III.ÚS 989/08 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 989/08 ze dne 12. 2. 2009 N 26/52 SbNU 247 Stanovení ceny při povinném převzetí akcií - soudní uvážení   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy - ze dne 12. února 2009 sp. zn. III. ÚS 989/08 ve věci ústavní stížnosti společnosti M. CAMBELL & SONS LIMITED, se sídlem 59-61 Acropoleus Avenue Savvides Monarch Center, Nikósie 2012, Kyperská republika, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2008 č. j. 29 Odo 160/2006-222 o zamítnutí stěžovatelčina dovolání, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 2005 č. j. 14 Cmo 463/2004-185, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2004 č. j. 50 Cm 128/2002-120, jímž byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba, kterou se domáhala po žalované společnosti Eurovia S. A., se sídlem 18, Place de l´Europe, Rueil-Malmaison, Francie (v řízení o ústavní stížnosti v postavení vedlejší účastnice) zaplacení částky 45 865 497,50 Kč s příslušenstvím jako rozdílu mezi cenou 740 Kč za jednu akcii společnosti Stavby silnic a železnic, a. s., uvedenou v povinné nabídce převzetí vedlejší účastnice, kterou stěžovatelka přijala ohledně 83 165 akcií, a cenou 1 291,50 Kč, o níž se domnívá, že byla cenou přiměřenou. Výrok Ústavní stížnost se zamítá. Odůvodnění 1. Stěžovatelka se ve včas podané ústavní stížnosti, která i v ostatním splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá, aby Ústavní soud vyslovil, že v záhlaví označenými rozsudky obecných soudů byla porušena její ústavně zaručená základní práva upravená v čl. 11 odst. 1 a 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a aby v důsledku toho tato rozhodnutí zrušil. 2. Z obsahu ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 50 Cm 128/2002 se podává, že stěžovatelka se žalobou domáhala po žalované společnosti Eurovia S. A., se sídlem 18, Place de l´Europe, Rueil-Malmaison, Francie (dále též jen "vedlejší účastnice"), zaplacení částky 45 865 497,50 Kč s příslušenstvím, jako rozdílu mezi cenou 740 Kč za jednu akcii společnosti Stavby silnic a železnic, a. s., uvedenou v povinné nabídce převzetí vedlejší účastnice, kterou stěžovatelka přijala ohledně 83 165 akcií, a cenou 1 291,50 Kč, o níž se domnívá, že byla cenou přiměřenou. 3. Městský soud v Praze žalobu zamítl s odůvodněním, že "veřejně obchodovatelné akcie je nutno vykoupit za cenu dle § 183c obch. zákoníku, tedy za cenu odpovídající šestiměsíčnímu váženému průměru cen na veřejném trhu". Soud prvního stupně obsáhle vyložil, v čem spatřuje účelový kontext tohoto řešení. 4. Soud prvního stupně v této souvislosti především uvedl, že "účelem ust. § 183c obch. zákoníku je zajistit možnost prodeje akcií za cenu stanovenou objektivně, nikoli s přihlédnutím ke zvláštním výhodám, které by eventuálně přineslo nabytí většího množství akcií, nebo povinnost učinit dle zákona povinnou nabídku. Jediným objektivním kritériem pro stanovení ceny za povinný odkup akcií se jeví právě ceny z anonymních obchodů, které by měly být stanoveny na základě anonymních nabídek a poptávek na koupi a prodej akcií na veřejných trzích. Prodává-li se totiž větší množství akcií umožňujících dosažení významného postavení ve společnosti, může být sjednaná cena za akcii vyšší než cena, za kterou se akcie prodávají na veřejném trhu, tím ovšem nedochází k poškození akcionářů, neboť takovou cenu by za své akcie na veřejných trzích nedosáhli.". 5. Položil dále důraz na okolnost, že využití nabídky převzetí představovalo svobodnou volbou stěžovatelky; uvedl, že žalobce před vznikem povinné nabídky převzetí měl dvě možnosti; buď si akcie ponechat, a nebo je prodat za cenu, kterou trh akceptuje, a toto právo mu musí být zachováno i po vzniku povinnosti žalovaného učinit nabídku převzetí. "Cena navržená žalovaným byla o 18 % vyšší než cena, kterou by žalobce dostal zaplaceno, pokud by prodával na veřejném trhu". 6. Soud prvního stupně konečně i vyložil, proč nevycházel z horního limitu přiměřené ceny akcie ve výši 1 178 Kč stanovené posudkem, který vyhotovil jím "jmenovaný znalec". Znalec podle jeho názoru "operoval pouze s předpokládaným vývojem a odhadem možné ekonomické situace v budoucnu, vycházel z předpokladů odvozených z aktuální situace kapitálového trhu, vzal v úvahu budoucí tržby v hotovosti s ohledem na možný budoucí i přítomný ekonomický vývoj", a oprostil se od ekonomických a jiných informací známých po "rozhodném datu v listopadu 2001". Hodnotu jedné akcie (1 178 Kč) stanovil s tím, že "trh nevstřebal hodnotu očekávaných příjmů do kurzu akcií, a tedy jím stanovenou hodnotu akcie nelze označit za tržní hodnotu". 7. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze ústavní stížností rovněž napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil (§ 219 o. s. ř.). 8. Přisvědčil stěžovatelce potud, že je "zavádějící", pokud soud prvního stupně uvedl, že "veřejně obchodovatelné akcie je nutno vykoupit dle § 183c obchodního zákoníku, tedy za cenu odpovídající šestiměsíčnímu váženému průměru cen na veřejném trhu", což by odpovídalo "spíše formulaci" uvedeného ustanovení ve znění platném před 1. 1. 2001. 9. Dále konstatoval, že i ustanovení § 183c odst. 3 obch. zák. v rozhodném znění zakotvuje coby směrodatné kritérium pro určení ceny při povinné nabídce "průměrnou cenu", čímž se umožňuje "efektivní výstup ze společnosti za spravedlivých podmínek reflektujících hodnotu společnosti před tím, než v ní byla získána většina". Vážený šestiměsíční průměr cen (průměrná cena) není po novelizaci obchodního zákoníku provedené v roce 2000 závazným určením ceny, nýbrž podkladem, ze kterého bude vycházet znalec v posudku podle § 183c odst. 5 obch. zák. pro posouzení přiměřenosti ceny při povinné nabídce. Východiskem výpočtu průměrné ceny, která má odrážet vývoj tržní hodnoty cenných papírů, vysvětlil odvolací soud, jsou všechny obchody s cennými papíry, které eviduje Středisko cenných papírů. Za stěžejní ve sporu pak soud označil otázku, zda cena 740 Kč za akcii, stanovená v nabídce převzetí, je přiměřená hodnotě akcií, která musí být určena znalcem při zohlednění korigujících hledisek. 10. Vrchní soud konstatoval, že základem pro stanovení ceny podle § 183c odst. 3 obch. zák. je znalecký posudek, který musel vyhovovat kritériím Komise pro cenné papíry, jež v rozhodné době udělovala k nabídce převzetí souhlas, zejména musel umožnit posouzení, zda cena navržená v nabídce převzetí je přiměřená hodnotě akcií, neboť závěr o přiměřenosti je jedním ze základních předpokladů pro udělení souhlasu Komise. V rámci řízení o udělení souhlasu Komise znalecký posudek přezkoumala, a pojem hodnoty akcií přitom podle jeho názoru vykládala jako hodnotu tržní. Komise znalecký posudek (zpracovaný společností American Appraisal, s. r. o.) "shledala vyhovujícím a souhlas s nabídkou převzetí udělila.". 11. Odvolací soud, vycházeje ze zjištění, že znalecký posudek American Appraisal, s. r. o., stanovil hodnotu akcií pevnou částkou (776 Kč), rezultoval, že nabízená cena 740 Kč je přiměřená. Závěry posudku neměl za vyvrácené posudkem soudních znalců, neboť zjištěná hodnota akcie "se vejde do rozpětí", jež tito znalci vymezili, jestliže jako minimální stanovili průměrnou cenu 627,54 Kč a maximum určili současnou hodnotou budoucích očekávaných výnosů odhadnutou na 1 178 Kč, přičemž výslovně uvedli, že nejde o cenu tržní. Odvolací soud vzal v úvahu též zjištění těchto znalců, podle něhož přiměřenost ceny by neměla být posuzována podle odhadu výnosové hodnoty jedné akcie, nýbrž ve vztahu k trhu, přičemž částka 1 178 Kč je zhruba dvojnásobkem tehdejších tržních cen. 12. Odvolací soud se též ztotožnil se soudem prvního stupně co do hodnocení posudku jím jmenovaných znalců. Konstatoval, že pokud znalecký posudek American Appraisal, s. r. o., vyhověl požadavkům Komise při udělení souhlasu a nebyl vyvrácen ani soudem stanovenými znalci, není důvod pro doplnění řízení revizním posudkem ani dalšími důkazy navrhovanými stěžovatelkou (zejména týkajícími se ocenění akcií při nabídce převzetí v jiných společnostech). Provedené důkazy tedy představují způsobilý podklad pro závěr o přiměřenosti ceny akcie. Shodně se soudem prvního stupně tak uzavřel, že cena akcie uvedená v nabídce převzetí je cenou přiměřenou a neodporuje ustanovení § 183c odst. 3 obch. zák. 13. O dovolání stěžovatelky rozhodl dovolací soud rovněž napadeným rozsudkem tak, že je zamítl (§ 243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.); vysvětlil, že dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., uzavřel však, že není důvodné. 14. Nejvyšší soud přisvědčil vedlejší účastnici, že pokud "zásadní právní význam dovolatelka dle vlastního vyjádř