IV.ÚS 1443/25 – Ústavní soud

IV.ÚS 1443/25 ze dne 30. 6. 2025 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudce zpravodaje Josefa Baxy a soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové o ústavní stížnosti stěžovatelky Zdeňky Krunkové, zastoupené JUDr. Milanem Zábržem, advokátem, sídlem Veveří 486/57, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2025 č. j. 30 Cdo 3428/2024-448, výroku I rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 5. 2024 č. j. 44 Co 78/2023-422 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2022 č. j. 72 C 155/2017-344, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva financí, sídlem Letenská 525/15, Praha 1 - Malá Strana, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka brojí proti rozhodnutím označeným v záhlaví. Tvrdí, že jimi bylo porušeno její základní právo vlastnit majetek, právo podnikat, právo na spravedlivý proces a na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem podle čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod. 2. Ústavní soud zjistil z ústavní stížnosti a jejích příloh následující skutečnosti. Stěžovatelka jako podnikatelka provozovala restauraci a zabývala se výrobou a prodejem koření. Stěžovatelka uvádí, že v návaznosti na daňovou kontrolu proběhlou v roce 2010 jí byla doměřena daň z přidané hodnoty ve výši 370 844 Kč a penále ve výši 74 162 Kč. Proti tomu se však úspěšně bránila ve správním soudnictví, takže nakonec jí byla uložena povinnost uhradit nedoplatek a penále v celkové výši toliko 7 277 Kč, který uhradila v roce 2016. V mezidobí jí ale finanční správa jako dlužnici mimo jiné nevyplatila přeplatky ve výši přesahující 100 000 Kč. Kvůli postupu finanční správy musela ukončit provozování restaurace. Stěžovatelka se proto u obecných soudů domáhala náhrady majetkové a nemajetkové újmy, která jí vznikla, a to podle zákona č. 82/1998 Sb., odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. 3. Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem zamítl žalobu jak na zaplacení částky 5 427 715,90 Kč s příslušenstvím jako majetkové újmy, tak na zaplacení částky 6 000 000 Kč s příslušenstvím jako nemajetkové újmy (výrok I) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit vedlejší účastnici a městskému soudu náhradu nákladů řízení (výroky II a III). 4. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným výrokem potvrdil rozhodnutí městského soudu v části o náhradě majetkové újmy ve výši 5 140 044 Kč s příslušenstvím [výrok I a)]. Ušlý zisk ve výši 5 000 000 Kč totiž stěžovatelka neprokázala. Částky 41 440 Kč jako doplatku nákladů vynaložených na právní služby se stěžovatelka domáhat nemůže, neboť měla možnost se náhrady nákladů řízení domáhat v předchozím řízení. U částky 98 604 Kč jako náhrady za "vratku za reklamu" - tedy za to, že stěžovatelka musela předčasně ukončit poskytování reklamních služeb a vrátit za to část ceny - se neprokázala příčinná souvislost s nezákonným počínáním finanční správy. 5. Krajský soud ovšem zrušil rozhodnutí městského soudu v části o náhradě majetkové újmy ve výši 10 998,90 Kč s příslušenstvím, nemajetkové újmy ve výši 6 000 000 Kč s příslušenstvím a ve výrocích o náhradě nákladů řízení a věc městskému soudu vrátil k dalšímu řízení [výrok I b)]. Ve zbytku řízení zastavil s ohledem na zpětvzetí žaloby (nenapadený výrok II). 6. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatelky proti výroku I a) rozsudku krajského soudu zčásti pro nepřípustnost podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zčásti pro vady. Stěžovatelka neprokázala vznik ušlého zisku, pouze uváděla, jakou průměrnou marži z prodeje má v jednom ze dvou druhů podnikání a kolik by si tímto způsobem mohla vydělat, ale netvrdila a nedoložila, jaké konkrétní aktivity jí byly nezákonným počínáním finanční správy znemožněny. Z dokazování nevyplynula ani správnost vypočtené marže. Závěr, že se nelze domáhat náhrady nákladů řízení podle zákona č. 82/1998 Sb., bylo-li možné se jejich náhrady domáhat v původním řízení, je v souladu s ustálenou judikaturou. Ve vztahu k nároku na náhradu "vratky za reklamu" stěžovatelka nevymezila žádnou právní otázku ani předpoklady přípustnosti dovolání, které je tudíž v této části nutné odmítnout jako vadné. Námitkou, že krajský soud porušil právo stěžovatelky na zákonného soudce, se Nejvyšší soud nezabýval, neboť jde o zmatečností vadu, k níž je oprávněn přihlédnout pouze u přípustného dovolání. II. Argumentace stěžovatelky 7. Stěžovatelka uvádí, že jí postup finanční správy narušil osobní, pracovní i společenský život, vedl k narušení jejího zdraví a k tomu, že musela ukončit provoz restaurace. Stěžovatelka namítá, že dostatečně prokázala vznik ušlého zisku. Na základě objektivně doložených údajů určila průměrnou marži, které dosahovala při výrobě a prodeji koření, a spočetla, kolik by si vydělala, kdyby jí finanční správa vrátila přeplatky ve výši přesahující 100 000 Kč. Dále upřesňuje, že při výpočtu využila ukazatel EBITDA (earnings before interest, taxes, depreciation, and amortization; zisk před úroky, daněmi a odpisy), krajský soud však při jednání uvedl, že neví, co tento ukazatel znamená. Podle stěžovatelky nemohl její věc řádně posoudit soud, který nezná základní ekonomické pojmy. Usnesení Nejvyššího soudu je podle stěžovatelky "veskrze formalistickým". 8. Podle stěžovatelky lze i v řízení o náhradě škody podle zákona č. 82/1998 Sb. přiznat náhradu nákladů řízení. Stěžovatelka poukazuje na rozsáhlost a složitost původního sporu, uvádí, že rozhodování o náhradě nákladů řízení nemá být mechanické, a dovolává se nálezu sp. zn. I. ÚS 3923/11 ze dne 29. 3. 2012 (N 68/64 SbNU 767). 9. Dále stěžovatelka namítá, že krajský soud porušil její právo na zákonného soudce, uvádí, že je v souladu se závěry Nejvyššího soudu připravena tuto námitku uplatnit i v žalobě pro zmatečnost. Závěrem stěžovatelka shrnuje, že musela čelit intenzivnímu nezákonnému počínání veřejné správy a že obecné soudy při rozhodování o náhradě takto vzniklé újmy nepostupovaly v souladu s nálezem sp. zn. IV. ÚS 3183/15 ze dne 27. 9. 2016 (N 183/82 SbNU 773). III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 10. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení stanovené zákonem o Ústavním soudu. 11. V části směřující proti výroku I b) rozsudku krajského soudu je ústavní stížnost nepřípustným návrhem. Jde o kasační výrok, jímž byla část rozhodnutí městského soudu zrušena a věc mu vrácena k dalšímu řízení. Stěžovatelka se tedy i nadále může domáhat ochrany svých práv před obecnými soudy, a nevyčerpala tak procesní prostředky ochrany svých práv podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud není příslušný k projednání návrhu v části, v níž ústavní stížnost směřuje proti již zrušeným výrokům rozsudku městského soudu, neboť nemůže rušit již zrušená rozhodnutí. 12. V části směřující proti výroku I a) rozsudku krajského soudu je ústavní stížnost nepřípustným návrhem, jde-li o zamítnutí žaloby na zaplacení 98 604 Kč jako náhrady za "vratky za reklamu". V této části sice stěžovatelka podala dovolání, ale to bylo odmítnuto pro vady. Ústavní soud proto přezkoumá pouze to, zda odmítnutí dovolání pro vady z ústavněprávního hlediska obstojí [stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.), bod 63]. 13. Nepřípustná je rovněž námitka stěžovatelky o porušení práva na zákonného soudce v řízení před krajským soudem. Stěžovatelka totiž dosud k ochraně svých práv nevyčerpala žalobu pro zmatečnost podle § 229 odst. 1 písm. f) občanského soudního řádu, kterou lze brojit proti nesprávnému obsazení soudu (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 2404/23 ze dne 27. 11. 2024, bod 20 a tam odkazovaná judikatura). 14. Ve zbytku ústavní stížnost procesní předpoklady řízení splňuje. Byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena advokátem podle § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka nemá k dispozici žádné jiné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). 15. Ústavní soud shrnuje, že procesní podmínky řízení jsou splněny jen v části ústavní stížnosti napadající výroky o zamítnutí žaloby na ušlý zisk ve výši 5 000 000 Kč, zamítnutí žaloby na zaplacení 41 440 Kč jako doplatku nákladů vynal