IV.ÚS 137/25 – Ústavní soud

IV.ÚS 137/25 ze dne 26. 2. 2025 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele J. H., t. č. Věznice Valdice, zastoupeného Mgr. Robertem Pešou, advokátem, sídlem Příkop 843/4, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2024 č. j. 11 Tdo 329/2024-1443, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. listopadu 2023 č. j. 3 To 51/2023-1345 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. června 2023 č. j. 1 T 4/2023-1261, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena základní práva a ústavněprávní principy zaručené čl. 36 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 3 Ústavy, resp. čl. 2 odst. 2 Listiny. 2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "tr. zákoník"), a dále ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Uvedených trestných činů se stěžovatel měl - zjednodušeně řečeno - dopustit tím, že se zapojil do činnosti organizované skupiny působící nejméně na území České republiky a Polské republiky a společně s dalšími se podílel na soustavném nákupu léčiv za účelem jejich přeprodeje dalším výrobcům pervitinu a za účelem jejich použití k vlastní výrobě pervitinu. Stěžovatel tuto omamnou látku následně i sám distribuoval. Tohoto jednání se dopouštěl přesto, že byl v minulosti za obdobnou trestnou činnost odsouzen a z výkonu trestu odnětí svobody byl podmíněně propuštěn. Za uvedené trestné činy krajský soud stěžovateli uložil úhrnný trest odnětí svobody v délce trvání 15 let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou. Dále mu uložil trest propadnutí věci, a to finanční hotovosti ve výši 117 500 Kč. 3. K odvolání stěžovatele a státního zástupce rozhodl Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") napadeným rozsudkem a rozhodnutí krajského soudu částečně zrušil, a to ve výroku o trestu propadnutí věci. Zároveň znovu rozhodl tak, že stěžovateli uložil trest propadnutí věci týkající se finanční hotovosti ve výši 141 150 Kč s tím, že jde o výnos z trestné činnosti. V ostatních výrocích nechal rozsudek okresního soudu nezměněn a odvolání stěžovatele zamítl. 4. Následné dovolání stěžovatele bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto. Nejvyšší soud konstatoval, že stěžovatel svým dovoláním nemůže napadat druh a výši jemu uloženého trestu odnětí svobody, neboť uložený trest není extrémní a nepřekračuje zákonem stanovenou sazbou. Soudy vysvětlily, proč rozhodly o trestu propadnutí věci s tím, že stěžovateli bylo za prodej pervitinu placeno i prostřednictvím mincí, které vrchní soud na rozdíl od krajského soudu také zahrnul pod trest propadnutí věci. Nejvyšší soud se rovněž obsáhle věnoval opakovaně vznášené argumentaci, že ve věci nerozhodoval nestranný soud, neboť byl ovlivněn tím, že stěžovatelův spoluobviněný se k trestné činnosti, na níž se stěžovatel měl podílet, přiznal a v rámci soudního řízení uzavřel dohodu o vině a trestu. K tomu zejména uvedl, že samotná skutečnost, že soud již v minulosti rozhodl o totožném trestném činu, nemůže sama o sobě odůvodňovat obavy o jeho nestrannost. V této souvislosti odkázal zejména na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva a Soudního dvora Evropské unie. Navíc postavení spoluobviněného a stěžovatele je v rozhodujících částech skutkové věty rozhodnutí krajského soudu důsledně odděleno, tak, jak to právě předpokládá relevantní judikatura Evropského soudu pro lidská práva. Navíc stěžovatelův podíl na trestné činnosti není dovozován toliko z doznání spoluobviněného, ale stěžovatel je z páchání trestné činnosti usvědčován řadou (byť nepřímých) důkazů - například protokoly o domovních prohlídkách, odposlechy telekomunikačních provozů atp. Nejvyšší soud se ve svém rozhodnutí rovněž ztotožnil s tím, že pokud v bytě užívaném stěžovatelem při domovní prohlídce zasahující policista zvedl telefon a souhlasil s tím, že si odběratel drogy pro ni přijde, aniž by ho k tomuto kroku sám podněcoval, nejde o policejní provokaci a tato skutečnost může být v trestním řízení proti stěžovateli zcela zohledněna. Nejvyšší soud připustil, že soudy nižších stupňů pochybily, pokud stěžovatelem obstarávané léky označily za prekursor k výrobě omamné a psychotropní látky. V řízení však bylo prokázáno, že stěžovatel pervitin vyrobený na základě látek získaných z těchto léků sám prodával, a proto ani uvedené pochybení nemůže na závažnosti stěžovatelem páchané trestné činnosti cokoliv změnit a ovlivnit například výši jemu uloženého trestu. Nejvyšší soud proto nezjistil důvod pro kasační zásah. II. Argumentace stěžovatele 5. V ústavní stížnosti stěžovatel obecným soudům vytýká, že po dlouhou dobu řízení před soudem spoluobviněnému P. neumožnily prohlášení viny, čímž jej nutily, aby stále více ozřejmoval jím páchanou trestnou činnost, a tím nepřímo stěžovateli uškodily. S odkazem na příslušnou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva setrvává na stanovisku, že v jeho věci nerozhodoval nestranný a nezávislý soud, neboť před rozhodnutím o stěžovatelově vině a trestu vynesl týž soud rozsudek, v němž schválil dohodu o vině a trestu uzavřenou spoluobviněným P. Dále namítá, že byl uznán vinným prakticky jen na základě sebeusvědčující výpovědi spoluobviněného P., který byl ovšem k uzavření dohody o vině a trestu motivován mimo jiné odměnou v podobě propuštění z vazby. Bez výpovědi spoluobviněného P. by bylo prokázání existence organizované zločinecké skupiny problematické. Spoluobviněnému P. byl uložen trest odnětí svobody pod dolní hranicí zákonné trestní sazby, ač k takovému postupu nebyl důvod, což kontrastuje zejména s extrémně přísným trestem uloženým stěžovateli. Z důkazů provedených v řízení nevyplynulo, že by se stěžovatel podílel na nákupu červeného fosforu. Namítá, že z hlediska trestní odpovědnosti členů organizované skupiny je třeba zkoumat jejich společný záměr. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu, že pochybení, kterého se dopustily soudy nižších stupňů ohledně hodnocení použitých léků jako prekursoru, nemohlo ovlivnit jeho postavení. Nesouhlasí se závěrem vrchního soudu o omezených možnostech odvolacího soudu přezkoumávat skutkové závěry soudu prvního stupně. Namítá nemožnost použití některých důkazů, zejména svědeckých výpovědí. K trestu propadnutí věci stěžovatel tomu namítá, že neexistuje jediný důkaz, že by odběratelé drogy platili mincemi, které byly nakonec v částce 23 650 Kč rovněž postiženy trestem propadnutí věci. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). 7. Je-li ústavní stížností napadána i ta výroková část rozsudku krajského soudu, kterou vrchní soud zrušil a v dané části znovu rozhodl, pak k rozhodování o ústavnosti takové části výroku krajského soudu není Ústavní soud příslušný (není povolán rušit, co již bylo zrušeno). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 Ústavy). Proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv