III.ÚS 891/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 891/22 ze dne 19. 4. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Víta Nehonského, zastoupeného JUDr. Alešem Tolnayem, advokátem se sídlem nám. Republiky 946, Mladá Boleslav, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2022, č. j. 21 Cdo 2665/2021-126, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 4. 2021, č. j. 23 Co 32/2021-99, a rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 21. 10. 2020, č. j. 8 C 199/2020-54, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mladé Boleslavi, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Namítá tedy porušení práva na ochranu vlastnictví a práva na soudní ochranu. 2. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh se podává, že stěžovatel se jako žalobce domáhal po žalované (společnost Škoda Auto, a. s.) zaplacení částky 202 253 Kč s příslušenstvím s tím, že tato částka představuje nevyplacenou náhradu za ztrátu na výdělku za období od února roku 2019 do května roku 2020. Dále stěžovatel požadoval, aby mu žalovaná od června roku 2020 hradila měsíčně částku 31 087 Kč jako náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. Během řízení bylo zjištěno, že stěžovateli byl pro důsledky nemoci z povolání přiznán invalidní důchod pro invaliditu třetího stupně a žalovaná mu dobrovolně vyplácela náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti do výše průměrného výdělku před vznikem škody. Od února roku 2019 byl však stěžovateli nově přiznán jen invalidní důchod pro invaliditu prvního stupně a žalovaná mu začala vyplácet náhradu za ztrátu na výdělku tak, že od průměrného příjmu stěžovatele před vznikem nemoci z povolání odečetla výši jemu vypláceného invalidního důchodu pro invaliditu prvního stupně a také částku odpovídající výši minimální mzdy, tedy částku 13 350 Kč měsíčně. Podle názoru stěžovatele však s odkazem na § 271b odst. 3 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákoník práce") tento postup žalované není správný, neboť mu náleží náhrada za ztrátu na výdělku ve stále stejné výši a od této náhrady nemá být odečítána aktuální minimální mzda, ačkoliv je stěžovatel veden na úřadu práce jako uchazeč o zaměstnání. 3. Ústavní stížností napadeným rozsudkem Okresní soud v Mladé Boleslavi (dále jen "okresní soud") žalobu stěžovatele zamítl. Žalovaná totiž podle okresního soudu stěžovateli vyplácí náhradu za ztrátu na výdělku zcela v souladu s § 271b odst. 3 zákoníku práce, tedy tak, že od náhrady za ztrátu na výdělku odečítá nejen stěžovateli přiznaný invalidní důchod, ale také minimální mzdu platnou v den prvního zařazení stěžovatele do evidence uchazečů o zaměstnání. 4. K odvolání stěžovatele i žalované Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu ve výroku I. o věci samé k odvolání stěžovatele potvrdil a k odvolání žalované a vedlejší účastnice na straně žalované (společnosti Generali Česká pojišťovna a. s.) změnil výrok okresního soudu o náhradě nákladů řízení tak, že shledal vzhledem k poměrům stěžovatele spravedlivým, aby stěžovatel žalované i vedlejší účastníci na straně žalované uhradil alespoň jednu třetinu náhrady nákladů řízení [když okresní soud jinak úspěšné straně žalované nepřiznal proti stěžovateli náhradu nákladů řízení, a to odkazem na § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen "o. s. ř.")]. Ve stejném poměru pak stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalované i vedlejší účastnici na straně žalované náhradu nákladů odvolacího řízení. Krajský soud se přitom zcela ztotožnil s právním i skutkovými hodnocením provedeným okresním soudem. Uzavřel, že v situaci stěžovatele jako poškozeného došlo k významné změně poměrů, byl-li stěžovateli jako poškozenému zaměstnanci pro následky nemoci z povolání namísto dosud pobíraného invalidního důchodu pro invaliditu třetího stupně nově přiznán pouze invalidní důchod pro invaliditu prvního stupně. Za této situace je žalovaná povinna nahradit stěžovateli jen takovou škodu, která mu vznikla následkem nemocí z povolání, neboť jen ta je v příčinné souvislosti s nemocemi stěžovatele z povolání. Skutečnost, že stěžovatel nemůže nastoupit do jiného zaměstnání odpovídajícího jeho nemocemi z povolání omezené pracovní způsobilosti jen pro nedostatek pracovních příležitostí, již není způsobena nemocemi z povolání a není tedy s nimi v příčinné souvislosti a je naopak způsobena situací na trhu práce, za niž však žalovaná již neodpovídá. Stěžovatel ostatně podle krajského soudu ani netvrdil, že by byl odmítnut konkrétním zaměstnavatelem, který by pro něj měl práci, a to právě jen z důvodů jeho zdravotních obtíží. Nemožnost stěžovatele nalézt vhodnou práci tedy postihuje za této situace nejen stěžovatele, ale všechny uchazeče o zaměstnání. 5. Následné dovolání stěžovatele ústavní stížností napadeným usnesením odmítl Nejvyšší soud. Stěžovatel prý totiž v dovolání neformuloval žádnou otázku, která by mohla založit jeho přípustnost (směřovalo-li dovolání i do rozhodnutí krajského soudu o náhradě nákladů řízení, pak v tomto rozsahu není dovolání ze zákona přípustné). Naopak rozhodnutí krajského soudu je podle Nejvyššího soudu zcela v souladu s ustálenou judikaturou. Nad rámec odůvodnění krajského soudu pak Nejvyšší soud zejména doplnil, že skutečný důvod, proč je při určení náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti uvažováno s výdělkem ve výši minimální mzdy jako s výdělkem po zjištění nemoci z povolání, spočívá jen a právě v tom, že zaměstnanec, u něhož je zachována schopnost pracovat alespoň v minimální míře a je tedy veden v důsledku této skutečnosti v evidenci uchazečů o zaměstnání, nedosahuje žádný výdělek nikoliv z důvodů následků nemoci z povolání, nýbrž v důsledku nedostatku vhodných pracovních příležitostí, přičemž žádný zaměstnanec nemůže být odměňován nižší částkou, než kolik činí minimální mzda. 6. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí nutná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy. 7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. 8. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li proto soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru přitom Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal. 9. Ke stěžovatelově velmi kuse pojaté argumentaci je v prvé řadě třeba poznamenat, že tato bez hlubší ústavněprávní dimenze jen opakuje námitky, s nimiž se ovšem obecné soudy v řízení, v němž byla vydána ústavní stížností napadená rozhodnutí, dostatečně vypořádaly. Pokud pak jde v podstatě o jediný konkrétnější argument stěžovatele - ovšem toliko na úrovni podústavního práva - spočívající v tom, že odpočítávání minimální mzdy od výše náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti má být údajně v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2009, sp. zn. 21 Cdo 5141/2007 (rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná pod https://www.nsoud.cz), pak stěžovatel přehlíží, že Nejvyšší soud v tehdy