III.ÚS 846/11 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 846/11 ze dne 30. 6. 2011   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 30. června 2011 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky EKOEZOP servis spol. s r. o., se sídlem v Moravské Ostravě, Pohraniční 3135/16, IČ 47667940, zastoupené Mgr. Magdalénou Poncza, advokátkou v Ostravě, Českobratrská 2, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 12. 2010 č. j. 8 Co 275/2007-132, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění Ústavní stížností ze dne 21. 3. 2011 stěžovatelka napadla a domáhala se zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 22. 12. 2010 č. j. 8 Co 275/2007-132 s tím, že tímto rozhodnutím bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo podle čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky a podle čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále také její ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Jak patrno z ústavní stížnosti a jejích příloh, rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 11. 12. 2006 č. j. 27 C 258/2005-57 bylo společnosti Vítkovice, a. s., coby žalované, uloženo zaplatit stěžovatelce jako žalobkyni částku 41 541 Kč s úrokem z prodlení, řízení o částku 6 Kč bylo zastaveno a žalované bylo uloženo zaplatit stěžovatelce na náhradě nákladů řízení částku 22 165 Kč. Napadeným rozsudkem krajského soudu byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se žaloba na zaplacení částky 41 541 Kč s úrokem z prodlení zamítá a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, ve zbývající části byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a dále bylo rozhodnuto, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 41 648 Kč. Krajský soud takto rozhodl poté, co jeho předchozí "potvrzující" rozsudek ze dne 16. 7. 2007 č. j. 8 Co 275/2007-84 byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010 č. j. 31 Cdo 1693/2008-112. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že dne 16. 8. 1999 jako kupující uzavřela se žalovanou smlouvu o převodu nemovitostí, dne 24. 7. 2000 se stala splatnou daň z převodu nemovitostí a dne 14. 12. 2001 nabylo právní moci usnesení Krajského obchodního soudu v Ostravě, kterým bylo potvrzeno vyrovnání žalované podle zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání. V rámci tohoto vyrovnání žalovaná zaplatila správci daně daň z převodu nemovitostí ve výši 30 %. Poté, výzvou ze dne 10. 9. 2003, byla stěžovatelka coby zákonná ručitelka žalované správcem daně vyzvána k úhradě nezaplacené části daně z převodu nemovitostí ve výši 41 541 Kč [§ 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, § 57 odst. 3 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků], kteroužto částku pak také uhradila. Následně se stěžovatelka na žalované z titulu regresního nároku z ručení domáhala zaplacení uvedené částky, krajský soud však její žalobě nevyhověl rozsudkem napadeným touto ústavní stížností. Stěžovatelka s poukazem na § 57 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků krajskému soudu vytýká, že nepřihlédl k tomu, že v době, kdy byla oprávněna přihlásit svou (podmíněnou) pohledávku do vyrovnání, nebyla ve vztahu k ní (jako ručitelce) vůbec učiněna výzva správce daně k zaplacení daňového nedoplatku. Pokud krajský soud uvedl, že danou pohledávku měla i přes tuto skutečnost přihlásit, tento svůj závěr nijak nezdůvodnil, resp. zdůvodnil jej odkazem na dřívější rozhodnutí Nejvyššího soudu, které se ale vztahuje na věc s jiným skutkovým základem. Dle stěžovatelky skutečnost, zda zmíněná výzva správce daně v době trvání lhůty pro přihlášení pohledávek do vyrovnání již byla učiněna či nikoliv, zásadně ovlivňuje jednání daňového ručitele k podání přihlášky pohledávky do vyrovnání. Dále stěžovatelka vyslovuje názor, že důvodem, proč byla přijata právní úprava vyrovnání, bylo odstranit nevýhody konkursu, zejména jeho zdlouhavost, a proto v něm nepřipadá v úvahu možnost přihlášení pohledávky vázané na podmínku. Výkladem ustanovení § 20 odst. 4 zákona o konkursu a vyrovnání je možno dospět k tomu, že lze přihlásit pohledávku, která ještě není splatná, tedy kdy ručitel ještě v době jejího přihlášení nic neuhradil, avšak byl alespoň vyzván k úhradě daňové pohledávky. Bylo by dle stěžovatelky v rozporu se shora zmíněným účelem vyrovnání, aby věřitel přihlásil do vyrovnání pohledávku vázanou na tři podmínky - učinění výzvy správcem daně, nabytí vykonatelnosti této výzvy a zaplacení daňového nedoplatku (ručitelem), na což by nemělo žádný vliv ani odlišné právní posouzení stěžovatelčina nároku vůči žalované ze strany Nejvyššího soudu (bezdůvodné obohacení v. regresní nárok ručitele). Stěžovatelka nesouhlasí s argumentací dovolacího soudu, dle níž věřitelé, kteří své pohledávky (řádně a včas) přihlásili, nemohou být v horším postavení než ti, kteří tak neučinili, přičemž tvrdí, že objektivně neměla možnost svou pohledávku přihlásit, neboť o její existenci v době rozhodování o vyrovnání nemohla vědět. Nejvyšší soud se přitom v žádném ze svých rozhodnutí nezmínil o možnosti věřitele přihlásit svou pohledávku v případě, že ve lhůtě určené k přihlášení pohledávek do vyrovnání správce ještě neučinil zmíněnou výzvu. Stěžovatelka také tvrdí, že ustanovení § 20 odst. 4 zákona o konkursu a vyrovnání nelze (ani per analogiam) použít, protože se týká konkursního řízení a uvedený zákon výslovně stanoví, která z ustanovení, týkajících se konkursního řízení, lze použít pro řízení vyrovnávací. Dále pak stěžovatelka argumentuje, že v době běhu lhůty pro podání přihlášky pohledávky nemohla předvídat výsledek vyrovnání, tedy zda bude potvrzeno a zda bude žalovanou splněno, a tedy zda dojde k zániku daňové pohledávky. Závěrem stěžovatelka upozorňuje, že nemá legitimní možnost domoci se regresu vůči žalované a že odnětím této možnosti byla hospodářsky znevýhodněna a musela činit to, co zákon neukládá. Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjadřuje nesouhlas s právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným ve shora zmíněném v rozsudku ze dne 8. 9. 2010 č. j. 31 Cdo 1693/2008-112, jde-li o řešení dvou základních právních otázek - zda obecně lze (a je nutno) použít ustanovení § 20 odst. 4 zákona o konkursu a vyrovnání, obsažené v části týkající se konkursu, rovněž v případě vyrovnání, a v kladném případě pak, zda stěžovatelka konkrétně ve své věci mohla a měla přihlásit svou pohledávku do vyrovnání. Ústavní soud opakovaně ve svých rozhodnutích upozorňuje, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 90 věta druhá, čl. 91 Ústavy České republiky), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že u prvně uvedené otázky se jedná o výklad "obyčejného" zákona, může Ústavní soud přezkoumat "pouze" jeho ústavní konformitu. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že je analogická aplikace § 20 odst. 4 zákona o konkursu a vyrovnání vyloučena. Dlužno dodat, že obdobný právní názor lze nalézt v odborné publikaci Kotoučová, J.: Zákon o konkursu a vyrovnání a předpisy související, Komentář, C. H.