III.ÚS 822/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 822/25 ze dne 23. 7. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) a soudkyň Veroniky Křesťanové a Daniely Zemanové o ústavních stížnostech stěžovatelky České televize, sídlem Na Hřebenech II 1132/4, Praha 4 - Podolí, zastoupené JUDr. Pavlem Dejlem, Ph.D., LL.M, advokátem, sídlem Jungmannova 745/24, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. ledna 2025 č. j. 8 Afs 280/2023-72, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. listopadu 2023 č. j. 17 Af 6/2023-96, vedené pod sp. zn. IV. ÚS 822/25, a proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. března 2025 č. j. 1 Afs 101/2024-64 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. dubna 2024 č. j. 3 Af 12/2022-180, původně vedené pod sp. zn. IV. ÚS 981/25, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/3l, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnosti se odmítají. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavními stížnostmi podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její práva podle čl. 11 odst. 1 a 5, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1, 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Ústavní soud usnesením ze dne 30. 4. 2025 sp. zn. III. ÚS 822/25 rozhodl o spojení obou věcí stěžovatelky ke společnému řízení pod sp. zn. III. ÚS 822/25. 2. Z ústavních stížností a jejích příloh vyplývá, že v řízení vedeném u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 8 Afs 280/2023 Finanční úřad pro Hlavní město Prahu vydal dvanáct dodatečných platebních výměrů, kterými stěžovatelce doměřil daň z přidané hodnoty (dále jen "DPH") a penále za zdaňovací období leden až prosinec 2015. Proti těmto výměrům podala stěžovatelka odvolání, které vedlejší účastník zamítl rozhodnutím ze dne 7. 2. 2018. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 14. 7. 2021 vyhověl žalobě stěžovatelky a toto rozhodnutí zrušil. Městský soud konstatoval, že stěžovatelce náleží nárok na odpočet daně pouze v poměrné výši, avšak správci daně vytkl, že při výpočtu nároku stěžovatelky nepostupoval podle relevantní úpravy § 75 odst. 3 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (dále jen "zákon o DPH"). Vedlejší účastník v rozhodnutí ze dne 17. 2. 2023 zohlednil závazný právní názor městského soudu. Stěžovatelka v řízení, které následovalo po vydání prvního rozsudku městského soudu, nově navrhla metodu výpočtu poměrného koeficientu podle zákona o DPH ve znění od 1. 7. 2017, který pro účely zákona o DPH zavedl fikci, že veřejnoprávní vysílání je ekonomickou činností. Vedlejší účastník stěžovatelkou navrhovanou metodu neakceptoval, neboť užitím této metody na období předcházející novele by se jednalo o nepřípustnou retroaktivitu. Městský soud napadeným prvním rozsudkem žalobu stěžovatelky zamítl, přičemž aproboval rozhodnutí správce daně, že metodu navrhovanou stěžovatelkou nelze použít z důvodu zákazu retroaktivity a povinnosti eurokonformního výkladu. 3. Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatelky napadeným prvním rozsudkem zamítl, přičemž aproboval závěry městského soudu. Metodu výpočtu poměrného koeficientu podle § 75 zákona o DPH, plynoucí z poměru výnosů z ekonomické činnosti na celkových výnosech stěžovatelky, označil za přezkoumatelnou, zákonnou, logicky a srozumitelně vysvětlenou a vycházející z veřejně dostupných údajů obsažených ve výroční zprávě stěžovatelky. Nejvyšší správní soud zohlednil, že orgány finanční správy tuto metodu výpočtu poměrného koeficientu zvolily až poté, co bezúspěšně poskytly stěžovatelce prostor k uplatnění vlastních výpočtových metod, přičemž přihlédl k oprávnění správce daně výpočet předkládaný stěžovatelkou korigovat tak, aby skutečně co nejvíce odpovídal poměru mezi ekonomickými a neekonomickými činnostmi stěžovatelky. 4. V řízení vedeném u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 1 Afs 101/2024 Finanční úřad pro hlavní město Prahu vydal pět dodatečných platebních výměrů, kterými stěžovatelce doměřil snížení daně z přidané hodnoty a penále za zdaňovací období leden až květen 2012. Proti těmto výměrům podala stěžovatelka odvolání, které vedlejší účastník zamítl rozhodnutím ze dne 22. 12. 2016. Městský soud rozsudkem ze dne 21. 5. 2019 žalobě stěžovatelky vyhověl z důvodu špatného zaokrouhlení poměrného koeficientu podle § 75 zákona o DPH. Vedlejší účastník rozhodnutími ze dne 9. 2. 2022 a 16. 2. 2022 změnil dodatečné platební výměry. Městský soud napadeným druhým rozsudkem žalobu stěžovatelky zamítl. Městský soud aproboval postup vedlejšího účastníka, který poměrový koeficient pro určení rozsahu nároku stěžovatelky na odpočet DPH stanovil metodou založenou na poměru výnosů z podnikatelské činnosti stěžovatelky za rok 2012 a celkových výnosů za rok 2012, přičemž vycházel z poměru, který stěžovatelka uvedla ve své Výroční zprávě o hospodaření za rok 2012. 5. Nejvyšší správní soud v napadeném druhém rozsudku aproboval rozhodnutí městského soudu, přičemž podrobně vyhodnotil použitelnost výnosové metody pro výpočet poměrného koeficientu a její slučitelnost se základními podmínkami vzniku nároku na odpočet DPH stěžovatelky a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (dále jen "SDEU"), podle které stanovení metod a rozdělení částek DPH zaplacené na vstupu mezi ekonomické a neekonomické činnosti spadá do pravomoci členských států. II. Argumentace stěžovatelky 6. Stěžovatelka nadále setrvává na stanovisku, že v jejím případě došlo k jejímu zatížení nezákonnou daní stanovenou v rozporu se zásadou legality daně (čl. 11 odst. 5 Listiny). Stěžovatelka namítá, že zákon o DPH v rozhodné době nestanovoval způsob, jakým měla stěžovatelka učinit poměrný výpočet, proto si mohla vhodné kritérium stanovit sama, přičemž daňové orgány směly tento zvolený způsob korigovat pouze v dílčích aspektech. Rozporuje uplatněnou metodu užitou správcem daně, neboť nebyla stanovena předem přezkoumatelným způsobem. Správní orgány i soudy odmítly stěžovatelkou zvolenou metodu pro výpočet nároku na odpočet daně, která spočívala v poměru nákladů vynaložených na zajištění vysílání na programech ČT1, ČT2, ČT 4 Sport a na internetu (v jejichž rámci uskutečňuje zdanitelná plnění), k celkovým nákladům na zajištění vysílání na všech programech a na internetu, s odkazem na rozpor s unijním právem a konstatováním, že jejímu použití brání zákaz retroaktivity. Stěžovatelka tvrdí, že v souladu s judikaturou Ústavního soudu (viz nález ze dne 19. 4. 2021 sp. zn. Pl. ÚS 13/10) není užití jí preferované metody v rozporu se zákazem retroaktivity a namítá, že správce daně řádně neodůvodnil rozpor s unijním právem odkazy na konkrétní ustanovení či rozhodnutí SDEU. Dále stěžovatelka namítá, že Nejvyšší správní soud nepředložil stěžovatelčinu věc SDEU ani rozšířenému senátu, ačkoli k tomu byl povinen. Podle stěžovatelky správní soudy aprobovaly její potrestání daňovým penále v rozporu se smyslem a účelem dané sankce, neboť jí přičetly k tíži nedostatečnost rozhodné právní úpravy. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a do rozhodovací činnosti soudů zasahuje až tehdy, dojde-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. Z hlediska pravomoci Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti mu nepřísluší přezkoumávat výklad podústavního práva. Ve smyslu § 12 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, je to především Nejvyšší správní soud, jako vrcholný soudní orgán ve věcech patřících do pravomoci soudů ve správním soudnictví, který je k tomu v zájmu zajištění jednoty a zákonnosti rozhodování povolán. 9. Obsah ústavní stížnosti stěžovatelky představuje polemiku se závěry správních soudů a opakování námitek již uplatněných v předchozích řízeních, které byly správními soudy řádně vypořádány. Svým postupem stěžovatelk