IV.ÚS 1673/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1673/25 ze dne 10. 12. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti PPL CZ, s. r. o., sídlem K Borovému 99, Říčany, zastoupené JUDr. Tomášem Novákem, advokátem, sídlem Dušní 8/11, Praha 1 - Josefov, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. května 2025 č. j. 6 As 148/2024-32, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. května 2024 č. j. 6 A 102/2023-43, rozhodnutí předsedy Rady Českého telekomunikačního úřadu ze dne 21. června 2023 č. j. ČTÚ-29 898/2015-603/II a rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu ze dne 1. dubna 2015 č. j. ČTÚ-15 566/2014-610/XIV, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze a Českého telekomunikačního úřadu, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno především její právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo svobodně podnikat podle čl. 26 odst. 1 Listiny a právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. 2. Z obsahu ústavní stížnosti, soudních spisů vedených Nejvyšším správním soudem pod sp. zn. 6 As 148/2024 a Městským soudem v Praze (dále jen "městský soud") pod sp. zn. 6 A 102/2023, jakož i spisu Českého telekomunikačního úřadu (dále jen "ČTÚ") vedeného pod sp. zn. ČTÚ-15 566/2014, které si Ústavní soud vyžádal, se podává, že doručením oznámení dne 7. 5. 2014 zahájil ČTÚ se stěžovatelkou řízení o správním deliktu podle § 37a odst. 1 písm. b) zákona č. 29/2000 Sb., o poštovních službách a o změně některých zákonů (zákon o poštovních službách), ve znění účinném do 3. 12. 2014, kterého se měla dopustit tím, že v období od 1. 5. 2013 do 6. 5. 2014 podnikala v poštovních službách bez příslušného oprávnění vznikajícího doručením oznámení ČTÚ podle § 18 téhož zákona. V tomto období měla stěžovatelka nabízet služby s obchodními názvy "Soukromý balík", "Firemní balík" a "Expresní balík", které vzhledem k novele zákona o poštovních službách provedené zákonem č. 221/2012 Sb., představovaly podle ČTÚ poštovní služby, na něž se vztahovala i oznamovací povinnost podle tohoto zákona. Rozhodnutím ze dne 4. 7. 2014 č. j. ČTÚ 15 556/2014-610 uznal ČTÚ stěžovatelkou vinnou z uvedeného správního deliktu, za který jí uložil správní trest pokuty ve výši 5 000 000 Kč. Předseda rady ČTÚ toto rozhodnutí k rozkladu stěžovatelky rozhodnutím ze dne 15. 12. 2014 č. j. ČTÚ 53 370/2014-603 zrušil, načež ČTÚ doplnil dokazování a ústavní stížností napadeným rozhodnutím (dále jen "druhé rozhodnutí ČTÚ") opětovně uznal stěžovatelkou vinnou (I. výrok), uložil jí správní trest pokuty ve výši 4 200 000 Kč (II. výrok) a povinnost k náhradě nákladů správního řízení ve výši 1 000 Kč (III. výrok). Rozklad stěžovatelky proti tomuto rozhodnutí předseda Rady ČTÚ rozhodnutím ze dne 6. 5. 2016 č. j. ČTÚ 29 898/2015-603 zamítl a rozhodnutí potvrdil. Jeho rozhodnutí zrušil k žalobě stěžovatelky městský soud rozsudkem ze dne 20. 2. 2020 č. j. 3 A 88/2016-156 s odůvodněním, že zákon o poštovních službách při vymezení poštovní služby užívá tzv. definici kruhem, proto není vymezena dostatečně určitě, přičemž stěžovatelka nemohla seznat, že poskytuje poštovní služby podle tohoto zákona. Ke kasační stížnosti ČTÚ byl tento rozsudek zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 12. 2021 č. j. 1 As 107/2020-58, a věc byla vrácena městskému soudu k novému projednání. Nejvyšší správní soud s odkazem na rozsudek rozšířeného senátu ze dne 14. 9. 2021 č. j. 8 As 70/2018-100 shledal, že rozsah působnosti zákona o poštovních službách je nutno chápat šířeji, než učinil městský soud. Městskému soudu přikázal, aby znovu posoudil, zda stěžovatelka poskytovala poštovní služby podle tohoto zákona, a aby zohlednil, že až do vydání rozsudku rozšířeného senátu nebylo jednoznačně patrné, na koho tento zákon dopadá. 3. Rozsudkem ze dne 18. 3. 2022 č. j. 3 A 88/2016-193 městský soud rozhodnutí předsedy Rady ČTÚ opětovně zrušil. Podle městského soudu sice byla služba poskytovaná stěžovatelkou poštovní službou podle zákona o poštovních službách, stěžovatelku nicméně nelze sankcionovat za jednání v dobré víře v době, kdy výklad stran působnosti zákona o poštovních službách nebyl ustálený a "všeobecně shodně přijímán ani soudní judikaturou". Tento rozsudek Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 26. 5. 2022 č. j. 1 As 78/2022-35 opět zrušil, přičemž zdůraznil, že pro období, za něž byla stěžovatelce udělena pokuta, městský soud neuvedl žádné relevantní objektivní okolnosti svědčící o její dobré víře ve výklad zákona (byť i v materiálním smyslu); naopak ČTÚ správně poukázal na skutečnosti, které by dobré víře stěžovatelky zjevně nesvědčily. Stěžovatelka je nadto již od roku 2006 součástí mezinárodní skupiny DHL, která působí i v sousedních zemích, jejichž právní úprava poskytování poštovních služeb je velmi podobná české právní úpravě, a to v důsledku harmonizace směrnicí Evropského parlamentu a Rady 97/67/ES ze dne 15. prosince 1997 o společných pravidlech pro rozvoj vnitřního trhu poštovních služeb Společenství a zvyšování kvality služby (dále jen "poštovní směrnice"). Posléze městský soud rozsudkem ze dne 13. 12. 2022 č. j. 3 A 88/2016-223 žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí předsedy Rady ČTÚ ze dne 6. 5. 2016 zamítl. Rovněž tento třetí rozsudek městského soudu byl nicméně rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 5. 2023 č. j. 1 As 286/2022-70 zrušen, přičemž Nejvyšší správní soud přistoupil i ke zrušení rozhodnutí předsedy Rady ČTÚ. Nejvyšší správní soud setrval na názoru, že stěžovatelka patří mezi poskytovatele poštovních služeb, současně však dospěl k závěru, že uložená výše pokuty nemá dostatečnou oporu v konkrétních zjištěných okolnostech případu. 4. Předseda Rady ČTÚ v dalším řízení ústavní stížností napadeným rozhodnutím rozkladu stěžovatelky vyhověl (I. výrok) co do zrušení výroku o správním trestu a výroku o náhradě nákladů řízení, ve zbytku pak rozklad zamítl a potvrdil výrok o vině jako věcně správný (II. výrok). V odůvodnění rozhodnutí zdůraznil, že činnost stěžovatelky naplňovala zákonné znaky poštovní služby, šlo o organizovaný výběr zásilek, jejich třídění, přepravu a dodání, a to bez ohledu na to, že některé technické úkony byly případně prováděny smluvními dopravci. Za rozhodující považoval, že stěžovatelka vůči zákazníkům vystupovala jako poskytovatelka poštovní služby a nesla odpovědnost za její řádné provedení. Výrok o správním trestu však shledal ve vazbě na rozsudek Nejvyššího správního soudu za nepřezkoumatelný. Za vhodnější přitom považoval, nechť o výši správního trestu znovu rozhodne ČTÚ, pročež žádná z námitek stěžovatelky, ani skutečnosti, na které poukázal Nejvyšší správní soud, nebudou vyňaty z dvouinstančního posouzení. 5. Proti II. výroku rozhodnutí předsedy Rady ČTÚ, jímž byl potvrzen výrok druhého rozhodnutí ČTÚ o vině, podala stěžovatelka správní žalobu, kterou městský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl. Připomněl, že věc byla opakovaně projednávána, přičemž právní otázky jádra sporu byly již závazně vyřešeny Nejvyšším správním soudem (vyšel ze závěrů rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 8 As 70/2018, podle nichž zákon o poštovních službách dopadá na všechny poskytovatele poštovních služeb, nejen na držitele poštovní licence, a definice poštovní služby je dostatečně určitá). Rozlišil též poštovní službu a zasílatelství s tím, že zasílatelství spočívá výlučně ve zprostředkování přepravy, avšak poštovní služba zahrnuje převzetí a zpracování zásilky, typicky včetně třídění a odpovědnosti za její dodání. Městský soud s odkazem na předchozí rozhodnutí Nejvyššího správního soudu uzavřel, že stěžovatelka nemohla být v dobré víře, že jedná v souladu se zákonem. Podstatné je, že již písemností ČTÚ ze dne 21. 3. 2013 byla upozorněna na změnu relevantní právní úpravy, s poučením o následcích nesplnění oznamovací povinnosti za současného pokračování v poskytování poštovních služeb. Stěžovatelka nedoložila žádnou ustálenou praxi správního orgánu, která by mohla její tvrzenou dobrou víru podpořit. Samotná existence živnostenského oprávnění k zasílatelství nemohla založit legitimní očekávání, že činnost nebude podléhat zvláštnímu (sektorovému) předpisu. 6. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud zamítl. Zdůraznil vázanost městského soudu závaznými právními názory vyslovenými v předcho