IV.ÚS 1079/26 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1079/26 ze dne 5. 5. 2026   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Lucií Dolanskou Bányaiovou o ústavní stížnosti stěžovatelů Jaroslava Kuchaře a Pavly Kuchařové, zastoupeni JUDr. Tomášem Davidem, advokátem, sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. února 2026 č. j. 84 Nc 5320/2025-268, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, a obce X, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Z ústavní stížnosti i jejích příloh se podává, že stěžovatelé podali u Okresního soudu v Litoměřicích žalobu na obec X o zaplacení částky 9 097 955,91 Kč s příslušenstvím jako náhrady za zhodnocení nemovitého majetku vedlejší účastnice. Řízení o žalobě je vedeno pod sp. zn. 20 C 416/2023. Na jednání konaném dne 3. 10. 2025 soudkyně v rámci předběžné písemné přípravy předem vymezila pouze 4 konkrétní důkazy k provedení, ačkoli do spisu byly k důkazu zařazeny desítky listin včetně znaleckého posudku. Soudkyně znalecký posudek odmítla provést a bez odůvodnění ukončila dokazování. Během jednání odmítala zaprotokolovat klíčová vyjádření právního zástupce stěžovatelů, záměrně měnila v protokolu pořadí zaznamenaných úkonů a do protokolu zapsala větu "Hlasitě diktováno bez námitek.", přestože zástupce stěžovatelů vznášel četné námitky k protokolaci. Soudkyně dále při jednání veřejně uvedla, že osobně zná advokáta vedlejší účastnice, přičemž tato skutečnost do protokolu zaznamenána nebyla. Stěžovatelé vznesli námitku podjatosti přímo při jednání a doplnili ji podáním ze dne 6. 10. 2025. 2. O námitce podjatosti vznesené stěžovateli Krajský soud v Ústí nad Labem nyní napadeným usnesením rozhodl tak, že soudkyně není vyloučena z projednávání a rozhodnutí věci. V odůvodnění krajský soud vycházel z § 14 odst. 1 a 4 občanského soudního řádu a zdůraznil, že postup soudce v řízení ani rozhodování v jiných věcech nemohou být samy o sobě důvodem k jeho vyloučení. Poukázal na to, že předběžná právní příprava a posuzování relevance důkazů jsou nezbytnou součástí výkonu soudcovské funkce a objektivní pochybnosti o nepodjatosti nezakládají. K tvrzené osobní znalosti advokáta vedlejší účastnice krajský soud uvedl, že osobní znalost osob působících v rámci jednoho soudního obvodu je zcela běžná, nepřekračuje rámec profesionálního vztahu a stěžovatelé nepředložili žádný důkaz o opaku; soudkyně se vyjádřila, že s advokátem vedlejší účastnice nemá přátelský ani nepřátelský vztah a na výsledku sporu nemá zájem. K námitce nevhodného chování krajský soud konstatoval, že v průběhu vznášení námitky podjatosti se soudkyně žádného nevhodného chování nedopustila; chování po skončení jednání, kdy stěžovatelé již jednací síň opustili, nemohlo být stěžovateli vnímáno jako urážlivé a důvěru v nestrannost soudu tak nemohlo narušit. Krajský soud proto uzavřel, že neshledal legitimní pochybnosti o nepodjatosti soudkyně, a rozhodl, že soudkyně není vyloučena z projednávání a rozhodnutí věci. 3. Stěžovatelé rovněž podali na postup soudkyně stížnost předsedovi Okresního soudu v Litoměřicích, jíž v souladu s § 164 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů, ve znění pozdějších předpisů, vyřídil místopředseda téhož soudu pro civilní věci. Stížnost místopředseda označil za zcela důvodnou jak z hlediska nevhodného chování, tak z hlediska narušování důstojnosti řízení; věc předložil předsedkyni soudu k přijetí odpovídajících opatření. 4. Stěžovatelé se domáhají zrušení napadeného usnesení o nevyloučení soudkyně s tvrzením, že jím byla porušena jejich základní práva zaručená čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 4 a čl. 96 Ústavy České republiky a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Tvrdí, že krajský soud se nevypořádal se všemi prokázanými skutečnostmi, zejména s manipulací s protokolem a okolnostmi vzniku námitky podjatosti; závěry místopředsedy Okresního soudu v Litoměřicích a závěry krajského soudu stran posouzení téhož videozáznamu jsou v rozporu. Dále namítají, že krajský soud nesprávně aplikoval standard objektivní nestrannosti ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ve věci Piersack proti Belgii ze dne 1. 10. 1982 č. 8692/79 a ve věci Hauschildt proti Dánsku ze dne 24. 5. 1989 č. 10486/83). Krajský soud dostatečně nezohlednil kombinaci zaujatosti soudkyně, odmítání klíčových důkazů z její strany bez náležitého odůvodnění a protokolaci neodrážející průběh jednání. Soudkyně rovněž podle stěžovatelů ponižujícím způsobem zacházela s jejich právním zástupcem a sama zmínila svou osobní známost s advokátem protistrany. To vše podle stěžovatelů zakládá objektivní pochybnost o nestrannosti soudkyně. Stěžovatelé konečně odkazují mj. na nález ze dne 26. 4. 2005 sp. zn. Pl. ÚS 11/04 (N 89/37 SbNU 207; 220/2005 Sb.) zdůrazňující, že důvěra veřejnosti v justici je klíčovým prvkem fungování právního státu. V závěru uvedli, že trvají na ústním jednání před Ústavním soudem. 5. Ústavní soud při své rozhodovací činnosti opakovaně odmítá jako nepřípustné ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí soudu, jestliže jím řízení nebylo ukončeno. Takto Ústavní soud přistupuje i k rozhodnutí, kterým je v průběhu soudního řízení - stejně jako v nyní posuzované věci - rozhodnuto o nevyloučení, resp. o nepodjatosti soudce (srov. např. usnesení ze dne 19. 9. 2022 sp. zn. III. ÚS 2236/22). Ústavní soud v těchto případech vychází z toho, že řízení ve věci doposud neskončilo a případné vadné posouzení námitky podjatosti mohou příslušné orgány napravit v průběhu řízení; teprve po skončení celého řízení může být Ústavní soud povolán ke kontrole jejich postupu. Vydáním rozhodnutí o nevyloučení soudce řízení ve věci samé nekončí a stěžovateli jsou nadále k dispozici procesní prostředky, kterými je tvrzené pochybení napravitelné. 6. Tento právní názor potvrdilo plénum Ústavního soudu ve stanovisku ze dne 7. 2. 2023 sp. zn. Pl. ÚS-st. 58/23 (57/2023 Sb.), podle něhož ústavní stížnost směřující proti usnesení soudu, kterým bylo rozhodnuto, že soudce není vyloučen z projednání a rozhodnutí věci, o níž má rozhodovat nebo v níž má činit úkony podle rozvrhu práce, a kterým byl zamítnut opravný prostředek proti takovému usnesení, je nepřípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). 7. V odůvodnění stanoviska plénum mj. zdůraznilo, že pro posouzení nestrannosti (nepodjatosti) soudců právní řád předvídá na zákonné úrovni definované postupy, kterými lze podle subjektivních a objektivních kritérií posoudit, zda je možné jednotlivé úkony a rozhodnutí soudce v konkrétní věci hodnotit jako nestranné. Kromě těchto speciálních postupů lze pochybnost o nestrannosti soudce namítat společně s ostatními vadami i v řádných a mimořádných opravných prostředcích. Vydáním rozhodnutí ve věci nepodjatosti soudce soudní řízení nekončí a stěžovatelům jsou nadále k dispozici procesní prostředky ochrany. Teprve po vyčerpání těchto opravných prostředků, budou-li se i nadále domnívat, že tvrzený stav protiústavnosti napraven nebyl, se jim otevře cesta k podání věcně projednatelné ústavní stížnosti. Dle Ústavního soudu je tedy třeba vycházet ze zásady, že ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli rozhodnutí dílčí, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly vyčerpány všechny dostupné opravné prostředky [srov. usnesení ze dne 29. 9. 2005 sp. zn. III. ÚS 292/05 (U 23/38 SbNU 587)]. 8. Z tohoto pravidla činí Ústavní soud výjimky, jež umožňují napadnout i pravomocné rozhodnutí, které pouze uzavírá určitou část řízení, nebo které řeší procesní otázku, ačkoli řízení ve věci samé ještě neskončilo. Musí však být kumulativně splněny dvě podmínky: (1.) rozhodnutí musí být způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv či svobod, a dále je třeba, aby (2.) se námitka porušení základních práv nebo svobod omezovala jen na příslušné stádium řízení, v němž bylo o takové otázce rozhodnuto, tedy aby již nemohla být v rámci dalšího řízení (např. při použití opravných prostředků proti meritorním rozhodnutím) efektivně uplatněna [srov. např. nález ze dne 12. 1. 2005 sp. zn. III. ÚS 441/04 (N 6/36 SbNU 53)]. 9. V případě rozhodnutí soudu o nepodjatosti soudce nicméně tyto podmínky nejsou splněny, jelikož (1.) samotné rozhodnutí o nepodjatosti ještě není způsobilé se jakkoli negativně projevit v právní sféře stěžovatele (toho může zasáhnout teprve rozhodnutí meritorní, resp. kvazimeritorní), a současně platí, že (2.) tuto námitku může stěžovatel uplatňovat i v dalším řízení (v konečném důsledku i v řízení o ústavní stížnosti brojící proti konečnému rozhodnutí). Stěžovatelé zároveň netvrdí okolnosti umožňující Ústavnímu soudu rozhodnout ve věci p