III.ÚS 775/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 775/15 ze dne 21. 7. 2016   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 21. července 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Václava Hrocha, zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem, AK se sídlem v Praze 5, Symfonická 1496/9, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 2. 2015 č. j. 9 As 110/2014-26 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2014 č. j. 10 Ad 26/2013-23, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Návrh V ústavní stížnosti ze dne 15. 3. 2015, doručené Ústavnímu soudu téhož dne, Václav Hroch (dále jen "žalobce" případně "stěžovatel") navrhl, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu ve věci jednorázového příspěvku podle nařízení vlády č. 135/2009 Sb., o poskytnutí jednorázového příspěvku ke zmírnění některých křivd způsobených komunistickým režimem (dále též jen "nařízení vlády o poskytnutí jednorázového příspěvku"), ve znění nařízení vlády č. 51/2013 Sb. II. Dosavadní průběh řízení Z ústavní stížnosti a vyžádaných spisů Městského soudu v Praze sp. zn. 10 Ad 26/2013 a Nejvyššího správního soudu sp. zn. 9 As 110/2014, vyplývají následující skutečnosti. Žalobce sloužil od 1. 12. 1951 do 21. 6. 1952 u pomocného technického praporu (PTP); s poukazem na nařízení vlády č. 135/2009 Sb., o poskytnutí jednorázového příspěvku (účinné od 1. 1. 2010), požádal o poskytnutí tohoto jednorázového příspěvku, který má charakter náhrady mzdy za dovolenou, na kterou by jim vznikl nárok, pokud by byly oprávněné osoby v řádném pracovním poměru (dále též jen "příspěvek"). První žádost žalobce o poskytnutí příspěvku podaná dne 16. 9. 2010 byla zamítnuta rozhodnutím Ministerstva vnitra ČR, odboru sociálního zabezpečení, ze dne 22. 9. 2010 č. j. OSZ-72984-I/V-Že-2010. Rozklad žalobce proti tomuto rozhodnutí zamítl ministr vnitra rozhodnutím ze dne 15. 2. 2011 č. j. MV-98547-4/VS-2010 s tím, že na bývalé příslušníky PTP se nařízení vlády č. 135/2009 Sb. nevztahuje. Posledně uvedené rozhodnutí stěžovatel nenapadl správní žalobou. Po novele nařízení vlády č. 135/2009 Sb. nařízením vlády č. 51/2013 Sb. (účinným od 6. 3. 2013) žalobce dne 12. 4. 2013 znovu požádal o poskytnutí jednorázového příspěvku. Jeho žádost byla opětovně zamítnuta rozhodnutím Ministerstva vnitra ze dne 31. 5. 2013 č. j. OSZ-72984-5/M-Mř-2013. Rozklad žalobce proti tomuto rozhodnutí zamítl ministr vnitra rozhodnutím ze dne 18. 10. 2013 č. j. MN-98547-9/VS-2010 s odůvodněním, že žalobce nedoložil rozhodnutí o odškodnění podle nařízení vlády č. 102/2002 Sb., o vyplacení jednorázové finanční náhrady ke zmírnění některých křivd způsobených komunistickým režimem osobám zařazeným do vojenských táborů nucených prací, ani podle zákona č. 357/2005 Sb., o ocenění účastníků národního boje za vznik a osvobození Československa a některých pozůstalých po nich, o zvláštním příspěvku k důchodu některým osobám, o jednorázové peněžní částce některým účastníkům národního boje za osvobození v letech 1939 až 1945 a o změně některých zákonů. Žalobce tak ani učinit nemohl z důvodu vykonání základní vojenské služby po dobu přibližně sedmi měsíců, v důsledku čehož nesplňoval podmínku pro přiznání jednorázového příspěvku nepřímo stanovenou v § 1 odst. 2 nařízení vlády o poskytnutí jednorázového příspěvku, ve znění nařízení vlády č. 51/2013 Sb., tj. podmínku celkové doby pobytu v PTP alespoň 12 měsíců. Dne 28. 2. 2014 rozsudkem č. j. 10 Ad 26/2013-23 Městský soud v Praze (dále jen "správní soud") žalobu žalobce proti rozhodnutí ministra vnitra ze dne 18. 10. 2013 č. j. MV-98547-9/VS-2010 zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). V odůvodnění poukázal na vývoj právní úpravy poskytování příspěvku, a k novele nařízení vlády č. 135/2009 Sb. uskutečněné nařízením vlády č. 51/2013 Sb. podotkl, že jejím smyslem nebylo rozšířit okruh oprávněných osob nad rámec osob uvedených v § 1 odst. 1 původního znění nařízení vlády, neboť ve svých rozhodnutích již dříve vyložil, že příslušníci bývalých PTP do okruhu oprávněných osob uvedených v § 1 tohoto nařízení vlády spadají. Ze strany žalovaného však byl setrvale zastáván chybný výklad, podle něhož příslušníkům bývalých PTP nárok na jednorázový příspěvek nenáleží a žádosti podané těmito osobami proto zamítal, což ostatně dokládá i případ žalobce, který rovněž v roce 2011 takovou žádost neúspěšně podal. Podle přesvědčení správního soudu skutečným smyslem nařízení vlády tedy nemohlo být rozšíření okruhu oprávněných osob, ale poskytnutí nové šance osobám, které žádost dříve neúspěšně podaly, a byla zamítnuta v důsledku chybného výkladu ze strany Ministerstva vnitra. Tato druhá šance však byla poskytnuta pouze části osob, a to těm příslušníkům PTP, jejichž zařazení trvalo alespoň 12 měsíců. Správní soud dále konstatoval, že "záměrem normotvůrce vskutku nebylo do okruhu osob uvedených v § 1 odst. 2 nařízení vlády zahrnout osoby v postavení obdobném, jako žalobce" a uvedl, že spor je tak nyní v projednávaném případě fakticky "jen" o to, zda je nebo není diskriminační, pokud tato "druhá šance na odškodnění" byla poskytnuta pouze některým bývalým příslušníkům PTP a nikoliv všem. Soulad podzákonného právního předpisu se zákonem a potažmo Ústavou přísluší posoudit i obecnému soudu, který v takovém případě nemusí nutně řízení přerušovat a obracet se na Ústavní soud a proto tuto otázku správní soud sám posoudil. Poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 11. 2012 č. j. 6 Ads 76/2012-63 a vyjádřil názor, že podobná situace je také v projednávané věci, v níž normotvůrce hodlal poskytnout onu druhou šanci toliko části osob, kterým nebylo odškodnění dříve přiznáno vinou vadného výkladu původního textu nařízení. Ve vztahu k žalobci dále správní soud zdůraznil fakt, že žalobce měl možnost přiznání jednorázové částky dosáhnout, pokud by se proti prvnímu zamítavému rozhodnutí žalovaného bránil žalobou podanou u správního soudu. Pokud by tak učinil, této jeho žalobě by bylo s vysokou pravděpodobností vyhověno, jak dokládají následně vedené spory s podobnými skutkovými základy. Fakt, že této možnosti žalobce nevyužil, je důsledkem jeho svobodného rozhodnutí a musí nést jeho důsledky. Také ve světle tohoto faktu je nutno přistoupit k úvahám o možnosti soudu neaplikovat text nařízení vlády č. 135/2009 Sb., ve znění, jak byl vládou schválen. Správní soud tudíž neshledal rozpor nařízení vlády č. 135/2009 Sb., ve znění nařízení vlády č. 51/2013 Sb., se zákonem nebo ústavním pořádkem a neshledal tedy možnost toto nařízení vlády při svém rozhodování neaplikovat. Dne 12. 2. 2015 rozsudkem č. j. 9 As 110/2014-26 Nejvyšší správní soud (dále jen "kasační soud") kasační stížnost žalobce proti rozsudku správního soudu ze dne 28. 2. 2014 č. j. 10 Ad 26/2013-23 zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení o kasační stížnosti (výrok II). Kasační soud v bodě [12] konstatoval, že "[v] projednávané věci je rozhodující, zda stěžovatel byl neústavně znevýhodněn tím, že pro přiznání jednorázového příspěvku je podle § 1 odst. 2 nařízení vlády č. 135/2009 Sb., ve znění od 6. 3. 2013, stanovena podmínka odškodnění podle jiných předpisů. Pro přiznání odškodnění podle těchto odkazovaných předpisů by však žadatel musel sloužit v pomocných technických praporech nejméně dvanáct měsíců. Stěžovatel tak nebyl zahrnut do okruhu osob oprávněných k přiznání příspěvku podle § 1 odst. 2 nařízení ve znění od 6. 3. 2013, byť původně spadal do okruhu oprávněných osob podle § 1 odst. 1 tohoto nařízení a záměrem vlády bylo rozšířit tento původní okruh." Kasační soud se (v bodě 23 odůvodnění) ztotožnil se závěrem správního soudu, že stěžovatel nebyl neústavním způsobem znevýhodněn, neboť s ním nebylo zacházeno rozdílně ve srovnatelné situaci. Nesrovnatelnost situace pak shledal v různém stupni závažnosti postižení jednáním komunistického režimu osob, které v PTP strávily nejméně 12 měsíců na jedné straně, a osob, které tuto podmínku nesplňovaly. III. Tvrzení stěžovatele v ústavní stížnosti. V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že napadenými rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno základní právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatel popsal vývoj právní úpravy poskytování jednorázového příspěvku ke zmírnění některých křivd způsobených komunistickým režimem a vyslovil přesvědčení, že vláda při novelizacích nařízení vlády č. 135/2009 Sb. postupovala zmateně. Stěžovatel byl toho názoru, že pokud příslušníkům PTP měla být novelou č. 51/2013 Sb. dána "nová šance"