IV.ÚS 142/26 – Ústavní soud

IV.ÚS 142/26 ze dne 27. 5. 2026 Neoznačení rozhodovací praxe spisovou značkou nemusí vždy vést k odmítnutí dovolání Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele V. A., zastoupeného Mgr. Karlem Hunešem, advokátem, sídlem U Trezorky 921/2, Praha 5 - Jinonice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. října 2025 č. j. 25 Cdo 2578/2025-166, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. března 2025 č j. 25 Co 330/2024-154 a rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 19. srpna 2024 č. j. 14 C 211/2022-131, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a statutárního města Hradec Králové, sídlem Československé armády 408/51, Hradec Králové, zastoupeného JUDr. Arnoštem Urbanem, advokátem, sídlem Československé armády 300/22, Hradec Králové, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. října 2025 č. j. 25 Cdo 2578/2025-166 bylo porušeno základní právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. října 2025 č. j. 25 Cdo 2578/2025-166 se ruší. III. Ve zbývajícím rozsahu se ústavní stížnost odmítá. IV. Stěžovateli ani vedlejšímu účastníkovi se náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem nepřiznává. Odůvodnění: I. Podstata věci 1. V tomto nálezu se Ústavní soud zabývá otázkou, zda Nejvyšší soud porušil stěžovatelovo základní právo na přístup k soudu, když odmítl dovolání pro vady, neboť stěžovatel v něm neoznačil spisovou značkou judikáty, od nichž se měl odvolací soud odchýlit. Podle Ústavního soudu dovolání vadou netrpělo. Stěžovatel označil rozhodovací praxi slovním popisem dostatečně určitě, což je postup výjimečně možný, nevyvolá-li popis žádné pochybnosti, o jakou rozhodovací praxi se jedná. II. Popis věci a jejího procesního vývoje 2. Počátkem této věci je zranění stěžovatele způsobené pádem dubové větve. Ke zranění došlo na pozemku s chatou, který vlastní stěžovatelova příbuzná. V těsné blízkosti pozemku se nachází další dva pozemky. Na prvním z nich, vlastněném statutárním městem Hradec Králové (vedlejším účastníkem), stojí dub. Do jeho větví byl minimálně od 1. 5. 2019 zaklesnut ulomený vrchol topolu osika, který roste na druhém blízkém pozemku, vlastněném třetími osobami. Dne 23. 6. 2019 se vrchol topolu uvolnil z větví dubu a spadl na zem, mj. i na pozemek s chatou. Když se stěžovatel chystal se svými dvěma syny spadlý vrchol topolu odklidit, ulomila se z dubu přibližně desetimetrová větev a zasáhla stěžovatele. Pád dubové větve zapříčinila prasklina, kterou způsobilo několikatýdenní zatížení zaklesnutým vrcholem topolu. Stěžovatel utrpěl po pádu větve mnohačetná zranění, konkrétně zlomeninu holenní kosti, klíční kosti a žeber, prasklinu lebky a krvácení do mozku. 3. Stěžovatel měl za to, že vedlejší účastník zanedbal svou prevenční povinnost, a proto se žalobou podanou k Okresnímu soudu v Hradci Králové domáhal po vedlejším účastníkovi majetkové i nemajetkové újmy ve výši bezmála 3 miliony Kč. Okresní soud žalobu zamítl, neboť vedlejší účastník péči o dub nezanedbal a zároveň se neprokázalo, že by stěžovatelovo zranění nastalo v příčinné souvislosti s protiprávním jednáním vedlejšího účastníka. Vedlejší účastník si při péči o lesní porost počínal dostatečně pečlivě a rozumně, ani takové splnění prevenční povinnosti ale nemůže zabránit vzniku jakékoli škody. Jediným efektivním řešením by bylo vymýcení celého lesního porostu. Naopak nezodpovědně si počínal stěžovatel a jeho synové. Po pádu topolu se pohybovali v nebezpečném prostoru a nevěnovali dostatečnou pozornost hrozícímu nebezpečí pádu dalších stromů či větví. Odpovídajícím a rozumným řešením by bylo na místo přivolat hasiče a nechat odstranění spadlých větví na nich. Stěžovatel tedy přispěl ke vzniku škody tím, že nepřizpůsobil své chování situaci. 4. Krajský soud v Hradci Králové rozsudek okresního soudu potvrdil. Upozornil, že pokud by se ulomený vrchol topolu nezaklínil v koruně dubu, větev dubu by se neulomila a nespadla na zem. Vlastníci pozemku, na němž roste topol, nedostáli své prevenční povinnosti tím, že neinformovali ohrožené subjekty o hrozící újmě a nijak se nezasadili o odstranění nebezpečí. Mezi případným protiprávním jednáním vedlejšího účastníka a vzniklou újmou proto nelze nalézt příčinnou souvislost. 5. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání. Jeho přípustnost spatřoval v tom, že se krajský soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu při řešení dvou otázek. První spočívala v tom, že zanedbání prevenční povinnosti žalovaným (tj. nyní vedlejším účastníkem) mohlo být další, souběžnou a pro vznik újmy podstatnou příčinou vedle příčiny primární, kterou bylo zanedbání péče vlastníky pozemku, na kterém roste topol. Druhá otázka se zabývala rozsahem prevenční povinnosti vlastníka lesního pozemku (vedlejšího účastníka) a mírou spoluzavinění stěžovatele. Stěžovatelovo dovolání odmítl Nejvyšší soud pro vady. Ohledně první otázky stěžovatel neuvedl, s jakým konkrétním rozhodnutím je rozhodnutí krajského soudu v rozporu, označení konkrétního rozhodnutí nevyplývá ani z obsahu dovolání. Jelikož se stěžovateli nepodařilo zpochybnit první důvod, na kterém rozhodnutí krajského soudu stojí (tj. dovozenou absenci příčinné souvislosti), nemůže druhý dovolací důvod naplnit podmínky přípustnosti dovolání, protože ani odlišné řešení prevenční povinnosti a míry spoluzavinění stěžovatele by se v právní sféře stěžovatele nemohlo projevit. III. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel napadl ústavní stížností rozhodnutí všech tří civilních soudů z důvodů, které lze rozdělit do dvou skupin. 7. Zaprvé, Nejvyšší soud chybně odmítl stěžovatelovo dovolání. V první otázce vymezené v dovolání stěžovatel namítal, že krajský soud mechanicky vyloučil odpovědnost vedlejšího účastníka s odůvodněním, že primární příčinou vzniku újmy byl pád topolu ze sousedního pozemku. Tímto zjednodušujícím pohledem krajský soud ignoroval doktrínu o souběhu příčin, nezabýval se tím, zda dlouhodobé zanedbání prevenční povinnosti vedlejším účastníkem nebylo další, souběžnou a pro vznik škody podstatnou příčinou. Nejvyšší soud odmítl tuto část odůvodnění jako vadnou proto, že stěžovatel neodkázal na konkrétní spisovou značku rozhodnutí, od kterého se měl krajský soud odchýlit. Takový požadavek je ale protiústavní (srov. nález ze dne 18. 12. 2014 sp. zn. IV. ÚS 1256/14, podle něhož požadavek na uvedení spisové značky v dovolání je projevem přepjatého formalismu, pokud dovolatel ustálenou judikaturu vymezí dostatečně určitě slovním popisem). Nejvyšší soud měl vnímat dovolání jako celek a posuzovat ho podle obsahu. Nejvyšší soud se chybně odmítl zabývat i druhou otázkou. Je zavádějící tvrzení, že stěžovatel jen nesouhlasí s hodnocením důkazů. Stěžovatel napadal právní závěry vyvozené ze skutkových zjištění (tj. že dvouměsíční nečinnost vlastníka dubu je právně relevantní příčinou vzniku újmy). 8. Zadruhé, právní závěry nalézacího a odvolacího soudu jsou v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními a objevují se v nich prvky svévole. K pádu dubové větve ani zranění stěžovatele by nedošlo, pokud by vedlejší účastník splnil svou prevenční povinnost a nebezpečný stav (zaklesnutou část topolu ve větvích dubu) odstranil. Zamítnutí nároku na náhradu újmy navíc porušuje stěžovatelovo právo na ochranu zdraví. 9. Stěžovatel též požádal o přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem. V. Shrnutí řízení před Ústavním soudem 10. Ústavní soud si vyžádal soudní spis a umožnil vyjádřit se k ústavní stížnosti Nejvyššímu soudu, krajskému a okresnímu soudu a stejně tak i možným vedlejším účastníkům řízení. 11. Nejvyšší soud upozornil, že stěžovatel v dovolání neuvedl, od jaké rozhodovací praxe se měl krajský soud odchýlit. Tím se stěžovatel domáhal toho, aby sám Nejvyšší soud vyhledal přiléhavou judikaturu. Dovolání má daná pravidla, i proto musí být v řízení dovolatel zastoupen advokátem. Je otázkou, zda může být nepřiměřeným formalismem, je-li odmítnuto podání profesionála nesplňující jasně stanovené požadavky, které ponechává na soudu, aby si v podání sám vybral námitky, které mohou jít ku prospěchu dovolatele. Má-li platit rovnost účastníků řízení, nelze vstřícný přístup volit jen k dovolateli, to by bylo ve výsledku na úkor vedlejšího účastníka. 12. Krajský soud v Hradci Králové se necítil být povolán k posuzování první části ústavní stížnosti týkající se odmítnutí dovolání. Druhá část ústavní stížnosti se podle krajského soudu kryje s odůvodněním napadeného rozsudku. 13. Okresní soud ve vyjádření pouze odkázal na odůvodnění svého rozsudku. 14. Podle města Hradec Králové (vedlejší účastník) by měl Ústavní soud stěžovatelovu ústavní stížnost odmítnout a uložit stěžovateli povinnost k náhradě nákladů řízení. Stěžovat