III.ÚS 992/24 – Ústavní soud

III.ÚS 992/24 ze dne 7. 5. 2024 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Romana Černého, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. března 2024 č. j. 4 VSOL 103/2024-P4-22 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. února 2024 č. j. KSOS 36 INS 12802/2022-P4-17, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Andreje Osúcha a Hany Brenkusové, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení s tvrzením, že jimi byla porušena základní práva (svobody) zaručená čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti, jakož i z jejích příloh, se podává, že Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") svým usnesením ze dne 8. 2. 2024 č. j. KSOS 36 INS 12802/2022-P4-17 zamítl návrh stěžovatele na stanovení jeho odměny jako ustanoveného právního zástupce jedné z věřitelek dlužníka ve výši 24 588 Kč (dlužník je v řízení o ústavní stížnosti vedlejší účastník řízení a věřitelka je vedlejší účastnice řízení - pozn. Ústavní soud). V odůvodnění krajský soud uvedl, že stěžovatel neučinil po svém ustanovení žádné úkony, za něž by mu odměna mohla být přisouzena. 3. K odvolání stěžovatele jako ustanoveného zástupce Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") změnil usnesení krajského soudu tak, že stěžovateli přiznal odměnu a hotové výdaje ve výši 8 228 Kč za dva úkony právní služby a náhradu hotových výdajů. Vrchní soud vycházel z tarifní hodnoty určené podle § 9 odst. 4 písm. c) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen "advokátní tarif"). Stěžovatel přitom za tyto dva úkony a náhradu hotových výdajů požadoval odměnu v celkové výši 24 588 Kč. II. Argumentace stěžovatele 4. Stěžovatel s rozhodnutím vrchního soudu nesouhlasí. Podle něj vrchní soud nesprávně v jeho věci aplikoval § 9 odst. 4 písm. c) advokátního tarifu. Stěžovatel odkazuje zejména na nález Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2023 sp. zn. I. ÚS 3281/22 a na nález ze dne 7. 11. 2023 sp. zn. I. ÚS 1750/23 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod https://nalus.usoud.cz). Na základě této judikatury Ústavního soudu stěžovatel zejména uvádí, že tarifní hodnotu lze na základě podpůrného kritéria ve smyslu § 9 advokátního tarifu použít jen tehdy, nelze-li hodnotu věci nebo práva vyjádřit v penězích nebo lze-li ji zjistit jen s nepoměrnými obtížemi. Taková situace však v daném případě nenastala, neboť do insolvenčního řízení byly přihlášeny pohledávky, kdy jen souhrnná výše jistiny činila 383 087,80 Kč. Podle stěžovatele proto není možné pochybovat o tom, že předmět daného řízení lze penězi ocenit. Navíc pokud vrchní soud ve věci stěžovatele aplikoval předmětné ustanovení, odňal stěžovateli možnost se k takovému postupu vyjádřit. Nerespektováním zejména nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3281/22 se pak vrchní soud podle stěžovatele dopustil neakceptovatelné libovůle a narušil legitimní očekávání stěžovatele. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Ústavní soud ověřil, že stěžovatel je advokát zapsaný u České advokátní komory, nevztahuje se na něj tedy povinnost být právně zastoupen (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). Je-li ovšem ústavní stížností napadáno i usnesení krajského soudu, pak k rozhodování o ústavnosti tohoto usnesení není Ústavní soud příslušný (není povolán rušit, co již bylo změněno). Proto Ústavní soud odmítl ústavní stížnost v této části podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 6. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Při posuzování jednotlivých pochybení orgánů veřejné moci Ústavní soud přihlíží i k tomu, jak intenzivně jejich eventuální pochybení zasahují do sféry stěžovatelů. Z toho důvodu obvykle odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svoji povahou bagatelní. Je při tom veden úvahou, že tyto částky již s ohledem na svou výši nejsou schopny představovat porušení základních práv a svobod. 7. Této praxi odpovídá i zákonná úprava v občanském soudním řádu, která přípustnost opravných prostředků obvykle váže na určitou minimální výši předmětu sporu [srov. ustanovení § 202 odst. 2 či § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Bylo by proti logice těchto omezení, pokud by se přezkum rozhodnutí, proti nimž nejsou řádné či mimořádné opravné prostředky s ohledem na bagatelnost předmětu sporu přípustné, pouze automaticky přesunul do roviny ústavního soudnictví. Tento výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv. Podobně koneckonců k těmto sporům přistupuje i Evropský soud pro lidská práva [viz čl. 35 odst. 3 písm. b) Úmluvy; v praxi pak např. rozhodnutí ve věci Kiousi proti Řecku č. 52036/09 ze dne 20. 9. 2011]. V nyní projednávané věci byl spor veden o částku, u níž zákonodárce ani neumožňuje podat dovolání (stěžovatel totiž požadoval přiznat částku 24 588 Kč, ale nakonec mu byla přiznána částka ve výši 8 228 Kč). Ačkoliv samotná výše, od níž lze určitou částku považovat z pohledu ústavněprávního přezkumu za bagatelní, není pevně stanovena, neboť ji je nutno posuzovat s přihlédnutím k okolnostem sporu včetně charakteru a možností účastníků, je zřejmé, že v obdobných případech bude kasační zásah Ústavního soudu připadat do úvahy spíše výjimečně. 8. Právě uvedené platí o to více ve vztahu k rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení, jímž se Ústavní soud ve své předchozí judikatuře opakovaně zabýval (když o náhradu nákladů řízení jde i nyní v řízení o ústavní stížnosti). Zdůraznil přitom, že z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele [srov. např. nález ze dne 15. 10. 2012 sp. zn. IV. ÚS 777/12 (N 173/67 SbNU 111)]. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní roviny teprve v případě zásadního zásahu do majetkových práv stěžovatele či extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení. K tomu však v projednávaném případě zjevně nedošlo. 9. Nad rámec uvedeného Ústavní soud konstatuje, že vrchní soud rozhodl o náhradě nákladů řízení ve prospěch stěžovatele ústavně akceptovatelným způsobem. Vrchní soud se ve věci stěžovatele otázkou náhrady nákladů řízení zabýval opakovaně. V této souvislosti Ústavní soud poukazuje na usnesení vrchního soudu č. j. 4 VSOL 477/2023-P4-12, které předchází usnesení nyní napadenému ústavní stížností. V něm vrchní soud vysvětlil, že ustanovení advokátního tarifu ve smyslu § 8 (kdy se vychází při určení odměny advokáta z hodnoty věci, plnění nebo práva) a ustanovení § 9 odst. 1 advokátního tarifu (které se vztahuje k předmětu sporu neocenitelnému nebo těžko ocenitelnému) jsou k ustanovení § 9 odst. 4 písm. c) advokátního tarifu (podle něhož se vychází z tarifní hodnoty 50 000 Kč v typech sporů, v tomto ustanovení specifikovaných) ve vztahu speciality. Zjednodušeně řečeno to znamená, že podle § 8 nebo podle § 9 odst. 1 advokátního tarifu se postupuje tehdy, není-li stanoveno jinak. Vzhledem k podstatě sporu o věci samé, jehož se napadená rozhodnutí týkají a vzhledem k dikci § 9 odst. 4 písm. c) advokátního tarifu se vychází z toho, že právní předpis skutečně "stanoví jinak", a proto se postupuje podle uvedeného speciálního ustanovení advokátního tarifu. 10. Vrchnímu soudu je nutno dát za pravdu i v tom, že stěžovatelem odkazované nálezy Ústavního soudu nejsou pro věc rozhodné, neboť