III.ÚS 949/09 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 949/09 ze dne 26. 8. 2010 N 171/58 SbNU 495 Počátek běhu subjektivní prekluzivní lhůty pro uložení pokuty ve správním řízení   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaj) a soudců Jana Musila a Jiřího Muchy - ze dne 26. srpna 2010 sp. zn. III. ÚS 949/09 ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky MEDIAREX COMMUNICATIONS AND CONSULTING, s. r. o., se sídlem v Praze 1, Prokopská 8/296, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2009 č. j. 9 As 86/2008-102 o zamítnutí stěžovatelčiny kasační stížnosti, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2008 č. j. 5 Ca 399/2007-63 ve znění opravného usnesení ze dne 15. 7. 2008 č. j. 5 Ca 399/2007-78 o zamítnutí stěžovatelčiny správní žaloby a proti rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání ze dne 29. 8. 2007 sp. zn. 2007/382/had/MED, jímž byla stěžovatelce uložena peněžitá pokuta za zpracování reklamy, která měla spotřebitele uvést v omyl. I. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2009 č. j. 9 As 86/2008-102 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2008 č. j. 5 Ca 399/2007-63 ve znění opravného usnesení ze dne 15. 7. 2008 č. j. 5 Ca 399/2007-78 se ruší. II. Ústavní stížnost směřující proti rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání ze dne 29. 8. 2007 sp. zn. 2007/382/had/MED se odmítá. Odůvodnění Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby pro porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí správních soudů a správního orgánu. Rozhodnutím Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (dále též jen "Rada") sp. zn. 2007/382/had/MED ze dne 29. 8. 2007 (vyhotoveno 1. 11. 2007) byla stěžovatelce za porušení § 5d písm. d) zákona č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy a o změně a doplnění zákona č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění pozdějších předpisů, ve znění dalších zákonů, (dále jen "zákon o regulaci reklamy") uložena pokuta ve výši 200 000 Kč, neboť stěžovatelka byla zpracovatelkou reklamního spotu na přípravek PREVENTAN Akut Quattro Junior - mutace 3, odvysílaného opakovaně na programech Prima televize (leden až březen 2006) a ČT 1 (prosinec 2005), a to v různých denních a večerních hodinách. Touto reklamou byl podle Rady spotřebitel uveden v omyl, že propagovaný doplněk stravy Preventan je lékem, který jej může zbavit problémů s chřipkou; jde však o manipulativní a nepravdivou informaci, kdy je navíc využito "dětské důvěřivosti a manipulace, neboť pro získání širší klientely je nákup přípravku bonifikován". O žalobě stěžovatelky proti rozhodnutí správního orgánu rozhodl Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozhodnutím tak, že ji jako nedůvodnou zamítl. K námitce uplynutí prekluzivní lhůty pro uložení sankce uvedl, že její počátek se odvíjí od okamžiku, kdy správní orgán zjistil porušení zákona, tedy ode dne, kdy bylo rozhodnuto o zahájení správního řízení se stěžovatelkou (16. 5. 2007), a od něj (nikoliv od doby vysílání reklamy, jak tvrdila stěžovatelka) počala tato lhůta běžet; jiné datum, k němuž by bylo možno vztáhnout počátek subjektivní lhůty, se z obsahu správního spisu nepodávalo. V otázce výkladu § 5d písm. d) zákona o regulaci reklamy se soud plně ztotožnil s právním názorem, který vtělila Rada do svého rozhodnutí. Ze stejných důvodů byla jako zjevně nedůvodná posouzena i kasační stížnost, již proti tomuto rozsudku stěžovatelka podala, a Nejvyšší správní soud ji ústavní stížností napadeným rozhodnutím zamítl. Ohledně běhu jednoleté subjektivní prekluzivní lhůty pro uložení sankce se kasační soud ztotožnil s názorem městského soudu i Rady, že její počátek je nutno spojovat s 9. zasedáním Rady (ve dnech 15. až 16. 5. 2007), kdy se Rada jako kolektivní orgán rozhodla zahájit se stěžovatelkou správní řízení; na podporu tohoto závěru odkázal na ustálenou judikaturu správních soudů, zejména na právní závěry ohledně určení počátku této lhůty podávající se z rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 9 As 42/2008 či rozsudků Vrchního soudu v Praze sp. zn. 7 A 167/94 a sp. zn. 7 A 147/94. S podrobným odůvodněním pak odmítl jako neopodstatněné námitky stěžovatelky ohledně nenaplnění skutkové podstaty správního deliktu porušení práva na šíření a přijímání informací, jakož i společné odpovědnosti zpracovatele a zadavatele reklamy ve smyslu § 6b odst. 1 zákona o regulaci reklamy. Stěžovatelka v ústavní stížnosti především namítá, že oba soudy nepřípustně pominuly, že pokuta za porušení § 5d písm. d) zákona o regulaci reklamy jí byla uložena po uplynutí stanovené prekluzivní lhůty (§ 8 odst. 5 zákona). Jimi uplatněný výklad toho, kdy Rada "zjistí porušení povinnosti", je podle jejího názoru nesprávný, a stěžovatelka se odvolává na právní názory vyjádřené v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 5 A 1/2001 a v rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 7 A 167/94, podle nichž postačí k určení jejího počátku vznik důvodného podezření z porušení povinnosti, přičemž za den, kdy se správní orgán o porušení povinností dozvěděl (seznal, že došlo ke správnímu deliktu), se považuje den, kdy je tato skutečnost správnímu orgánu oznámena nebo zjištěna jeho pracovníky při plnění pracovních úkolů nebo v souvislosti s nimi. Má tedy za to, že porušení povinnosti musel správní orgán zjistit již v rozmezí měsíců září 2005 až března 2006, kdy byl reklamní spot vysílán v televizi, a vydal-li rozhodnutí o pokutě až dne 29. 8. 2007, stalo se tak po uplynutí lhůty pro její uložení. Stěžovatelka zpochybňuje i vlastní naplnění skutkové podstaty správního deliktu podle § 5d písm. d) zákona o regulaci reklamy; též namítá, že posuzování Rady bylo v rozporu s § 6b zákona o regulaci reklamy, podle kterého odpovídá zpracovatel společně a nerozdílně se zadavatelem, pročež v řízení nemohla být uložena pokuta samostatně zadavateli i zpracovateli. Nejvyšší správní soud se k ústavní stížnosti vyjádřil sdělením, že porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy, jakož i čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 1 Listiny se lze domáhat toliko v souvislosti s tvrzeným porušením konkrétního základního práva či svobody, a to stěžovatelka činí jen s poukazem na porušení svého práva na spravedlivý proces; podle jeho názoru však toto právo zasaženo být nemohlo, neboť kasační stížnost stěžovatelky řádně projednal a o věci rozhodl. To, že jejímu návrhu nevyhověl, nemůže být za situace, kdy při rozhodování dodržel zákonné procesní postupy, považováno (bez dalšího) za zásah do jejích práv. Nedošlo ani k tvrzenému porušení práva na informace, neboť napadený rozsudek svobodu projevu ani právo na informace nepopírá. K námitce prekluze subjektivní lhůty a posouzení naplnění skutkové podstaty správního deliktu podle § 5 písm. d) zákona o regulaci reklamy kasační soud zcela odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku s tím, že se při řešení těchto právních otázek neodchýlil od své jednotné a ustálené judikatury. Městský soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí s tím, že stěžovatelka v ústavní stížnosti uplatnila stejné námitky jako v žalobě. Rada pro rozhlasové a televizní vysílání k námitce ohledně počátku běhu subjektivní lhůty uvedla, že správní řízení se stěžovatelkou bylo "skutečně zahájeno dnem doručení oznámení o možném porušení zákona, tedy 4. září 2006, poté byl účastníku ponechán čas k podání vyjádření", přičemž "lhůta k dodání vyjádření byla několikrát prodloužena". Současně však má za to, že "prekluzivní lhůta počala běžet dnem zjištění provinění ... tj. v rámci zasedání Rady konaného dne 16. 5. 2007, kdy došlo ke skutečnému zjištění porušení zákona"; počátek lhůty však "nelze v žádném případě odvozovat od data vysílání ... reklamy", neboť Rada je kolektivním orgánem, jenž musí ke svému rozhodnutí dospět "procesně upraveným postupem". V replice na zaslaná vyjádření stěžovatelka připomenula právní závěry, které vyjádřil Ústavní soud v jiných - shodných - věcech, v nichž byla účastníkem, s tím, že na podané ústavní stížnosti setrvává. Jelikož od ústního jednání nebylo možné očekávat další objasnění věci, Ústavní soud se souhlasem účastníků od jednání upustil (§ 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). Klíčové je, že posuzovaná ústavní stížnost se jak z hlediska vymezení rozhodné materie a jejího skutkového základu, tak i otevřeného výkladového sporu zcela identifikuje se stížnostmi stěžovatelky, o nichž Ústavní soud již dříve rozhodl, a to jmenovitě nálezem sp. zn. IV. ÚS 946/09 ze dne 11. 1. 2010 (N 3/56 SbNU 21), nálezem