III.ÚS 825/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 825/18 ze dne 22. 5. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Josefa Fialy a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele J. M., t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Rýnovice, zastoupeného Mgr. Michaelou Lukášovou Bryneckou, advokátkou sídlem 8. května 25, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu, soudu pro mládež ze dne 13. prosince 2017, č. j. 8 Tdo 1510/2017-34, usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci, soudu pro mládež, ze dne 23. března 2016, č. j. 2 Tmo 1/2016-459, usnesení Krajského soudu v Ostravě-pobočka v Olomouci, soudu pro mládež, ze dne 27. ledna 2017, č. j. 2 Tmo 34/2016-549, a proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci, soudu pro mládež, ze dne 6. září 2016, č. j. 7 Tm 1/2015 - 493, za účasti Okresního soudu v Olomouci, Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci, a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení a Okresního státního zastupitelství v Olomouci, Krajského státního zastupitelství v Ostravě-pobočka v Olomouci a Nejvyššího státního zastupitelství jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení předmětu řízení 1. Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví vymezených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a rovněž že jimi došlo k porušení ústavních předpisů o soudní ochraně práv dle čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a o vázanosti soudem při rozhodování dle čl. 95 odst. 1 Ústavy, a to konkrétně porušením zásady dvojinstančnosti a porušením zásady in dubio pro reo. II. Posouzení splnění procesních předpokladů 2. Ústavní stížnost byla doručena Ústavnímu soudu včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem, předcházelo jí vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práv poskytuje, a tedy splňuje všechny procesní předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). III. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje 3. Stěžovatel byl nejprve rozsudkem Okresního soudu v Olomouci, soudu pro mládež (dále jen "nalézací soud"), ze dne 3. 11. 2015, č. j. 7 Tm 1/2015-303, zproštěn obžaloby pro níže shrnutý skutek. Následně Krajský soud v Ostravě-pobočka v Olomouci, soud pro mládež (dále jen "odvolací soud"), k odvolání státního zástupce v neprospěch stěžovatele tento rozsudek zrušil usnesením ze dne 23. 3. 2016, č. j. 2 Tmo 1/2016-459, a věc vrátil nalézacímu soudu k dalšímu řízení. Na základě opakovaného hlavního líčení nalézací soud svým v návětí specifikovaným rozsudkem uznal stěžovatele vinným mimo jiné proviněním krádeže dle § 205 odst. 1 písm. a), b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), za nějž a za další provinění byl odsouzen k úhrnnému trestnímu opatření odnětí svobody v délce trvání sedmi měsíců, jehož výkon soud podmíněně odložil na zkušební dobu dvanácti měsíců. Současně soud stěžovateli uložil dle § 33 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudnictví ve věcech mládeže"), výchovnou povinnost spočívající v nahrazení škody podle svých sil ve zkušební době a dle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, uložil stěžovateli zaplatit poškozenému škodu ve výši 9 347 Kč, ohledně jejíhož nahrazení se poškozený připojil k trestnímu stíhání. Stěžovatel se proti tomuto rozsudku odvolal, nicméně jeho odvolání zamítl odvolací soud svým usnesením ze dne 27. 1. 2017, č. j. 2 Tmo 34/2016-549. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel dovolání, jež Nejvyšší soud, soud pro mládež odmítl svým v záhlaví specifikovaným rozhodnutím. 4. Stěžovateli byly kladeny za vinu dva skutky, z nichž jeden stěžovatel nerozporoval a ani v souvislosti s ním nijak nebrojil proti postupu či rozhodnutím obecných soudů ve své ústavní stížnosti. Ústavní soud se jím proto nebude zabývat. Druhý skutek, s nímž věcně souvisí stěžovatelova argumentace, měl spočívat, stručně řečeno, v tom, že se stěžovatel vypáčením okna vloupal do objektu fitness centra, odkud po vypáčení zásuvky baru a dvou dvířek skříňky odcizil různé výživové produkty, čímž způsobil provozovateli fitness centra škodu na odcizených produktech ve výši 8 497 Kč a škodu poškozením věcí ve výši 850 Kč (dále jen "předmětný skutek"). IV. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel vytýká obecným soudům 1) dvojí rozdílné hodnocení stejných důkazů; 2) nesprávné hodnocení provedeného dokazování; a 3) porušení zásady dvojinstančnosti trestního řízení. V podrobnostech lze stěžovatelovu argumentaci přiblížit následovně: 6. Ad 1) stěžovatel vyzdvihuje, že v dostupných důkazech v původním hlavním líčení zakončeném zprošťujícím rozsudkem a v hlavním líčení opakovaném po chronologicky prvním napadeném rozhodnutí odvolacího soudu nebyl žádný rozdíl, přesto na základě jejich opakovaného hodnocení dospěl nalézací soud ke zcela opačnému závěru. Zatímco v původním hlavním líčení s oporou o zásadu in dubio pro reo dovodil, že ve věci nelze bez důvodných pochybností konstatovat vinu stěžovatele, po opakovaném hlavním líčení, ač v něm dokazování nerozšířil o žádné nové důkazy, jeho vinu konstatoval. Dle stěžovatele tak nutně muselo dojít k porušení zásady in dubio pro reo, neboť pro odlišný skutkový závěr oproti původnímu hlavnímu líčení nebyl dán žádný důvod. 7. Ad 2) stěžovatel rozporuje skutkové závěry, které obecné soudy po zrušení původního zprošťujícího rozsudku ve věci dovodily, a má za to, že v jeho věci na základě provedených důkazů nebylo možno bezpečně zjistit skutkový stav, který by svědčil o jeho vině. Stěžovatel poukazuje na to, že proti němu nesvědčily žádné přímé důkazy a jeho vina byla dovozena zejména ze svědeckých výpovědí, přičemž dle stěžovatele svědci, jejichž výpovědi jej měly usvědčit, měli všichni důvod vypovídat k jeho tíži a v jejich svědeckých výpovědích se nacházely zásadní rozpory. Tyto důvody k výpovědi nepříznivé pro stěžovatele, jakož i jednotlivé rozpory, pak stěžovatel zevrubně ve své ústavní stížnosti konkretizoval. 8. Ad 3) stěžovatel uvádí, že usnesením odvolacího soudu ze dne 23. 3. 2016, č. j. 2 Tmo 1/2016-459, uložil odvolací soud nalézacímu soudu pokyn k přehodnocení dokazování, ke kterému nebyl oprávněn, neboť odvolací soud důkazy přehodnotil toliko na základě znalosti spisu a přesto, že původní skutkové závěry nalézacího soudu byly podrobně a srozumitelně odůvodněny. V důsledku tohoto pokynu tak v zásadě došlo k uznání viny stěžovatele jen na základě nepřípustného přehodnocení dokazování odvolacím soudem, které následně převzal nalézací soud. Dle stěžovatele tak nepřípustným způsobem došlo ke koncentraci procesu hodnocení důkazů u odvolacího soudu. K tomu se stěžovatel dovolával závěrů nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2726/14 ze dne ze dne 1. 4. 2015. V. Posouzení Ústavním soudem 9. Kompetence Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci ve státě, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou, jinak by totiž popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatele či stěžovatelů. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, ústavní stížnost odmítne dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. To platí i pro nynější případ. 10. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 11. Ústavní soud po zvážení námitek stěžovatele dospěl k závěru, že tyto nemohou ani potenciálně vést k závěru o porušení některého z ústavně zaručených základních práv či svobod stěžovatele napadenými rozhodnutími. Námitky stěžovatele směřují převážně do procesu dokazování, jenž se zásadně nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a do průběhu řízení o odvolání, v němž k žádné nezá