III.ÚS 812/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 812/19 ze dne 2. 4. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti obchodní korporace Nemocnice České Budějovice, a. s., sídlem B. Němcové 585/54, České Budějovice, zastoupené Mgr. Jiřím Jaruškem, advokátem, sídlem Radniční 489/7a, České Budějovice, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. prosince 2018 č. j. 22 Nc 988/2018-47, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníka řízení, a 1) nezletilé A. P., 2) E. P. a 3) M. P., jako vedlejších účastníků, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení s tvrzením, že jím byla porušena její základní práva, zejména právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na rovnost v řízení zaručené v čl. 37 odst. 3 Listiny a právo na zákonného soudce zaručené v čl. 38 odst. 1 Listiny. 2. Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil, že v řízení vedeném Okresním soudem v Českých Budějovicích pod sp. zn. 17 C 292/2018 vedlejší účastníci jako žalobci navrhli přikázání věci Okresnímu soudu v Táboře, a to z důvodu vhodnosti. Tvrdili, že jejich poměry jsou mimořádně obtížné, a to zejména z důvodu péče vedlejších účastníků 2) a 3) o vedlejší účastnici 1) a její sestru. Dále uvedli, že jejich rodinná domácnost se nachází v J., resp. že Okresní soud v Táboře je obecným soudem vedlejší účastnice 1). Stěžovatelka jako žalovaná s přikázáním věci nesouhlasila. Namítala, že vzdálenost bydliště žalobců od soudu sama o sobě k přikázání věci nepostačuje, přičemž, jsou-li právně zastoupeni, nemusí se jednání osobně účastnit. Jde-li o výslech účastníků, lze podle stěžovatelky využít institut dožádání. I s ohledem na předpokládaný výslech svědků ze zdravotnického personálu se stěžovatelka domnívala, že přikázání věci nebude hospodárné. 3. Usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") ze dne 19. 12. 2018 č. j. 22 Nc 988/2018-47 byla věc přikázána Okresnímu soudu v Táboře. Krajský soud v odůvodnění odkázal na § 12 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), podle nějž jsou předpokladem přikázání věci z důvodu vhodnosti okolnosti umožňující hospodárnější, rychlejší či po skutkové stránce spolehlivější a důkladnější projednání věci jiným než příslušným soudem. Uvedl, že nyní posuzovaná věc bude Okresním soudem v Táboře projednána hospodárněji a rychleji než Okresním soudem v Českých Budějovicích. Podle jeho názoru jsou vedlejší účastníci ekonomicky slabším účastníkem řízení, avšak mají rovněž právo osobní účasti na jednáních. Náklady na tuto účast by díky přikázání věci měly být nižší, a to zejména s ohledem na zdravotní postižení vedlejší účastnice 1). Krajský soud se vypořádal i s poslední námitkou stěžovatelky o nehospodárnosti přikázání věci s ohledem na předpokládaný výslech svědků z řad zdravotnického personálu a uvedl, že potřebu výslechu svědků nelze předvídat a že i v případě provádění takového dokazování nelze s ohledem na vzdálenost Tábora a Českých Budějovic očekávat výrazné ovlivnění celkové výše nákladů. II. Argumentace stěžovatelky 4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že v nyní posuzované věci je podle § 9 odst. 1 a § 84 o. s. ř. věcně a místně příslušným Okresní soud v Českých Budějovicích. Jde-li o argumentaci krajského soudu vztahující se k přikázání věci z důvodu vhodnosti, tvrdí stěžovatelka, že pro takový postup nejsou důvody a že s ním nesouhlasí. Podle jejího názoru představuje institut delegace zcela výjimečný postup, přičemž důvody jeho využití by měly být skutečně vážné a objektivní, což vyplývá rovněž z rozhodovací praxe Ústavního soudu [stěžovatelka odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2001 sp. zn. I. ÚS 144/2000 (N 172/24 SbNU 281); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Opačný postup podle stěžovatelky představuje omezení ústavně zaručených práv, neboť věc je fakticky odňata soudu, jemuž její projednání podle zákona přísluší. 5. Stěžovatelka se v další části ústavní stížnosti zaměřuje na samotnou podstatu přikázání věci a zejména důvody vhodnosti takového postupu. Tyto důvody mají spočívat v zajištění hospodárnosti a rychlosti řízení, resp. v možnosti spolehlivějšího a důkladnějšího projednání věci [stěžovatelka v této souvislosti odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 7. 10. 1996 sp. zn. IV. ÚS 222/96 (N 97/6 SbNU 201)]. Mezi tyto důvody však nespadá skutečnost, že vedlejší účastníci mají bydliště v obvodu jiného soudu, což podle stěžovatelky potvrzuje i ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení ze dne 27. 9. 2013 sp. zn. 29 Nd 185/2013 nebo usnesení ze dne 25. 4. 2018 sp. zn. 27 Nd 93/2018). K tomu dodává, že s ohledem na právní zastoupení není osobní účast vedlejších účastníků na jednání nutná, resp. že osobní výslech účastníků lze provést i v rámci dožádání. Důvodem přikázání věci podle stěžovatelky nejsou ani finanční poměry účastníků, což opírá o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015 sp. zn. 28 Nd 20/2015. Stěžovatelka rovněž nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že nelze předjímat postup soudu v řízení, jde-li o předpokládaný výslech svědků z řad zdravotnických pracovníků. Uvedla, že sama podala návrh na jejich vyslechnutí, přičemž předpokládá, že tomuto návrhu bude vyhověno. Nehospodárnost přikázání věci rovněž spojuje s očekávaným znaleckým dokazováním a upozorňuje, že veškerá zdravotnická dokumentace se nachází v Českých Budějovicích. Stěžovatelka v závěru ústavní stížnosti nesouhlasí s jednostranným zvýhodněním vedlejších účastníků na její úkor a zejména upozorňuje na skutečnost, že ohledně případného dokazování výslechem svědků krajský soud nepovažuje vzdálenost Českých Budějovic a Tábora za důvod případného navýšení nákladů řízení, zatímco vůči vedlejším účastníkům své rozhodnutí postavil na jejich skutečném bydlišti v blízkosti města Tábor a jejich majetkových poměrech. Ekonomickou sílu účastníků řízení však nepovažuje za důvod přikázání věci. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. Ústavní soud činí tento závěr s vědomím, že ústavní stížností bylo napadeno procesní a nikoliv konečné rozhodnutí ve věci, nicméně s odkazem na dřívější praxi [zejména nález Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2010 ve věci sp. zn. I. ÚS 904/08 (N 118/57 SbNU 455)] uvádí, že ústavní stížnost je přípustná i proti tomuto rozhodnutí, neboť i ono je způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatelky. Stejně tak není vždy vhodné přesouvat posouzení otázky porušení práva na zákonný soud a zákonného soudce do fáze řízení o ústavní stížnosti proti rozhodnutí, kterým bylo řízení skončeno. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadeným usnesením dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 8. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. l Listiny je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo zakládá-li porušení některé z norem tzv. podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku výkladu, jež je v extrémním rozpo