle § 410 odst. 1, odst. 3 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "tr. zákoník"), jehož podstata měla spočívat - zjednodušeně řečeno - v krocích směřujících k postoupení pohledávky ze společnosti Bagdala FZCO na nového věřitele, kterým je právě stěžovatelka. Existuje důvodné podezření, že jak stěžovatelka, tak jmenovaná obchodní společnost Bagdala FZCO, spadají do obchodní skupiny TMK, které se snaží jen získat ze společnosti MSA, a. s., jako insolvenčního dlužníka, majetek, ve prospěch sankcionované osoby. I podle vrchního soudu lze ze široké řady opatřených listin důvodně dospět k závěru, že sankcionovaná osoba se prostřednictvím široké struktury obchodních společností, včetně stěžovatelky, snaží o zpřístupnění finančních prostředků, které jsou blokovány v souvislosti se sankcemi podle výše uvedeného nařízení. Společnost Bagdala FZCO přitom převzala od skupiny TMK pohledávky právě vůči společnosti MSA, a. s. Finanční prostředky, kterými stěžovatelka hodlala uhradit cenu za výše uvedenou pohledávku, nově získanou od společnosti Bagdala FZCO za společností MSA, a. s., byly původně zablokovány již ze strany Finančního analytického úřadu. Pokud by ale nebyly zajištěny v režimu § 79a tr. řádu, mohly by se stát pro příslušné orgány činné v trestním řízení později nedostupnými. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že je ocelářskou a strojírenskou společností, mající rovněž kontakty v zahraničí. Protože již pohledávku za společností MSA, a. s., měla, chtěla získat i pohledávku od společnosti Bagdala FZCO. Postupovala zcela v souladu s právním řádem a neměla co skrývat. Stěžovatelka podle svého tvrzení všechny relevantní subjekty pro uvedenou finanční operaci prověřovala, zda nejsou nějakým způsobem sankcionovány. Stěžovatelka nemůže být trestána za to, pokud má policejní orgán podezření, že společnost Bagdala FZCO je spojena se sankcionovanou osobou. Za dané situace hrozí, že společnost Bagdala FZCO by nyní mohla cenu za původně svou pohledávku po stěžovatelce vymáhat v rámci rozhodčího řízení, což by pro stěžovatelku znamenalo velké finanční problémy. Dále stěžovatelka v ústavní stížnosti upozorňuje, že pohledávka, kterou obdržela od společnosti Bagdala FZCO, již byla vůči všem ostatním eventuálním osobám splacena, a proto z ní ani teoreticky už žádná další třetí osoba nemůže mít prospěch. Výtěžek z takové pohledávky tedy patří výlučně jejímu nabyvateli. Stěžovatelka se za této situace domnívá, že její vlastnické právo je omezeno bez jakéhokoli objektivního důvodu. Stěžovatelka i v ústavní stížnosti opakuje, že se sankcionovanou osobou nikdy neměla a nemá nic společného. Finanční prostředky, které stěžovatelka využila pro zaplacení hodnoty pohledávky, jsou v jejím výlučném vlastnictví, nikoliv například ve vlastnictví společností MSA, a. s. Dále stěžovatelka v ústavní stížnosti odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2013 sp. zn. IV. ÚS 457/10 [(N 124/70 SbNU 133); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod https://nalus.usoud.cz], z něhož cituje, že výkon práva, který je jeho zneužitím, nemůže požívat právní ochrany. Postupem orgánů činných v trestním řízení byl podle stěžovatelky porušen princip zákonnosti, princip právní jistoty a předvídatelnosti rozhodnutí orgánů veřejné moci. Rozhodnutí policejního orgánu o zajištění částky 1,9 milionu EUR považuje stěžovatelka za nepřezkoumatelné. V závěru ústavní stížnosti uvádí, že pokud vrchní soud v rámci ústavní stížností napadeného usnesení vychází z toho, že stěžovatelka svou stížnost ve smyslu § 141 a násl. nedoplnila, pak stěžovatelka konstatuje, že jí doplnila, a to dokonce v původní lhůtě, kterou si stanovila. Okolnost, že vrchní soud nezařadil uvedené podání stěžovatelky do spisu, nemůže jít k její tíži. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání př