III.ÚS 957/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 957/16 ze dne 23. 8. 2016   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Dušana Šárníka, zastoupeného JUDr. Michalem Hudečkem, advokátem, sídlem Krapkova 38, Olomouc, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 22. prosince 2015 č. j. 40 Co 653/2015-35 a proti usnesení soudního exekutora Mgr. Alana Havlice, Exekutorský úřad Jeseník ze dne 20. října 2015 č. j. 197 EX 5246/15-26, za účasti Krajského soudu v Ostravě, soudního exekutora Mgr. Alana Havlice, Exekutorský úřad Jeseník, sídlem Otakara Březiny 229/5, jako účastníků řízení, a GE Money Bank, a. s., sídlem Vyskočilova 1422/1a, Praha 4, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Stručné vymezení věci 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí (stěžovatel v ústavní stížnosti nesprávně označil napadené usnesení soudního exekutora za "usnesení Exekutorského úřadu Jeseník"), a to pro porušení vlastnického práva zakotveného v čl. 11 odst. 1 a práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Ústavní soud zjistil, že usnesením Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") ze dne 22. 12. 2015 č. j. 40 Co 653/2015-35 bylo potvrzeno usnesení soudního exekutora Mgr. Alana Havlice, Exekutorský úřad Jeseník, ze dne 20. 10. 2015 č. j. 197 EX 5246/15-26 (dále jen "soudní exekutor"). Uvedeným usnesením soudní exekutor nahradil projev vůle stěžovatele (povinného) k výpovědi smlouvy o penzijním pojištění, č. smlouvy 1800304013, uzavřené s Penzijním fondem ČSOB, Penzijní společnost, a. s., sídlem Radlická 150/333, Praha 5 (dále jen "penzijní společnost") /výrok I./; současně soudní exekutor nahradil projev vůle stěžovatele k žádosti o plnění ze smlouvy uvedené ve výroku I. a požádal o výplatu odbytného ze shora uvedené smlouvy /výrok II./. II. Námitky stěžovatele 3. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že soudní exekutor porušil jeho ústavně zaručené vlastnické právo. Soud navíc porušil právo stěžovatele na soudní ochranu a na spravedlivý proces, neboť své rozhodnutí po věcné stránce neodůvodnil. Stěžovatel je přesvědčen, že v napadených rozhodnutích obsaženým nahrazením vůle stěžovatele bylo zasaženo do jeho majetkové sféry ve větším rozsahu, než jaký umožňuje zákon, když mu byl vytvořen závazek vrátit státní příspěvek z důvodu předčasného ukončení smlouvy. Podle stěžovatele dochází k tomu, že se jeden dluh stěžovatele uspokojí, avšak druhý se mu vytvoří. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že si vzniklou situaci způsobil sám. Soud nezkoumal stěžovatelovu finanční situaci a nemůže vědět, zda neuhrazení závazku bylo účelové, tzn. zaviněné stěžovatelem, nebo způsobené jeho nedobrou finanční situací. V napadeném rozhodnutí uvedený závěr soudu by podle stěžovatele měl opodstatnění v případě, že by stěžovatel brojil proti exekuci jako takové. To se však neděje. Stěžovatel brojí proti konkrétnímu postupu exekutora, který se mu jeví být v nesouladu se zákonem a s ústavním pořádkem. Krajský soud se podle stěžovatele meritem věci vůbec nezabýval. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Vlastní posouzení věci 5. Ústavní soud není součástí soudní soustavy (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. 6. Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 7. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad tzv. podústavního práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "podústavního" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17). 8. Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že poté, kdy je soudnímu exekutorovi doručeno pověření k vedení exekuce, je soudní exekutor oprávněn a současně povinen činit i bez návrhu úkony směřující k úspěšnému provedení exekuce, přičemž způsob svého postupu volí sám exekutor. Protože v projednávané věci jde o exekuci ukládající zaplacení peněžité částky, byl podle krajského soudu postup soudního exekutora, který při vymáhání zaplacení peněžité částky rozhodl o provedení exekuce přikázáním jiné peněžité částky povinného vyplývající mu z předmětné smlouvy o penzijním připojištění vedené u penzijní společnosti, zákonný, a to ve smyslu § 312 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Soudní exekutor současně respektoval postup upravený v ustanovení § 312 odst. 2 o. s. ř., když svým usnesením nahradil prohlášení vůle povinného (stěžovatele) k výpovědi smluvního vztahu vyplývajícího ze smlouvy o penzijním připojištění uzavřené u penzijní společnosti, jakož i k žádosti o plnění z této smlouvy se současným požadavkem na výplatu odbytného z této smlouvy. 9. K odvolací argumentaci povinného (stěžovatele) krajský soud uvedl, že z obsahu exekučního příkazu je zcela zřejmé, že zvoleným způsobem exekuce soudní exekutor uložil dlužníkovi povinného - penzijní společnosti, aby po splnění zákonných předpokladů v exekučním příkazu specifikovaných, vyplatil soudnímu exekutorovi peněžitou pohledávku v rozsahu, který by pokryl pohledávku oprávněného (jistinu ve výši 21 721,97 Kč + úroky z prodlení ve výši 2 299,36 Kč, jakož i náklady předcházejícího řízení ve výši 14 360 Kč, náklady oprávněného ve výši 484 Kč a náklady exekuce ve výši 11 204,60 Kč, a to na označený účet soudního exekutora). Soudní exekutor tedy, uzavřel krajský soud, postupoval zcela v souladu s ustanovením § 312 odst. 3 o. s. ř., neboť takto zvoleným způsobem exekuce postihl pohledávku povinného u označeného dlužníka (penzijní společnosti) v rozsahu výše uvedeném, tj. v rozsahu přisouzené jistiny s příslušenstvím. 10. Krajský soud správně dovodil, že v projednávané věci byl postup soudního exekutora, který při vymáhání zaplacení peněžité částky rozhodl o provedení exekuce přikázáním jiné peněžité částky povinného vyplývající mu z předmětné smlouvy o penzijním připojištění, v souladu s § 312 o. s. ř., když v dané věci jde o exekuci ukládající zaplacení peněžité částky. Své rozhodnutí krajský soud řádně odůvodnil. Argumentaci krajského soudu, tak jak je rozvedena v jeho rozhodnutí, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jeho úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními. 11. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že nebrojí proti exekuci jako takové, ale proti konkrétnímu postupu soudního exekutora, který se mu jeví být v rozporu se zákonem a s ústavním pořádkem. Žádné konkrétní námitky, proč byl postup soudního exekutora v rozporu se zákonem, však stěžovatel v ústavní stížnosti neuvádí a ani nenavrhuje, jakým jiným způsobem měla být exekuce provedena. 12. Ustanovení § 312 o. s. ř. nepředpokládá konkrétní druh