III.ÚS 787/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 787/20 ze dne 21. 4. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti obchodní společnosti FV elektrárna Páleč s. r. o., sídlem Pražská 777, Velké Přílepy, zastoupené Mgr. Josefem Švandou, advokátem, sídlem Buzulucká 678/6, Praha 6, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2019 č. j. 23 Cdo 2545/2019-262, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. března 2019 č. j. 29 Co 66/2019-238, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 15. června 2018 č. j. 25 C 32/2016-150, rozhodnutí předsedkyně Energetického regulačního úřadu ze dne 26. února 2016 č. j. 03273-40/2015- ERU a rozhodnutí Energetického regulačního úřadu ze dne 20. listopadu 2015 č. j. 03273-33/2015- ERU, a o návrhu s ní spojeném na zrušení čl. II bodu 2 zákona č. 330/2010 Sb., kterým se mění zákon č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů (zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů), ve znění pozdějších předpisů, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze, Obvodního soudu pro Prahu 8 a Energetického regulačního úřadu, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti OTE, a. s., sídlem Sokolovská 92/79, Praha 8, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k zásahu do jejího legitimního očekávání a právní jistoty ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy. S ústavní stížností spojila stěžovatelka podle § 74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), návrh na zrušení čl. II bodu 2 zákona č. 330/2010 Sb., kterým se mění zákon č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů (zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů), ve znění pozdějších předpisů, ve znění účinném do 31. 12. 2012. 2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Stěžovatelka postavila na území obce Páleč fotovoltaickou elektrárnu (FVE Páleč), zkolaudovanou dne 26. 10. 2010 na základě kolaudačního souhlasu vydaného stavebním úřadem městyse Zlonice. Současně byla držitelkou licence na výrobu elektřiny č. 111017345, která nabyla právní moci dne 5. 11. 2010 a zanikla na základě správního rozhodnutí Energetického regulačního úřadu (dále též jen "ERÚ") dne 31. 7. 2011. Dne 5. 2. 2010 došlo mezi stěžovatelkou a obchodní společností ČEZ distribuce, a.s. k uzavření smlouvy o smlouvě budoucí o připojení FVE Páleč k distribuční soustavě. Stěžovatelka si v souladu s § 4 odst. 3 zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů (zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů), ve znění pozdějších předpisů, zvolila, že za svou elektřinu vyrobenou z obnovitelných zdrojů bude namísto nabídnutí k výkupu požadovat tzv. zelený bonus. Tuto skutečnost sdělila dne 17. 9. 2010 obchodní společnosti ČEZ Distribuce, a.s. V důsledku dokončení stavby přípojného bodu společností ČEZ Distribuce, a.s. dne 9. 12. 2010, došlo k fyzickému propojení FVE Páleč s distribuční soustavou společnosti ČEZ Distribuce, a. s., která následně (dne 22. 12. 2010) provedla kontrolu splnění technických podmínek FVE Páleč pro umožnění bezpečného dodávání elektřiny do distribuční soustavy. O výsledcích této kontroly byl pořízen protokol, a to se zamítavým závěrem, neboť dle zjištění společnosti ČEZ Distribuce, a. s. "povolený a instalovaný výkon neodpovídá hodnotám ve smlouvě o připojení ani hodnotě v licenci". Z toho důvodu společnost ČEZ Distribuce, a. s. nepovolila stěžovatelce, aby začala z FVE Páleč přenášet elektřinu přes jí provozovanou distribuční soustavu. 3. Z napadených rozhodnutí dále vyplývá, že dne 29. 12. 2010 došlo k osazení FVE Páleč elektroměrem č. 1177/10/11 a k započetí (měřené) výroby elektřiny pro vlastní potřebu stěžovatelky, o čemž byl sepsán protokol. Za takto vyrobenou elektřinu stěžovatelka u obchodní společnosti ČEZ Distribuce, a. s. uplatnila nárok na podporu, který však nebyl splněn. Obchodní společnost ČEZ Distribuce a. s. uhradila stěžovatelce pouze část zelených bonusů ve výši 3 278 000 Kč včetně daně z přidané hodnoty (dále jen "DPH") až dne 17. 8. 2011 a část zelených bonusů ve výši 756 967 Kč včetně DPH až dne 6. 9. 2011, a to vše po odinstalování části solárních panelů z výrobny tak, aby mohla být vůbec uvedena do provozu. Stěžovatelka se proto v řízení před ERÚ i před obecnými soudy fakticky domáhala zaplacení rozdílu mezi částkou vyplacenou obchodní společností ČEZ Distribuce, a. s. (podpora pro zdroje uvedené do provozu v roce 2011) a částkou, která by měla dle jejího názoru odpovídat podpoře vyplácené pro zdroje uvedené do provozu v roce 2010. Svůj nárok se však stěžovatelka rozhodla neuplatňovat vůči obchodní společnosti ČEZ Distribuce, a. s., nýbrž vůči vedlejší účastnici. Tento svůj procesní postup stěžovatelka opírala o § 54 odst. 13 zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů, podle něhož "práva a závazky provozovatele přenosové soustavy nebo provozovatele regionální distribuční soustavy vzniklé do účinnosti tohoto zákona z důvodu, že provozovatel přenosové soustavy nebo provozovatel regionální distribuční soustavy odmítl přiznat výrobci zcela nebo zčásti nárok na výkupní cenu nebo na zelený bonus nebo na příspěvek k ceně elektřiny z kombinované výroby elektřiny a tepla anebo vyrobené z druhotných zdrojů, přecházejí dnem účinnosti tohoto zákona na operátora trhu". 4. Stěžovatelka se obrátila se svým nárokem na doplacení rozdílů zelených bonusů nejprve na ERÚ, a to podáním návrhu na zahájení sporného řízení podle § 141 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád. Návrh stěžovatelky byl zamítnut, neboť správní orgán dospěl k závěru, že ze strany stěžovatelky nedošlo k připojení do sítě v roce 2010, a z toho důvodu nedošlo ke splnění jedné z podmínek pro vznik nároku. To, že údajně nedošlo k připojení do sítě v roce 2010, pak mělo mít dle názoru ERÚ rovněž za následek nedostatek pasivní legitimace (viz výše citované přechodné ustanovení zákona č. 165/2012 Sb.). Proti tomuto zamítavému správnímu rozhodnutí podala stěžovatelka rozklad k předsedkyni ERÚ. Rozhodnutím předsedkyně ERÚ ze dne 26. 2. 2016 č. j. 03273-40/2015-ERU byl rozklad zamítnut a napadené rozhodnutí potvrzeno. 5. Následně stěžovatelka toto rozhodnutí neúspěšně napadla žalobou podle části V. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, podanou k Obvodnímu soudu pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud"). Ten ve svém zamítavém rozsudku potvrdil správnost postupu správního orgánu, neboť ani dle jeho názoru stěžovatelka nesplňovala podmínku výroby elektřiny, resp. připojení do sítě v roce 2010. Obvodní soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že "aby bylo možné jeho výrobnu považovat za uvedenou do provozu ve smyslu zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů a příslušného cenového rozhodnutí Energetického regulačního úřadu, bylo třeba splnit následující podmínku - v souladu s rozhodnutím o udělení licence a vznikem oprávnění k výkonu licencované činnosti poprvé začít vyrábět elektřinu. Podmínka výroby elektřiny vyplývá jednoznačně ze smyslu zákona, jehož účelem je podpora výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů (nikoliv pouhá výstavba těchto výroben!), stejně jako podmínka udělení licence, která je nezbytným předpokladem pro zahájení podnikání ve výrobě elektřiny". V obdobném duchu rozhodl rovněž Městský soud v Praze i Nejvyšší soud, který se rovněž zabýval námitkou tvrzeného retroaktivního výkladu práva. II. Argumentace stěžovatelky 6. Stěžovatelka má za to, že ERÚ a obecné soudy zasáhly do jejího legitimního očekávání a právní jistoty tím, že skutečnosti nastalé v roce 2010 údajně nebyly posuzovány podle právních předpisů platných a účinných v roce 2010, ale podle pravidel stanovených dodatečně. Nejvyšší soud pak dle tvrzení stěžovatelky přišel s vlastním výkladem podmínek uvedených v cenovém rozhodnutí ERÚ č. 4/2009, a to v rozporu s předchozí judikaturou, zejména pak Nejvyššího správního soudu. Stěžovatelka v řízení před obecnými soudy argumentovala odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 3. 2017 sp. zn. 4 As 257/2017, a Nejvyššímu soudu vytýká, že se k závěrům Nejvyššího správního soudu nevyjádřil a nevysvětlil, proč vykládá cenové rozhodnutí ERÚ odlišně od Nejvyššího správního soudu. 7. Současně stěžovatelka namítá, že zdánlivé oddálení uvedení výrobny FVE Páleč do provozu bylo důsledkem údajně obstrukční činnosti společn