III.ÚS 930/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 930/23 ze dne 30. 8. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní korporace P-holding, s. r. o., sídlem Evropská 810/136, Praha 6 - Vokovice, zastoupené Mgr. Petrem Zapletalem, advokátem, sídlem Havlíčkova 1682/15, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. ledna 2023 č. j. 28 Cdo 2999/2023-361, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. dubna 2022 č. j. 23 Co 31/2022-307 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 27. října 2021 č. j. 17 C 1/2016-237, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníků řízení, a Rytířského řádu Křižovníků s červenou hvězdou, sídlem Platnéřská 191/4, Praha 1 - Staré Město, a České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 - Žižkov, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její práva podle čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Z ústavní stížnosti a jí napadených rozhodnutí se podává, že předmětem řízení před obecnými soudy byl spor o vlastnictví konkrétního v nich identifikovaného pozemku. Tento pozemek byl v minulosti ve vlastnictví prvního vedlejšího účastníka a byl mu státem odňat v rámci rozhodného období stanoveného v § 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (dále jen "ZMV"). Proto se na tento pozemek vztahovalo blokační ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"). 3. Na základě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") ze dne 13. května 2010 č. j. 14 C 229/2008-156, jímž byl nahrazen projev vůle, nabyl pozemek pan Antonín Háka, který jej získal jako náhradní pozemek podle § 16 odst. 1 zákona o půdě. Stěžovatelka předmětný pozemek koupila od pana Antonína Háky. 4. První vedlejší účastník se žalobou u obvodního soudu domáhal podle § 18 odst. 1 ZMV určení, že pozemek je ve vlastnictví státu. Tato žaloba byla rozsudkem obvodního soudu ze dne 6. listopadu 2017 č. j. 17 C 1/2016-103 zamítnuta. K odvolání obou vedlejších účastníků Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") svým rozsudkem ze dne 20. června 2018 č. j. 23 Co 104/2018-130 rozsudek obvodního soudu potvrdil. Klíčovým argumentem obou soudů bylo, že blokační ustanovení § 29 zákona o půdě zakazuje převod pozemků, avšak pan Antonín Háka nabyl pozemek na základě soudního rozhodnutí originárně. Tento přechod tak nebyl v rozporu s § 29 zákona o půdě a nelze tak uplatnit žalobu podle § 18 odst. 1 ZMV. 5. K dovolání prvního vedlejšího účastníka Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 25. září 2019 č. j. 28 Cdo 3991/2018-156 zrušil rozsudky obou soudů a vrátil věc k projednání obvodnímu soudu. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že i přechod vlastnictví může být v rozporu s blokačním ustanovením § 29 zákona o půdě. Za takových okolností je namístě uplatnit judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, a zabývat se tím, zda je stěžovatelka dobrověrnou nabyvatelkou pozemku, a následně poměřovat kolidující vlastnická práva. 6. Napadeným rozsudkem obvodní soud vyhověl žalobě prvního vedlejšího účastníka a určil, že pozemek je ve vlastnictví státu. Na základě dokazování obvodní soud zjistil, že stěžovatelka uzavřela kupní smlouvu na pozemek s panem Antonínem Hákou již před skončením odvolacího řízení v době, kdy ještě nenabyl právní moci rozsudek obvodního soudu, jímž došlo k přechodu vlastnictví pozemku na pana Háku. Stěžovatelka rovněž financovala soudní spory pana Háky a poskytovala mu servis při rešerši vhodných pozemků. Všechny okolní pozemky obklopující předmětný pozemek byly ve vlastnictví prvního vedlejšího účastníka, což mělo v panu Hákovi i ve stěžovatelce vzbudit potřebu pozemek pečlivěji prověřit, například dotazem na katastrální úřad či nahlédnutím do Zemských desek. Obvodní soud dospěl k závěru, že pan Háka i stěžovatelka měli a mohli vědět, že předmětný pozemek je zatížen restitučním nárokem, a proto nenabyli pozemek v dobré víře. 7. Městský soud napadeným rozsudkem zamítl odvolání stěžovatelky. Obdobně dospěl k závěru, že stěžovatelka nebyla při nabytí pozemku v dobré víře. Stěžovatelčiny úvahy ohledně toho, zda pan Háka nabyl pozemek originárně či derivativně, označil za nadbytečné, neboť podle zrušujícího rozsudku Nejvyššího soudu i v případě originárního nabytí, k němuž by došlo na základě rozsudku vydaného v soudním řízení, jehož se první vedlejší účastník neúčastnil, měl by první vedlejší účastník nárok domáhat se určení vlastnictví státu určovací žalobou podle § 18 odst. 1 ZMV. 8. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo stěžovatelčino dovolání odmítnuto jako nepřípustné. Nejvyšší soud neshledal důvod odchýlit se od svého právního názoru vysloveného ve svém předchozím zrušovacím rozsudku a neshledal dovolání přípustné ani pro řešení ostatních otázek, které mu stěžovatelka předložila. II. Argumentace stěžovatelky 9. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti obsáhle rekapituluje předchozí průběh řízení a opakuje své námitky, které již uplatnila před obecnými soudy. Namítá, že Nejvyšší soud neměl svým rozhodnutím rozšířit dosah blokačního ustanovení § 29 zákona o půdě i na situaci originárního nabytí vlastnictví. Závěr Nejvyššího soudu stěžovatelka označuje za rozporný s judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu. 10. V průběhu řízení o ústavní stížnosti stěžovatelka Ústavnímu soudu zaslala usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2023 č. j. 33 Cdo 2230/2022-204, z něhož dovozuje, že napadené usnesení Nejvyššího soudu a předchozí rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3991/2018 byly ojedinělým excesem z jinak ustálené judikatury Nejvyššího soudu. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 12. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. 13. Proces výkladu a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - nepřijatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně uznávanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. září 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. 14. V řízení před obecnými soudy bylo mezi účastníky nesporné, že původním vlastníkem pozemku byl první vedlejší účastník a že se na pozemek vztahovalo blokační ustanovení § 29 zákona o půdě. Předmětem sporu je dosah tohoto blokačního ustanovení. 15. Ustanovením § 29 zákona o půdě a jeho souladem s ústavním pořádkem se Ústavní soud