III.ÚS 732/24 – Ústavní soud

III.ÚS 732/24 ze dne 10. 4. 2024 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele P. H., zastoupeného Mgr. Richardem Vachouškem, advokátem, sídlem Masarykovo nám. 225, Benešov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2023, č. j. 30 Cdo 3519/2023-134, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2023, č. j. 30 Co 170/2023-117, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. V řízení, které předcházelo podání ústavní stížnosti, se stěžovatel domáhal po žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti zaplacení částky 369 697,63 Kč, která se skládala z náhrady nemajetkové újmy ve výši 128 000 Kč z titulu nezákonného trestního stíhání stěžovatele pro několik trestných činů hospodářské a majetkové povahy, náhrady nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku tohoto trestního stíhání ve výši 70 000 Kč a náhrady škody za obhajobu ve výši 171 697,63 Kč. 2. Obvodní soud pro Prahu 6 ("obvodní soud") rozsudkem ze dne 14. 2. 2023, č. j. 14 C 115/2021-75, vyhověl žalobě co do částky 368 935,63 Kč s příslušenstvím a ve zbytku žalobu zamítl. Současně určil žalované povinnost zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů řízení částku 143 420,86 Kč. Městský soud v Praze ("městský soud") k odvolání žalované nyní napadeným rozsudkem tento rozsudek ve vyhovujícím výroku ohledně částky 26 173 Kč s příslušenstvím potvrdil a ohledně částky 342 762,63 Kč tento rozsudek změnil tak, že žalobu zamítl. Současně stanovil povinnost stěžovatele zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 4 800 Kč. Následné dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud. 3. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že obecné soudy porušily jeho základní práva, zakotvená čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Namítá, že se Nejvyšší soud nevypořádal s otázkou zvýšení mimosmluvní odměny podle § 12 odst. 1 advokátního tarifu ve spojení s § 31 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem ("zákon o odpovědnosti státu"). Dále tvrdí, že § 32 odst. 3 právě cit. zákona je v rozporu s čl. 1 a čl. 36 odst. 3 Listiny, neboť promlčecí doba pro uplatnění nároku na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu je nepřiměřeně krátká (6 měsíců) a stát je tak oproti jiným škůdcům neodůvodněně zvýhodněn. Třetí námitkou stěžovatel vytýká nedostatečné vypořádání se s jeho návrhem na přerušení řízení a předložení návrhu na zrušení § 32 odst. 3 zákona o odpovědnosti státu. Ve čtvrté námitce stěžovatel uvádí, že námitka promlčení nároku byla uplatněna v rozporu s dobrými mravy. Vedlejší účastník přitom, byť k promlčení nároku stěžovatele mělo dojít již dne 8. 1. 2021, dne 14. 4. 2021 přiznal a poté plnil stěžovateli náhradu nemajetkové újmy ve výši 70 000 Kč a námitku promlčení začal uplatňovat teprve po podání žaloby. Závěrem stěžovatel výslovně uvádí, že s ústavní stížností nespojuje návrh na zrušení § 32 odst. 3 zákona o odpovědnosti státu, neboť by tímto návrhem "zbytečně zatěžoval Ústavní soud", přičemž ústavně konformní výklad zákona má přednost před jeho zrušením. 4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. 5. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li proto soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru přitom Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal. 6. Při hodnocení opodstatněnosti námitek stěžovatele je nutno především uvést, že se v ústavní stížnosti zaměřil na zpochybnění uplatnění § 32 odst. 3 zákona o odpovědnosti státu upravující institut promlčení nároku na náhradu nemajetkové újmy. Z ustanovení § 32 odst. 3 zákona o odpovědnosti státu vyplývá, že nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona se promlčí za šest měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě. Vznikla-li nemajetková újma nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí tohoto zákona, neskončí promlčecí doba dříve než za šest měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo. Ze Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod R 58/2011 (www.nsoud.cz), pod bodem III. ve vztahu ke skončení řízení vyplývá, že konečným okamžikem řízení je okamžik nabytí právní moci posledního rozhodnutí, které bylo v daném řízení vydáno. Kdy nabývá rozhodnutí právní moci, upravují samostatně jednotlivé procesní předpisy, tj. občanský soudní řád, soudní řád správní a trestní řád. 7. Ústavní soud stejně jako dovolací soud v napadeném rozhodnutí (srov. body 5 a 6 napadeného usnesení) připomíná, že otázkou, zda způsobem, jakým je v § 32 odst. 3 zákona o odpovědnosti státu upraven institut promlčení nároku na náhradu nemajetkové újmy, nedochází k faktickému zúžení dotčeného základního práva, se soudy již v minulosti zabývaly. Z ustálené judikatury přitom vyplývá, že hlavním kritériem pro ústavní soulad aplikace šestiměsíční lhůty je reálná možnost domáhat se včas svého nároku. Bez ní by skutečně mohlo dojít k faktickému "vyprázdnění" obsahu práv vyplývajících z čl. 36 odst. 3 Listiny, které představuje jediný limit aplikace příslušného zákona (srov. čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny). Nic takového však zdejší soud v daném případě nezjistil. 8. Je vhodné připomenout, že se Ústavní soud v minulosti zabýval i možným porušením principu rovnosti, když aproboval oprávnění zákonodárce upravit otázku "splatnosti" náhrady škody způsobené státem odchylně od občanského zákoníku, aniž by tím byl dotčen princip rovnosti [srov. nález sp. zn. II. ÚS 1612/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 33/56 SbNU 373), odst. 20, usnesení sp. zn. III. ÚS 3178/11 ze dne 15. 12. 2011 a usnesení sp. zn. III. ÚS 1142/12 ze dne 3. 5. 2012] a označil v nich uvedené důvody za použitelné také v případě stanovení promlčecí lhůty. Ústavní soud tehdy poukázal na zvláštní funkci veřejné správy, specifické vztahy a situace, v nichž působí, a zejména na skutečnost, že stát vystupuje jako mocensky nadřazený subjekt, který autoritativně rozhoduje o právech a povinnostech subjektů jiných, v důsledku čehož s nimi nemůže být v rovnoprávném postavení a automatická aplikovatelnost právní úpravy odpovědnosti za škodu, vyjádřená v občanském zákoníku jakožto základním kodexu upravujícím soukromoprávní vztahy, je tak vyloučena [srov. nález sp. zn. II. ÚS 1612/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 33/56 SbNU 373), odst. 14. a 19., nález sp. zn. IV. ÚS 642/05 ze dne 28. 8. 2007 (N 133/46 SbNU 249), odst. 24., usnesení sp. zn. III. ÚS 3178/11 ze dne 15. 12. 2011 a usnesení sp. zn. III. ÚS 1142/12 ze dne 3. 5. 2012]. 9. Ustanovení § 32 odst. 3 zákona o odpovědnosti státu tedy Ústavní soud v minulosti shledal ústavně konformním, neboť jím není mezi jednotlivými poškozenými založena nerovnost intenzity kvalifikovatelné jako protiústavní, ani jím není bezdůvodně privilegován stát; nejde též o projev svévole zákonodárce, protože odchylnou úpravu otázky promlčení dovoluje specifický charakter uplatňovaného nároku, přičemž stanovená promlčecí lhůta poskytuje dostatečný časový prostor k jeho uplatnění. 10. Argumentace stěžovatele vedená v tomto směru ostatně není ani příliš konzistentní. Na straně jedné totiž městskému soudu vytýká, že nevyhověl jeho návrhu (podobně postupoval Nejvyšší soud) a nepřerušil řízení a nepodal Ústavnímu soudu návrh na zrušení citovaného zákonného ustanovení a v tomto údajném pochybení spatřuje zásah do svých základních práv, nicméně