III.ÚS 757/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 757/18 ze dne 17. 4. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti CZT a. s., sídlem Piletická 486, Hradec Králové, zastoupené JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem, sídlem Sokolovská 32/22, Praha 8 - Karlín, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. prosince 2017 č. j. 1 Afs 104/2017-34 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. ledna 2017 č. j. 29 Af 65/2014-67, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Generálního finančního ředitelství, sídlem Lazarská 15/7, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala, aby byly zrušeny rozsudky Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") označené v záhlaví, neboť je názoru, že jimi bylo porušeno její právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a její právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny. 2. Z ústavní stížnosti a rozsudků správních soudů, proti nimž směřuje, je patrné, že došlo k následujícím skutečnostem. Stěžovatelka požádala o posečkání s úhradou daně z přidané hodnoty za zdaňovací období březen až listopad 2006 ve výši 7 076 170 Kč, čemuž správce daně vyhověl svým rozhodnutím ze dne 10. 8. 2012. S úhradou daně bylo posečkáno do 15 dnů od doručení rozsudku ve věci vedené Krajským soudem v Hradci Králové pod sp. zn. 30 Af 6/2011. Šlo o řízení, kde Krajský soud v Hradci Králové rozhodoval o žalobě proti rozhodnutím, jimiž byla stěžovatelce doměřena spotřební daň, která dle § 36 odst. 3 písm. b) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "zákon o dani z přidané hodnoty"), vstupovala do základu daně z přidané hodnoty, jíž se žádost o posečkání s úhradou týkala. Jelikož stěžovatelka nesplnila podmínku stanovenou v rozhodnutí o posečkání s úhradou daně, správce daně rozhodnutím ze dne 21. 3. 2013 osvědčil dle § 157 odst. 5 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "daňový řád"), pozbytí účinnosti rozhodnutí o posečkání úhrady daně dnem 27. 2. 2013. Platebním výměrem ze dne 25. 4. 2013 pak stěžovatelce dle § 157 odst. 3 daňového řádu předepsal za dobu posečkání úrok z posečkané částky ve výši 28 037 Kč. Proti rozhodnutím ve věci osvědčení pozbytí účinků posečkání daně a ve věci úroku z posečkané částky se stěžovatelka odvolala. Odvolací finanční ředitelství odvolání zamítlo a napadená rozhodnutí potvrdilo. 3. Dne 9. 8. 2013 stěžovatelka podala návrhy podle § 117 odst. 1 písm. d) daňového řádu, jimiž se domáhala obnovy řízení ve věci osvědčení pozbytí účinků posečkání s úhradou daně a ve věci úroku z posečkané částky. V uvedených návrzích dovozovala, že rozhodnutí v těchto věcech závisela na posouzení předběžné otázky, u níž došlo k jinému posouzení, jelikož následně byla zrušena rozhodnutí o spotřební dani, která tvořila součást základu pro výpočet daně z přidané hodnoty. Rozhodnutí celních orgánů o spotřební dani byla zrušena rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 1. 2013 č. j. 30 Af 6/2011-334. Odvolací finanční ředitelství však návrhy na obnovu řízení zamítlo, což stěžovatelka napadla odvoláními, které zamítlo Generální finanční ředitelství. Proti rozhodnutím Generálního finančního ředitelství o odvoláních ve věci obnovy řízení podala stěžovatelka žalobu, kterou krajský soud zamítl rozsudkem ze dne 30. 1. 2017 č. j. 29 Af 65/2014-67. Kasační stížnost proti tomuto rozsudku zamítl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 7. 12. 2017 č. j. 1 Afs 104/2017-34. Právě zmíněné rozsudky krajského soudu a Nejvyššího správního soudu jsou napadeny ústavní stížností. 4. Krajský soud v napadeném rozsudku uvedl, že při aplikaci institutu posečkání je z hlediska existence posečkávané daňové povinnosti (zde doměřené daně z přidané hodnoty) relevantní jen otázka, zda došlo ke změně či zrušení rozhodnutí, jímž byla posečkávaná daňová povinnost stanovena. Platební výměry na daň z přidané hodnoty však v posuzované věci nebyly změněny ani zrušeny. Při posuzování návrhu na obnovu řízení ve věci osvědčení účinků posečkání daně a ve věci úroku z posečkané částky dle krajského soudu nelze překročit mez, kterou představuje účinné rozhodnutí o stanovení posečkané daně. 5. Nejvyšší správní soud v rozsudku, který je rovněž napaden ústavní stížností, vyhodnotil, že ve fázi placení daní již není možno přezkoumávat správnost rozhodnutí, jimiž byla daňovému subjektu uložena daňová povinnost. Žádosti o obnovu řízení se týkaly právě až fáze placení daně, jelikož stěžovatelka žádala o obnovu řízení ve věci osvědčení pozbytí účinků posečkání s úhradou daně a ve věci úroku z posečkané částky. Nejvyšší správní soud uvedl, že je zřejmé, že se stěžovatelka prostřednictvím obnovy řízení snaží dosáhnout změny výše její daňové povinnosti, což však není možné až ve fázi placení daní. Nejvyšší správní soud rovněž zmínil, že stěžovatelka podala návrh na obnovu i samotného řízení o dodatečném doměření daně z přidané hodnoty (tj. řízení ve fázi vyměření daně), s čímž však nebyla úspěšná, jelikož došlo k uplynutí prekluzivní lhůty pro stanovení daně (kasační stížnost ve věci obnovy řízení o dodatečném doměření daně z přidané hodnoty byla zamítnuta rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 10. 2017 č. j. 2 Afs 76/2017-45). II. Argumentace stěžovatelky 6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že všechna dosavadní rozhodnutí týkající se vyměřené daně z přidané hodnoty poukazují na to, že nelze zjednat nápravu cestou obnovy řízení o dodatečných platebních výměrech s ohledem na uplynutí prekluzivní lhůty. V daném směru poukázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 10. 2017 č. j. 2 Afs 76/2017-45, který napadla ústavní stížností vedenou u Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 4060/17. 7. Stěžovatelka vyjádřila přesvědčení, že z ústavněprávního hlediska není podstatné, zda ke stanovení daňové povinnosti ve správné výši dojde na základě výkladu norem podústavního práva nebo přímou aplikací norem práva ústavního. Podstatné je odstranění zjevné nespravedlnosti, která vznikla bez jejího zavinění. Stěžovatelka namítla, že soudy neposkytly jejímu majetku potřebnou ochranu, čímž došlo k porušení čl. 11 odst. 1 Listiny a rovněž čl. 36 odst. 1 Listiny, jakožto záruky spravedlivého procesu. 8. Dle argumentace v ústavní stížnosti je v napadených rozhodnutích neústavně vyložen vztah institutu prekluze a základní zásady správy daní, jíž je správné zjištění a stanovení daně. Pojetí principu právní jistoty nelze omezovat na právní jistotu ve vztahu k jednotlivému zákonu, ale je třeba ji chápat jako právní jistotu v právním systému demokratického právního státu jako celku. V daném ohledu stěžovatelka vnímá rozdíl mezi správním úřadem a daňovým subjektem. Protože správní úřad je ve vrchnostenském postavení, je třeba tam, kde prekluze působí proti němu, trvat v zájmu právní jistoty na nemožnosti prolomení prekluzivní lhůty. Jiná je však situace u daňového subjektu, kde nemůže působit prekluzivní lhůta absolutně, neboť jen tak se lze vyhnout absurdním situacím. Stěžovatelka se domnívá, že nelze trvat na povinnosti zaplatit daň z přidané hodnoty, došlo-li v důsledku vadného postupu při doměření spotřební daně k vyměření daně z přidané hodnoty z neexistujícího daňového základu. Má za to, že neporušila žádnou svoji povinnost, přiměřeným způsobem se starala o svá práva, neboť žalobou napadla nesprávně doměřenou spotřební daň. Připustila, že takto nepostupovala u daně z přidané hodnoty, což sice může svědčit o její nedostatečné předvídavosti, ale což by nemělo znamenat, že si stát přisvojí její majetek, na který nemá žádný nárok. 9. Stěžovatelka zdůraznila zájem na výběru daní ve správné výši. Uvedla, že by bylo kontraproduktivní, aby stát na jedné straně dbal na důsledné vybírání daní a na druhé straně si ponechával plnění toliko na základě formalistického přístupu k zákonu. Stát si dle jejího názoru nemůže přivlastnit majetek jiného na základě svého vadného postupu. Taková situace by byla v rozporu s principy demokratického právního státu i obecným pohledem veřejnosti na spravedlnost. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ús